Pohled od koryta řeky napoví, o jak velké a důstojné sídlo se ve středověku muselo jednat. Vzdušnou čarou nějakých 10 kilometrů od severní hranice Prahy, podél toku Vltavy, jej založil majitel zdejší vsi už během panování Přemysla Otakara I (vláda v letech 1192–1293, 1197–1230). „Ves Chvatěruby stála již l. 1222,“ uvádí ve známost historik a kastelolog Augustin Sedláček v knize Hrady, zámky a tvrze Království českého: Kouřimsko.
Majetek arcibiskupa
O dvě století později se ves a sídlo dostaly do držení pravděpodobně nejslavnějšího majitele. Tím nebyl nikdo menší než příslušník rodu Hazmburků Zbyněk Zajíc, který se v letech panování Václava IV. (1378-1419) stal pražským arcibiskupem. Přibližně tou dobou už v Chvatěrubech stávala tvrz, jejíž vznik klade kniha Esoterické Čechy, Morava a Slezsko: Praha sever, Mělnicko a Máchův kraj od Václava Vokolka a Jiřího Kuchaře do 14. století.
V nelibosti králů
Jak dále pokračuje Sedláček, během 15. století zažívaly chvatěrubský hrad i vesnice překotné změny, co se majitelů týče. Vše zapříčinily husitské války, které se obecně v Čechách podespaly mnohými událostmi. Jelikož byli Hazmburkové nakloněni katolické straně, příslušníkům husitství nebyli příliš sympatičtí.
Z toho důvodu na sever od Prahy vytáhl s vojskem „husitský král“ Jiří z Poděbrad (1458-1471). Jednou z jeho zastávek byly Chvatěruby. Král Jiří „kázal tvrz obehnati. Když padla Roudnice a začato s obléháním Chvatěrub, vzdala se posádka,“ uvádí Sedláček. „Jiří z Poděbrad hrad Hazmburkům odebral – dostal jej jistý Oldřich Bradáč, „jenž l. 1472 práva svého Většímu městu Pražskému postoupil.“ Tak se Chvatěruby načas dostaly do držení Starého Města v Praze.
Jenže ještě před svou smrtí v roce 1471 Jiří z Poděbrad zaslíbil Chvatěruby Řehoři z Heimburka. Svůj majetek si ale od pražských konšelů „nepřevzal“. Proč? Těžko soudit. O poznání lepší jsou poznatky historiků o dalších osudech šlechtice. „Chtěl svůj život dokonati na Chvatěrubech, ale poněvadž tupil nového krále Vladislava (Jagellonského, 1471–1516 – pozn. red.) a Poláky, vypověděn z Prahy a nedopřáno mu ani na Chvatěrubech zůstati. Zdá se, že Pražané schválně na sebe převedli zápis Chvatěrub, aby mu v tom mohli zabránit.“
Do jisté míry se jednalo o nebývalou opovážlivost, neboť Řehoř z Heimburga byl rádcem jak Jiřího z Poděbrad, tak i jeho předchůdce Ladislava Pohrobka (1453–1457). Když mu nebylo dopřáno dožít v místě, kde si přál, odebral se z Čech do saského Tharandtu, kde v roce 1472 – tedy rok po Jiřím z Poděbrad, sám zemřel.
Jediný pán z Chvatěrub
Zajímavé je, že ačkoliv šlo o pozoruhodné sídlo s vesnicí na toku Vltavy, v níž se od 14. století nacházel také kostel sv. Petra a Pavla, pouze jeden jediný rod si ke svému jménu nechal uvádět přídomek Chvatěrubský. Šlo o „starý český rod z Lestkova,“ píší Vokolek s Kuchařem. Tehdejší příslušníci „jistě netušili, že budou prvním a zároveň posledním rodem chvatěrubským.“ V držení měli hrad s vesnicí do roku 1567.
Konec starých časů
V roce 1567 se Chvatěruby dostaly do držení Jana z Valdštejna. Ten za císaře Rudolfa II. (1576–1612) zastával post nejvyššího zemského sudího a později i nejvyššího komorníka Českého království. „Tento umění milovný pán,“ jak podotýká Sedláček, „neměl zalíbení na starém hradě a vystavěl na jeho části nové stavení v oblíbeném tehdá slohu“. Někdejší hrad se začal pomalu přetvářet v renesanční zámek. Zkraje 17. století se Chvatěruby dostaly do držení lobkovické dynastie, od které je zakoupil rod Voračických z Paběnic.
Právě příslušník tohoto roku hrabě Karel Josef Voračický z Paběnic pokračoval v práci, kterou započal jeho předchůdce Jan z Valdštejna. Jal se pokračovat v přestavbě hradu na velkolepý zámek, avšak docílil vesměs jen toho, že dílo zůstalo vpravdě na půli cesty. „Na místě hradu byl v první třetině 18. století postaven zámek, z něhož se dochovalo pouze jižní křídlo,“ uvádějí Vokolek s Kuchařem. Renesanční zámek totiž uboural ve snaze vystavět zámek zbrusu nový – barokní.
Poněvadž se ale při výstavbě zadlužil, nikdy ji nedokončil. „V držení Voračických zůstaly Chvatěruby až do r. 1828,“ uvádí Sedláček. „Za tu celou dobu se tu málokdy bydlívalo, a tak není tedy divu, že zámek i nový docela zpustl.“ Dokládá to i současný stav, kdy k omšelým obvodovým zdem, jež tvoří pouze skořápku někdejšího opevnění a zámku, přiléhá obdélníková palácová stavba, která působí důstojnějším dojmem. Celý hradní, respektive zámecký areál je od roku 1958 památkově chráněn coby „ukázka venkovského šlechtického sídla umístěného ve výrazné poloze na útesu nad Vltavou“. Dnes je zámek v soukromých rukách.
Romantik na návštěvě
Slavného rodáka z Prahy Karla Hynka Máchu nade vše přitahovaly nejrůznější hrady a zříceniny. Procestoval kvůli nim doslova celé Čechy. Nepřekvapí proto, že „roku 1832 přilákala romantická zřícenina“ i jeho, uvádí autoři knihy Esoterické Čechy, Morava a Slezsko.
„Básník ji navštívil při své cestě na Bezděz a zachytil její podobu hned dvakrát – v jedné přípravné, vcelku schematické černobílé kresbě a v jedné rozměrné akvarelové práci. Spatřené hrady mu byly symbolem zániku a pomíjivé slávy, v němž se promítalo i jeho bolestné vědomí o marnosti lidského bytí,“ uvádí spisovatelé.
