Na svět přišel Josef Mánes 12. května 1820 na Starém Městě, konkrétně v ulici U Obecního dvora. Svůj neotřelý talent a nadání dával najevo již v dětství. „Prvý rok navštěvoval malotřídku na Maltézském náměstí, ale druhou třídu absolvoval už v tehdy elitní škole piaristů v Panské ulici,“ poznamenává v knize Josef Mánes a umělecká rodina Mánesů výtvarný historik Luboš Hlaváček.

Nad ostatní vynikal ve výtvarném nadání, které podědil po otci Antonínovi (†58), profesoru kresby na pražské malířské Akademii – nynější AVU – kam Josef Mánes nastoupil už coby 15letý hoch! Slibnému talentu nezůstal nic dlužen. V dospělosti se Mánes vypracoval mezi nejvyhledávanější a nejrespektovanější malíře. Jeho portréty, krajinomalby i zátiší byly ve své době silným pojmem.

Mistr v rozkvětu

Když se proto v 60. letech 19. století opravoval Staroměstský orloj, dospěl Mánes ke své pravděpodobně nejslavnější zakázce. „Nevíme dnes bezpečně, kdo byl původce myšlenky, aby malby na orloji byly svěřeny Mánesovi. Zdá se však, že to byl arch. Fr. Václavík, člen městské rady a přítel Mánesův,“ líčí v knize Mánesův orloj historik umění Jan Loriš.

Pracovat na orloji začal někdy na jaře 1865. Pod umnými tahy jeho štětce vznikala kalendářní deska se symboly zvěrokruhu, jíž můžeme obdivovat dosud – tedy v zásadě její přesnou kopii, jelikož originál je uložen v Muzeu města Prahy. Deska vyniká precizním znázorněním venkovské tematiky, alegoriemi měsíců a dokonce také názvy 365 světců, které jsou vyvedené po obvodu.

„Josef Mánes namaloval kalendářní desku i přesto, že mu nabízeli poloviční honorář a jeho přítel sochař Josef Worlíček jej z pověrčivosti varoval, že podle staré pověsti se zblázní, nebo v krátké dob zemře každý, kdo na orloji pracuje,“ uvádí nynější správce orloje Petr Skála v knize Staroměstská radnice.

„Pravá ozdoba města”

Mánes kalendářní desku dokončil na jaře 1866, kdy nahradila desku starou, o jejíž podobě se znají jen velmi kusé informace. Slavnostního odhalení však Mánes přítomen nebyl. V Čechách toho roku zuřila Prusko-Rakouská válka a Praha byla obsazená Němci. Malíř před nimi doslova uprchl na Šumavu, a to konkrétně v uhelném voze, jak poznamenává Loriš.

Video
délka: 02:16.79

V letech 2018/2019 prošel orloj rekonstrukcí. Daniel Vitouš

„Mánesův Orloj už svou vnější podobou kruhové měděné desky, do středu trochu prohloubené, představuje i ve světovém umění dosti vzácný typ výtvarného artefaktu,“ domnívá se Hlaváček. Ve své knize dokonce cituje Jana Nerudu (†57), který orloj okomentoval coby dílo, které „bylo by o sobě skutečně pěknou výstavou, z níž by navštěvovatel odcházel zcela spokojen a potěšen.“

Loriš pro změnu cituje z tehdejších vydání Národních listů: „Mánesův měsíčník poutal po celý den zraky kolemjdoucích. Jest to pravá ozdoba města. Přáli bychom, aby okrasa ta udržela se v Praze pro vždy.“ Výmalbou kalendářní desky, která se nachází pod astrolábem orloje, a v jejímž středu je znak Starého Města, dalo by se říci, že byl Mánes na vrcholu tvůrčích sil i věhlasu. Nicméně právě tehdy udeřila ona pověst, jíž zmiňuje Petr Skála.

Tíže „kletby“

Mánesovy bylo v roce 1866 46 let. A bohužel se u něho tou dobou čím dál více projevovaly zdravotní problémy, kterým nevěnoval pozornost. „Po několik měsíců mě občas stihnou malé nervové útrapy, asi před dvaceti dny vyvrcholily a uvedly se jako furie, jež mě srážela k zemi,“ psal v roce 1868 svému lékaři, známému. „Náš lékař vypudil mě ihned z města a nařídil, abych žil nějakou dobu v úplné nečinnosti na venkově.“

Zdravotní stav se vyvinul do takové míry, že postupně přestával malovat. Navzdory tomu předsvědčoval svého lékaře, že se těší „díky bohu! trvalému zdraví. Dlouho dobu let nebyl jsem nemocen,“ cituje Hlaváček. V roce 1870 o něm hraběnka Leopoldina Silva-Taroucová napsala do svého deníku: „Náš ubohý Mánes, bídný na těle i na duchu. Jeho pobyt byl dán dříve tak příjemný. Nerada bych ho viděla! Nic mu to přece nepomůže.“

Jeho zdravotní problémy se projevovaly na tehdejší dobu vcelku nevysvětlitelně a zdály se být psychického rázu. Mánes se zkrátka choval podivně. Nejedl a začal hubnout, začal mít problémy s mluvou i s vyjádřením vlastních myšlenek, začal chátrat fyzicky. „Vyhublý, bledý, melancholičtější než kdykoliv předtím, s pletí jakoby z pergamenu a s dlouhýma kostnatýma rukama, které se lehce chvěly,“ popisuje Mánesův stav jeho posledních měsíců Luboš Hlaváček.

Josef Mánes patří mezi významné pražské osobnosti, jejichž věhlas se šířil daleko za hranice nejen Prahy, ale i Čech.
Josef Mánes patří mezi významné pražské osobnosti, jejichž věhlas se šířil daleko za hranice nejen Prahy, ale i Čech.
Autor: ČTK

Nevysvětlitelnost tohoto chování jen tím více utvrzovala v tom, že na Mánesa dolehla kletba Staroměstského orloje, jíž podlehl 19. prosince 1871. „Bohudík – již dotrpěl!“ napsal do nekrologu Národních listů Jan Neruda.

Zkázonosný syfilis

Dnes už se víceméně má za to, že o nevysvětlitelnou záhadu či dílo prokletí nešlo, byť se i dlouho po smrti hovořilo o tom, že Mánes zemřel na „ochrnutí mozku.“ Mnohem pravděpodobnější je však cirkulární psychóza, „projevující se u výtvarníka zoufalou posedlostí neustále kopírovat vlastní starší motivy a deformovat jejich detaily,“ líčí Hlaváček. „Současná lékařská věda se pak přiklání k názoru, že Mánes trpěl progresivní paralýzou a na ni umřel,“ uvádí Hlaváček. Tím se rozumí pokročilá forma syfilis, která napadá právě mozek.

Poslední sbohem

Mánes byl známý svou slabostí pro ženy. Nejznámějším jeho milostným dobrodružstvím stal vztah s rodinnou služkou Mánesových Františkou Šťovíčkovou (†84). Jenomže když se o avantýrách svého bratra dozvěděla jeho sestra Amalie (†66), nechala služku okamžitě propustit. „Krátce po tom, co musila odejít ze služby, se jí narodila dcera. Rázný a v mnohém až příliš bezohledný čin sestry se malíře hluboce dotkl,“ píše Hlaváček.

Josef Mánes je pohřben na Olšanských hřbitovech. (ilustrační foto)
Josef Mánes je pohřben na Olšanských hřbitovech. (ilustrační foto)
Autor: Eva Fornálová

Údajně se na na povel Mánesovy rodiny nadále nestýkali, což tehdy mladý malíř nenesl libě. Jeho dávná láska, ani vlastní dcera, však na něj do smrti nezapomněly. „Když rakev spustili do hrobu, prodrala se zástupem mladá plavovlasá žena a hodila na ni vavřínový věnec. Byla to Josefina Šťovíčková (†66), nemanželská dcera zemřelého, plod nešťastné lásky Mánesa a služebné Fanynky,“ píše Hlaváček. „Po návratu domů si napsala do deníku k údaji „dne 9. prosince zemřel milovaný můj otec...”

Fotogalerie
42 fotografií