„Jako malý kluk jsem vlastně kreslil pořád,“ prodírá se pamětí pan Václav. „Kreslil jsem vše, co šlo, vše, co mne bavilo. A nejvíc mne bavily ilustrované knihy, takže jsem kreslil podle nich nebo jsem i maloval do knížek,“ dodal umělec.
I to špatné je k něčemu dobré
Výtvarného nadání byl Václav Mach-Koláčný plný. Pochopitelně měl ambice k nastoupení na střední uměleckou školu v Brně. Tam ovšem nemohl z politických důvodů. „Jen proto, že ve své době nebyli moji rodiče a především dědeček nadšení politickými změnami, které se v naší zemi odehrály. Měl malé hospodářství a nesouhlasil se způsobem hospodaření v socialistickém JZD,“ krčí Václav rameny. Za jeho názory si pan václav dědečka velmi vážil, a proto začátkem milénia převzal jeho jméno Koláčný na pomátku.
Nakonec ale toho, že se na školu nedostal, nelituje. „Učil jsem se dlouho, ale pomalu jsem šel svou cestou. Když dnes vidím, co se učí studenti na školách, připadá mi, že jejich tvorba je pak relativně stále stejná nebo podobná, poplatná současným trendům a málo individuální,“ říká výtvarník, který si naopak vytvořil osobitý jedinečný styl, kterým se pro svou originalitu může směle prezentovat.
Post-atomová renesance
Nazývá jej umění „post-atomové renesance". Jak k němu vlastně dospěl? „Od prvotních kresbiček a v podstatě samouky jsem maloval ve volném čase pořád. Postupem let jsem se začal zajímat o dějiny umění,“ připouští s tím, že se i jako dvacetiletý a třicetiletý mladík nevzdával toho, že by jednou na uměleckou školu nastoupil. Ale jak se říká, „člověk míní, pán bůh mění“.
„Už mi to jaksi nevyšlo. Dozrál jsem do toho věku, kdy nebyl na studium čas. Nejprve jsem chodil za holkami jako ostatní, pak se oženil, narodily se mi děti,“ krčí Václav s úsměvem rameny nad tím, že práce měla přednost. Na malování pochopitelně nezanevřel. Postupem času se mezi jeho malbami začaly víc a víc vyskytovat jihomoravské nebo vysočinské krajiny, poté i figurální motivy. Ty posléze začal „kořenit“ svou vlastní představivostí. „Snažil jsem se do obrazů vkládat své dojmy a vjemy,“ vysvětluje malíř. Tehdy započal vlastní cestu výtvarného vývoje, v rámci kterého vytváří „krajiny duše“ i „duše krajin“.
Proč tedy post-atomová renesance? „Název jsem vymyslel se svým kamarádem, sochařem Milanem Martiníkem. V podstatě maluji postaru klasickým způsobem, obraz potom dotvářím lakem. Podstatný je vlastní názor, který má v obrazu určitou myšlenku. Je jedno, jestli reálnou, nebo abstraktní, která je na první pohled pochopitelná. Důležité je, aby měl obraz nějaké sdělení, nějaký příběh. Jako v italské renesanci, která je mi inspirací. A proč ten přídomek? Přece jen žijeme v post-atomové době,“ vysvětluje Václav.
Směle za svým snem...
Než se mohl s plnou vervou pustit do tvorby obrazů, které jsou žánrově nelehko zařaditelné a které jej dnes živí, musel výtvarník přečkat éru komunistického režimu. Pracoval tak ve strojírenské společnosti Žďas ve Žďáru nad Sázavou. Paradoxně mu zaměstnání při tvorbě velmi pomohlo, jak líčí s odstupem.
„Byl jsem zaměstnán v odbytu a mohl jsem díky tomu hodně cestovat po republice a navštěvovat nejrůznější výstavy, shánět po antikvariátech těžko dostupnou literaturu o umění, učit se,“ vypráví malíř. V roce 1991 přestoupil do podnikové tiskárny, krátce nato jako grafik do propagačního oddělení. Naplno se malbě začal věnovat až v roce 2009, kdy opustil zaměstnání a pokračoval „na volné noze”.
...a vstříc úspěchu
V uměleckých kruzích dnes není jméno Václava Macha-Koláčného neznámé. Od 90. let pravidelně vystavuje všude po České republice. Dodnes lze napočítat bezmála stovku vlastních expozic. Kolikrát měl možnost vystavovat také v Praze, například ve vysočanské Galerii 9, v Chodovské tvrzi, na Vyšehradě nebo naposledy letos v Harmonizačním studiu Osm v Srbské ulici. „Praha se mi samozřejmě líbí. Rád se do ní vracím a mám ji prochozenou pomalu více než rodné Brno,“ směje se malíř, který by v Praze měl znovu vystavovat od 17. září ve Valdštejnském paláci.
Některé z jeho obrazů zaujímají čestné místo v soukromých sbírkách v Holandsku, Americe nebo dokonce v Indii. Čeho si ale Václav asi nejvíce považuje, je ocenění Premio Speciale della Critica, kterou obdržel v roce 2012 na mezinárodním festivalu umění v Porto Sant'Elpidio v Itálii. „Z čeho mám ale zpětně největší radost, je skutečnost, že po mne něco zbude, těch pár obrazů. Někdo hromadí majetek a nezbude po něm nic,“ dodává charismatický malíř, jehož umělecké sklony podědila i jeho dcera, která je architektkou.
