7°C
Ministryně Valachová pro Blesk: Můžu vyhlášku změnit. Ale k ničemu to nebude
Začlenění dětí s lehkým mentálním postižením do běžných škol namísto speciálních dráždí odborníky i veřejnost. Podle ministryně školství Kateřiny Valachové (39, ČSSD) se není čeho bát. Jak však sdělila Blesku v 2. části rozhovoru, nevylučuje dílčí změny v předpisech.
Proti inkluzi se vzpouzí hejtmani nebo maminky z Brněnska, které podaly ústavní stížnost. Nevěří slovům, že rozhodnutí bude na nich, protože i podle jejich právních analýz je vyhláška napsána tak, že dává větší pravomoci rodičům, kteří chtějí dítě s lehkým mentálním postižením (LMP) umístit na běžnou základku, než těm, kteří budou chtít dítě nechat na ZŠ praktické. Co uděláte pro to, aby ti lidé neměli strach? Protože vaše slova v atmosféře, kdy je průměrná životnost ministra školství rok a půl, neznamenají tolik jako zákon a podzákonné normy.
„To já úplně beru. Já se snažím učinit kroky takové, aby skutečně byla jistota pro rodiče, učitele, děti...“
Ale oponenti tvrdí, že jenom způsob, jakým je vyhláška koncipována, ať už jde o to, že se dítě přednostně vzdělává jinde než ve škole zřízené pro děti s LMP, anebo že se tam zmiňuje »nejlepší zájem dítěte«, je chybný. A umožňuje interpretace, které je poškodí, až se to celé spustí. Není třeba to zrevidovat?
„Deset let to mělo skutečně být tak, že ať jste zvolila jakoukoliv školu, dítě tam mělo mít podporu. Všichni víme, že to tak nebylo. Já rozumím tomu, že se učitelé obávají, že v tom zase zůstanou sami, a rodiče se obávají, že jejich vůle nebude respektována. Co s tím uděláme? Je tady zákon a prováděcí předpis, protože na ten se může kdokoliv odvolat, ať ministryní jsem, nebo nejsem. A některé argumenty nejsou namístě. Třeba u prováděcí vyhlášky se hrozně přeceňuje věta, že děti jsou přednostně vzdělávány v běžných školách. Ale to už je v zákoně z roku 2005 a vyhláška nemůže nikdy mít větší sílu než zákon. Teoreticky je možné, abych tu větu, která všechny dráždí, škrtla. Ale i kdybych to udělala, a udělat to můžu, přednost vzdělávání v běžném vzdělávacím proudu pramení ze zákona.“
A budou se jí řídit poradny…
„Ani princip zákona, ani tato věta neznamená, že když do školského poradenského zařízení (ŠPZ) přijde rodič a požádá o diagnostiku svého dítěte, protože chce vědět přesně, jak ho podpořit ve vzdělávání, tak mu do posudku napíší: tohle dítě se bude vzdělávat v běžné škole, jinak uvidíte. Anebo: tohle dítě se bude vzdělávat ve speciální škole, jinak uvidíte. Ne. To doporučení má dvě části. Jedna jsou závěry, které jsou jen pro rodiče, a pak má doporučení pro školu, které říká, jak se s tím dítětem má pracovat. A ta volba je na rodičích. A to, co někteří namítají v debatách…“
Zejména narážejí na formulaci, že rozhodnutí rodiče má být v nejlepším zájmu žáka, a pak je tam zmínka o Odboru sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), což zní strašidelně.
„Doporučení řeší jen podporu. To, že je v prováděcím předpisu poznámka pod čarou a někdo v tom vidí »ježišmaria, už se bojím«, tak takhle se píší právní předpisy. Když řeknete »nejlepší zájem dítěte«, tak pro rodiče je to nějaký pocit. V paragrafech je to pojem. To je možná to, o čem mluvil pan premiér, že jedna věc je konkrétní situace, a druhá věc je to, co říkají paragrafy.“
Tedy tvrdíte, že tomu významu paragrafů odteď navěky budou stejně jako vy rozumět všichni ministři, všichni úředníci, všichni právníci, a není čeho se obávat?
„Když ve vyhlášce mám »nejlepší zájem dítěte« a mám tam odkaz, že nejlepší zájem dítěte je popsán v jiném předpise a že to souvisí se sociálně-právní ochranou dětí, tak není třeba se obávat, že je vůle rodiče nahrazována. Samozřejmě už dnes, pokud by měl kdokoliv pochyby – učitel, ředitel, ŠPZ – že rodič nejedná v nejlepším zájmu toho dítěte, má možnost se obrátit na OSPOD. Ale to je v případech, kdy je podezření na zneužívání či násilí. Anebo kdyby úplně zdravé dítě rodič chtěl vzdělávat ve speciální škole s dětmi, které jsou středně nebo těžce mentálně postižené. To znamená, že vy objektivně poškozujete nejlepší zájem dítěte.“
Mám-li mít dítě na hranici IQ pro LMP a rozhodnu se, že i vzhledem třeba k jeho osobnosti, kterou jako rodič znám lépe než poradna, aby bylo v kolektivu dětí, které jsou na tom obdobně – tedy na základní škole praktické – je to v pořádku? Je to pořád moje a jen moje volba?
„V tom doporučení poradny vůbec nesmí být, do jaké školy má vaše dítě jít. Tam je jenom popsáno, jaké potřeby vaše dítě má a jaká mu náleží podpora. Možná si tím některé ŠPZ zjednodušují život – místo toho, aby popsaly, jaké potřeby vaše dítě má a co s tím konkrétně ten učitel má dělat, tak řekne: ty běž tam a ty běž tam. Ale to není postup, který je v souladu s tím, co platí, a rozhodně ne s tím, co bude platit od 1. září.“
Je-li skutečně volba na mně, tak já mohu mít od ŠPZ lejstro, kde mému dítěti doporučují dioptrické brýle a větší písmo, a já se rozhodnu ho umístit do speciální školy. Toto je také v pořádku?
„To nemůžete, musí jít o dítě se zdravotním postižením.“
Když ale říkáte, že v tom doporučení nic není kromě popisu podpory, tak proč?
„Pokud máte dítě, které má například podle diagnostického nástroje IQ 85 a nemá nic dalšího, tak takové dítě by mělo směřovat do běžného vzdělávacího proudu. Proč?“
Protože IQ 85 je v podstatě průměr?
„Možná, ale to byste se divila, protože když jste použila pojem »hraniční děti« (viz 1. část rozhovoru, čtěte na Blesk.cz), který já nemám ráda, tak právě IQ 85 tam spadá. Možná jste si sama odpověděla, že velká část z nás by byla absolventy speciálních škol, což není.“
Ve vyhlášce je, že když dítě s LMP bude ve speciální škole, budou ho každý rok znovu diagnostikovat. Když půjde na běžnou základku, tak jen jednou za dva roky. Nepřijde vám to diskriminační? Respektive jako nátlak na rodiče, protože jste v 1. části rozhovoru řekla, že na rodiče nikdo ani nemůže vyvíjet nátlak.
„Dělám všechno pro to, abych vysvětlila, že nejde o to, aby se pomocí rediagnostiky děti přesouvaly ze speciálního školství do běžného. Ta rediagnostika je o tom, že se diagnostické nástroje zlepšují a děti pak mohou být spojeny s novými podpůrnými opatřeními. Nepředpokládáme, že dítě, které je středně nebo těžce mentálně postižené, změní svoji diagnózu. Navíc si nejsem jistá, jestli to říkáte úplně přesně – že běžná škola dva roky, speciální škola jeden rok. Myslím, že rozlišení souvisí s tím, jestli se jedná o lehké nebo střední nebo těžké mentální postižení.“
Vycházíme z interpretace, kterou nám poskytli speciální pedagogové.
„Já se přiznám, že bych se teď potřebovala podívat do toho prováděcího předpisu.“
Máme ho tady.
„Tak já se na to podívám. Ale upřímně bych to rozhodně vyloučila (začíná listovat, pozn. red.). Takhle kdyby to bylo, tak je to samozřejmě nesmysl. Já se domnívám, že u těžších forem se natáhla doba oproti lehčímu postižení proto, že se nepředpokládá taková míra změny. Nikoliv z hlediska diagnózy, ale z hlediska toho, jakou další podporu může dítě využít. Je to vázáno na postižení, jsem si stoprocentně jistá.“
Vy tvrdíte, že tady není ničím zájmem redukovat speciální školství. Na druhou stranu ale komunikujeme se speciálními pedagogy, kteří nám ukazují vládní plán, kde je černé na bílém, že je zájmem zrušit ZŠ praktické…
(kroutí hlavou)
Ano, já tady tu strategii mám.
„To se na to podívám.“
Totéž chtěly i neziskové organizace, které míní, že je inkluze v pojetí ministerstva pro společnost blahodárná. Vy tvrdíte, že se praktické ZŠ rušit nebudou. Kde je ta logika? Jestli jim budou ubývat žáci…
„Jim už ubývají od roku 2010…“
Takže ZŠ praktické, které jsou na míru šité dětem s LMP, zmizí.
„Ne. Víte, co je paradox? Že když nebudeme dělat nic, odložíme zakletý paragraf 16…“
Nebylo by to pro vás jednodušší?
„Politicky by to pro mě bylo jednodušší. Ale já jsem maminka dvou dětí a vnímám to dost intenzivně, takže to nikdy neudělám. Ten systém je neuvěřitelně pokrytecký. Nechává v tom ty učitele samotné, děti samotné a rodiče také. Speciální školy si stěžují, že pro ně nejsou určeny evropské prostředky, protože jsou »segregovaná škola«, což jsme tady asi nikdo nezpůsobil. Ale to neznamená, že to nedokážeme řešit. Tady nejsou jenom evropské prostředky a není nic snazšího než vytvořit národní program pro rozvoj speciálních škol. Myslím, že to všichni podepíší. U ZŠ praktických je pravdou, že kdybychom nedělali nic, tak by tady jednoho dne žádné nebyly. Nejsou v systému poctivě a spravedlivě umístěny. Ty školy nikde od roku 2005 v zákonu nenajdete. A já říkám: ty školy tady jsou, učí a my se musíme soustředit na to, co se děti učí, místo toho, kde. A to, že školám, ale různým školám, úplně všem, klesá počet dětí, to všichni víme, ale s tím já nic nenadělám. Můžu jen říct, že nechci, aby se nesystémově zasahovalo do sítě škol.“
A kde jsou v tomto systému děti s LMP?
„Když jsou teď v ZŠ praktické, tak od 1. září se budou učit na stejné škole podle upraveného rámcového vzdělávacího programu. Děti, které jsou na základních školách praktických na druhém stupni, budou mít možnost se učit dále podle staré přílohy. Já pořád říkám, že to beru jako rodič, domnívám se, že rodič přistoupí ke změně školy, jen pokud má významný důvod. Už mám 70 procent sečtených zápisů ze školní matriky a příští týden to bude dokončeno. A zatím se z tohoto hlediska nic nestalo. Je důležité si říci, že se nemusíme strašit.“
Témata:
Související
