Pamětnice Anna popsala chvíle po vypálení Ležáků: Přijely vozy přikryté plachtami, zevnitř byl slyšet pláč
Anna Štichauerová žila během války s rodiči v pardubickém hostinci U Zeleného stromu. Jeho majitel byl zadobře s členy gestapa, kteří tam často popíjeli. Jednoho dne přijela před dům kolona aut přikrytých plachtami, z pod nich byl slyšet nářek dětí a žen. Byli to lidé, kteří byli převáženi z vypálených Ležáků.
„Ti dva gestapáci byli zrovna u domácího. My jsme se museli jít na ty vozy na silnici podívat. Bylo to špatné, z vozů byl slyšet nářek žen a dětí,“ popsala hrůznou vzpomínku paní Štichauerová pro portál Paměť národa. Dodala, že jedna z žen ze sousedství chtěla lidem ve vozech přinést jídlo. „Z auta vylezl gestapák a hrozil jí pažbou pušky, až jí tácek s jídlem vyrazil z ruky. Takže to dětem ani ženám nemohla dát,“ vysvětlila s tím, že manžel oné paní měl pak strach, že ji zatknou a strčí do vozu k naříkajícím ženám z Ležáků.
Lidé z Pardubic však v té době ještě nevěděli, kdo jsou lidé v korbách. Tušili však, že se děje něco zlého. Pak přijel pán na koni, který křičel, že vesnice Ležáky hoří, a všem bylo jasné, že je potkal stejně tragický osud jako Lidice.
Domácí, který vlastnil hostinec, kde Anna jako malá s rodiči žila, totiž chtěl být s každým zadobře. A to i s členy gestapa, a tak je rád hostil a neustále něco slavili.„Jednou jsem je přes okno sledovala, alkohol tekl proudem, a když si mě všimli, podali mi přes to okno pečené stehno,“ řekla pamětnice. Rodina se kvůli hluku z oslav často nevyspala, v domě museli mít navíc zatemněno kvůli bombardování.
V den, kdy před dům přijela kolona vozů s lidmi z Ležáků, pak večer v pardubickém krematoriu pálili těla zavražděných. Gestapo hlídalo, aby si nikdo neschoval popel, správci krematoria se to přesto povedlo, a tak je popel dnes vystaven na místě, kde ležela vypálená vesnice.
Popravy za války probíhaly na pardubickém Zámečku. „Mně bylo sedm let, rodiče se o tom přede mnou ze strachu raději nebavili. Mezi lidmi bylo mnoho zrádců. Rozhlas jsme poslouchat nemohli, neměli jsme totiž elektřinu. Z doslechu ale vím o jednom pánovi, který pracoval v Kávovinách a byl za poslech zahraničního rozhlasu popraven,“ uvedla paní Anna.
Prošla si i děsivými nálety, které na Pardubice udělalo anglo-americké letectvo, aby vyřadilo z provozu místní rafinérii. Zemřelo při nich 300 lidí. Po válce byl vyslýchán i domácí z hostince U Zeleného stromu, prý měl být dokonce v době poprav na Zámečku. Byl zatčen, ale nakonec mu nic nedokázali a on se následně odstěhoval do Německa.
Celý příběh této pamětnice i mnoho dalších příběhů si můžete přečíst na portálu Paměť národa.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.