České klasice vtiskl nové kouzlo: „Nejdůležitější je čtenář,“ řekl Martin Augustín
Tvoření a malování je vášeň. Vášeň nejsilnější a nepřemožitelná, je motto autora nové nadpozemské podoby dvou zásadních českých knih Martina Augustína, které si vypůjčil od Jana Zrzavého. Máj a Kytici ve speciálních edicích dozdobili skláři z Boru – Máj vyfouknutou slzou, Kytici křišťálovou květinou. Blesku u příležitosti svátku všech knihomolů, veletrhu Svět knihy, výtvarník popsal, jak nová podoba symbolů tuzemské tvorby vznikla.
Umělecký grafik, reklamní výtvarník, podporovatel umění a uměleckých aktivit Martin Augustín se narodil v Bratislavě 25. listopadu 1968. V bouřlivém roce, který Československo citelně zasáhl. On však do vínku dostal dar jemnosti, s níž tvoří detailně mistrovsky vypracovaná díla, obrazy takřka snové. Obsahující velkou porci tajemna, mystiky, či, jak popisují odborníci, vzdáleného šepotu. Svůj rukopis otiskl i do dvou na výsost českých a zásadních titulů. Máchova Máje a Erbenovy Kytice. Co pro něj tato výzva znamenala prozradil v následujícím rozhovoru.
Měl jste možnost ilustrovat dvě zásadní česká básnická díla – Máj a Kytici, to zní jako vysněná malířova cesta, nebo se mýlím? Převažovala pokora nad ambicí?
„Mohu odpovědět upřímně? Nejdříve jsem dostal obrovský šok, strach. Dvakrát jsem tuto nabídku nakladatelství odmítl, protože jsem se hrozně bál. Ale naštěstí mám doma skvělou manželku, můj pevný bod ve vesmíru, která mě po delších rozhovorech přemluvila, abych to zkusil. Bál jsem se především proto, že to není sranda. Na jednu stranu je snem každého výtvarníka ilustrovat takové krásné české romantické literární klenoty, na druhou stranu si člověk uvědomí, jaká jména je ilustrovala před ním – Jindřich Štýrský, Toyen, Ludmila Jiřincová. Vedle nich jsem si připadal velmi malý. Měl jsem upřímnou obavu, aby to z mé strany nebyl přešlap. Řeknu to od srdce, bál jsem se, zda jsem dost výtvarně připravený, abych se do toho pustil. Měl jsem velký respekt. Respekt před textem, před Máchou i Erbenem.“
Jak se ilustrují knihy autorů, kteří už nežijí, a nemohou vám říct: Takhle bych to chtěl, takhle bych to nechtěl?
„Já jsem, lze-li to tak říct, dvorním ilustrátorem básní a bonmotů pana Kamila Peteraja, kterého znáte z textů pro Mariku Gombitovou nebo Mekyho Žbirku. V dnešní době legendární postava. Vydali jsme spolu už šest knih, každá z nich má nějaké polygrafické novum, které nebylo v tomto prostoru ještě prezentováno. Když můžu s autorem mluvit, je to vždy velmi živá debata, u Kamila navíc noční a mnohahodinová. On totiž nerozlišuje den a noc. Přestože to nejsou rozhovory pouze o knize, na které pracujeme, vždy se k ní nějakou oklikou opět vrátíme. I díky těmto večerům dokáže Kamil posunout mé přemýšlení a přístup ke kresbě dál. V případě Kytice a Máje, což bych rád zdůraznil, se jednalo o týmovou práci – grafička, vydavatel, plus celý výrobní proces. Nepřipadal jsem si sám a rozhovory jsme měli mnohahodinové taky.“
A jak jste vnímal samotné texty? Jak náročná byla cesta k nim? Byť se jedná o tolik známá díla, ne každý je zná do posledního písmenka. Mnoho lidí umí z Máje odcitovat pouze první verše a z Kytice zná jen některé balady.
„Já jsem se textem – jak Máje, tak Kytice – doslova a do písmene prolouskal. Konkrétně Máj mi připadal velmi těžký. Některé části jsem musel číst víckrát, abych se v ději zorientoval. To říkám především proto, že byť je Máj napsaný nádherně, je psán starší češtinou a některé významy slov jsem tudíž ani neznal. Když jsem se tím ovšem důsledně pročetl, byl jsem textem skutečně okouzlen a začal přemýšlet, jak k němu přistoupit. Budu pokračovat v cestě výtvarníků, kteří víceméně zrcadlili text, nebo se pustím do mé symbolicko-poetické roviny? Nakonec vyhrála. Ale tato volba byla zároveň mou největší obavou. Přijme to čtenář?“
A proč by nepřijal? Co by mu mohlo připadat překážející? Máte pocit, že protikladný přístup k textu je příliš odvážný?
„Ať chceme nebo ne, posledním a nejdůležitějším článkem v celé tvorbě knížky je čtenář. Ten vezme knihu do rukou, a ta ho buď osloví, nebo ji odloží. Když ji odloží, je konec. A já se rozhodl riskovat. Nakladatelství mi dalo volnou ruku, za což jsem byl velmi vděčný, ale bál jsem se. Nebylo riskovat až příliš odvážné? To říkám proto, že práci na obou titulech vnímám jako dar z nebes. Začal jsem kreslit a hledal jsem, především u Kytice, která má třináct balad, a jak víme, balady končí tragicky, světýlko naděje. A je tam! Nenašel jsem pouze světýlko, některé básnické skladby končí dokonce pozitivně, ne-li šťastně. Dominantním prvkem se pro mě stala žena – ať už například v poloze matky, sestry nebo milenky. Jedna z prvních básní je Poklad, příběh lásky mateřské. V první části obětuje matka dítě za poklad v jeskyni, jeskyně se uzavře a ona o dítě přijde. V tu chvíli jí dochází, jak obrovské marnotratnosti podlehla. Cítí žal a pouto k dítěti, které opustila. Po čase se jeskyně otvírá, ona již na poklad nehledí, bere své dítě a nic jiného ji nezajímá.“
Mluvíte o této básni s takovým nadšením, obdivem, inspirací. Je vaší nejmilejší?
„Má nejmilejší je Záhořovo lože, protože je o víře, pokání, pokoře a hledá, kdy se zlo může obrátit v dobro. To jsou krásná témata.“
A vzpomenete si, kdy jste se s Kyticí setkal poprvé? Jak na vás text působil ve srovnání s pocitem, který máte po intenzivní práci na něm?
„Přiznám se upřímně a bez mučení, že jsem Kytici i Máj četl jen proto, že to byla povinná četba. Tím to pro mě končilo. Znal jsem tedy pouze notoricky známé básně a u Máje první verše. Navíc jsem chodil na školu na Slovensku. Teď jsem texty vnímal úplně jinak, v mnohém mě překvapily. Například Máj, a to možná ne každý ví, je opravdu horor. Rozhodl jsem se proto příběh svými ilustracemi vyvážit, což byl právě risk.“
Myslíte vámi zmiňovaný protipól. Protipól krásy prostředí k pochmurnější dramatické náladě básně. Povedl se vám podobný protipól u Kytice? Ona protikladnost je tedy novou vizuální cestou?
„Přesně tak. Chtěl jsem se odlišit od toho, jak k textu přistoupilo velmi mnoho ilustrátorů přede mnou. Vlastně od počátku, kdy Erben své dílo vydal vlastním nákladem, vycházelo desítky ilustrovaných zpracování Kytice, které obrazem kopírovaly a odrážely text. Chtěl jsem to posunout někam jinam. Možná to souvisí i s tím, v jaké době žijeme. Mnoho z toho, co se ve světě děje, se nás silně dotýká. Chtěl jsem hledat naději, pozitivismus a rovnováhu, kterou pro život potřebujeme, abychom se v něm nezbláznili.“
Byla práce na obou textech v něčem srovnatelná? Nebo jste cítil úplně jiné impulsy?
„V něčem ano, v něčem ne. Máj byl pro mě ponuřejším textem, velmi tragickým, s tragickým koncem. Naproti tomu v Kytici jsem našel více pozitiv. Snad proto je Máj méně ilustrovaný, malba je k textu střídmější, dává důraz na text. Ale v baladické sbírce Kytice je ilustrací víc, ona pozitiva mi dala impuls se také více rozkreslit. A navíc jsem dal Kytici více barvy. Nevím, zda nestojím už někde na hraně, to je má vnitřní polemika. Ale podle mě tam ta barva patří. Cítím, že volbou barev jsem se mu snažil text více zpřístupnit. I v tomto jsem zariskoval. Ale jak stále opakuji, vše posoudí čtenář.“
U Máje vznikla limitovaná edice, ručně svázaná do bílé kůže a opatřená křišťálovou slzou. Vytvořili jste takovou také pro Kytici?
„Ano, Máj je vázaný v bílé kůži a je k němu sklářskou píšťalou vyfouknutá slza, symbolicky ke knize. Naproti tomu ke Kytici je vyrobená křišťálová květina, zpracovaná z mé ilustrace. U obou titulů se jedná o sběratelský kousek, který by měl přinášet pocit výjimečnosti. Chtěli jsme, aby to nebyla jen kniha, chtěli jsme ji povýšit na něco, co v rodině čtenáře zůstane po generace.“
Těšíte se na další podobnou práci, nebo si nyní od kánonu české literatury radši chvíli odpočinete?
„Mé představy jsou nekonečné! Ale ano, od českého kánonu si chvíli odpočinu. Současně pracuji na knize, která je z úplně jiného soudku, jedná se o modlitebník pro děti. A s panem Peterajem chystáme v květnu vydání jeho doposud nejpodstatnější knihy Cream dela Cream, která by měla být výborem nejlepších básní, písní, bonmotů. Opět se jedná o malý náklad, opět chystáme sběratelskou edici, takže práce je to krásná!“
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.