14°C
Václav Mánes bývá z celé umělecké rodiny považován tak trochu za upozaděnějšího člena. „Neznáme ani přesné datum jeho narození,“ konstatuje Naděžda Blažíčková-Horová v knize Malířská rodina Mánesů. Snad tomu mělo být někdy kolem roku 1793 v Praze, kde rodina Mánesů žila.
Talent přidělený náhodou?
Podobně jako jeho starší bratr Antonín (†58), jehož synem byl slavný Josef Mánes (†51), i Václav se už v dětství začal zaobírat malováním. „Po studiu na piaristickém gymnáziu následoval staršího bratra Antonína na pražskou Akademii,“ uvádí s tím, že se profiloval jako pilný a schopný student, který se „účastnil pravidelně všech školních soutěží a v roce 1816 kresbou Gedeon s andělem vyhrál soutěž na dané téma.“
Nicméně právě při studiích bylo znát, že to byl právě o 10 let starší bratr Antonín, kterému sudičky nadělily více talentu. Sám se vůči Václavovi měl vyjádřit, že se „k umění dostal čirou náhodou.“ Ve 20. letech 19. století maloval Václav Mánes pro cyklus Dějiny české v obrazích dvě malby – Bivoje a Volení Libuše za kněžnu, které vzbudily všeobecnou pochvalu.
Inspirace u mistrů
Zatímco Antonín Mánes se profiloval jako malíř krajin, Václavu učarovala figurální malba. Jeho velkou inspirací byli renesanční malíři, zvláště italští. „Od studentských let nepřestal Mánes toužit po Itálii a cesta do Říma se stala hlavním cílem jeho úvah i snah,“ uvádí Blažíčková-Horová. „Příznivci z řad šlechty mu ji nakonec umožnili a Mánes mohl v roce 1829 odjet jako stipendista do Říma, kde žil až do roku 1832 a kde si teprve mohl korigovat dosavadní prostředkovanou představu o italském umění.“
„Mánes opouštěl Řím velice nerad a po příjezdu do Prahy nepřestal usilovat o možnost návratu.“ Málo známý malíř Jan Pechtl (†96), jenž se s Mánesem stýkal, o něm napsal v dopise, že „maluje v Praze samé podobizny a chce si tolik uspořit, aby mohl do Říma.“ Jenže, jak podotýká Naděžda Blažíčková-Horová, „Prahu už do konce života neopustil.“
Vrtkavá štěstěna
Pro malíře bylo obecně těžké uživit se prodejem vlastních maleb. Proto se Mánes „živil především vyučováním kreslení ve šlechtických a měšťanských rodinách,“ a „zajímal se o zakázky oltářních obrazů,“ uvádí autorka s tím, že řadu jich namaloval především pro venkovské kostely – například v Novém Boru, ve Všeradicích u Berouna nebo v Kostelci nad Vltavou.
Rok 1835, kdy Mánesovi bylo „asi“ zhruba 42 let, představoval pro malíře možná vrchol jeho malířské dráhy. Coby někdejší úspěšný absolvent byl narychlo jmenován ředitelem Akademie výtvarných umění. Záminkou ke jmenování byla předčasná smrt dosavadního ředitele. Mánes „tajně doufal v potvrzení ředitelské místa,“ nicméně záhy se ukázalo, že byl jmenován jen prozatímně. Totéž se pak opakovalo i v roce 1840, kdy se už na Akademii začal prosazovat obrovský talent Josefa Mánesa.
Poctivostí proti vlastní krvi
Slibně se rozvíjející kariéru svého synovce sledoval prý Václav se zájmem. „Věřil v úspěch Josefův,“ uvádí autorka. Nicméně okolnosti, ke kterým došlo právě v roce 1840, kdy Václav Mánes dočasně vedl Akademii, tomu nemusí příliš nasvědčovat. Když se totiž měly udělovat každoroční ceny mezi studenty, tak právě z rozhodnutí Václava Mánesa nebyl oceněn jeho synovec.
„Václav Mánes ve funkci ředitele trval na svém rozhodnutí, aby první cenou nebyl vyznamenán jeho synovec Josef, který byl navržen, neboť se ve své přísné poctivosti obával obvinění z protekcionářství,“ uvádí Blažíčková-Horová. „Josef Mánes za práci daleko vyšší kvality dostal jen uznání.“
Zklamaný a zneuznaný
Že funkcí ředitele nebyl potvrzen ani napodruhé, nýbrž znovu jen dočasně, nesl Václav Mánes těžce. „Pamětníci zaznamenali, že byl uzavřený a zamlklý a že mánesovská příslovečná citovost u něho přecházela až v ostýchavost a bojácnost. Byl často mrzutý a nespokojený a žehral na osud, který se neodvíjel podle jeho představ. Uzavřel se do soukromí svého ateliéru a pracoval.“
Ještě v roce 1857 poslal jeden ze svých obrazů na výroční výstavu. O rok později zemřel. A stejně, jak nezřejmé jsou zprávy o datu jeho narození, podobné je to i s úmrtím. Někde se totiž uvádí 31. leden 1858, historička umění Naděžda Blažíčková-Horová uvádí datum 27. března téhož roku. „Zemřel v Praze, v ulici Ve Smečkách čp. 596, kam se odstěhoval po smrti bratra Antonína,“ uvádí.
