Psychiatr o „české“ Gypsy Rose: Matka vtírala dítěti do ran stolici!

Autor: Bára Veverková - 
10. 9. 2019
05:01

Američanka Dee Dee Blanchardová (†48), která roky tyranizovala svou dceru Gypsy Rose (27) a v roce 2015 zemřela rukou jejího přítele, trpěla podle specialistů Münchhausenovým syndromem by proxy (MSBP). S asi jediným podobným případem v Česku se setkal i psychiatr Ilja Žukov z Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze.

Jak se tehdy na případ, se kterým jste se setkal, přišlo?

Před několika lety přicházela jedna matka opakovaně na pohotovost se svým dítětem. Posléze s ním byla i hospitalizována. Šlo o dítě předškolního věku, které trpělo vysokými horečkami a septickým stavem. Specialisté si nevěděli rady. Později se zjistilo, že matka dítěti vtírá do otevřených ran stolici. V tomto případě to dopadlo relativně dobře, dítě přežilo a matku zavřeli do vězení. Je ale pravděpodobné, že takových případů je více, jen se o nich neví. Diagnóza MSBP je velmi komplikovaná.

Proč?

Problém je v tom, že dokud nechytíte pachatele při činu, zůstanou případy neodhalené a příčiny chorob nevysvětlitelné.

Jak lze Münchhausenův syndrom popsat?

Münchhausen se řadí do širšího okruhu poruch osobnosti. Američané to mají označené jako faktitivní poruchu neboli předstíranou – pacienti to vědomě předstírají, aby byli v centru pozornosti.

Jak vypadá vyšetření, když je podezření právě na Münchhausena?

Jedná se o klasické psychiatrické vyšetření, při kterém se lékař pomocí otázek a pozorováním chování pacienta snaží přijít na to, proč má zdravotní obtíže, které nejsou vysvětlitelné somatickým lékařem. Hledáte prostě psychologické příčiny, které by vysvětlovaly, proč ten člověk potřebuje být nemocný. Choroba má třeba sloužit jako »lepidlo vztahu«, dříve nemoci využívali muži, aby nemuseli na vojnu atd. U lidí s Münchhausenem ale žádnou takovou takzvaně rentovou motivaci nenajdete.

A co tedy chtějí?

Jediné. Láskyplnou péči zdravotního personálu, být středem pozornosti.

Proč zrovna od něho?

Protože je k tomu ideální. Je cvičený k tomu, aby k lidem přistupoval empaticky a staral se o ně.

Dobře, ale co chce matka nebo kdokoli jiný v případě MSBP?

Lidé trpící Münchhausenovým syndromem chtějí zájem. Jsou to lidé obvykle s deprivací z dětství. Jsou například týraní, bití, znásilňovaní, šikanovaní. Jsou emočně nenasycení. Nevyrůstají v pohodovém prostředí. Takže si tu lásku hledají u zdravotního personálu. Münchhausenův syndrom by proxy je přenesený, ale to děcko to samozřejmě nedělá vědomě a je toho účastno proti své vůli. Ono je »pasivní preparát«, který využívá dospělý člověk, aby sám byl středem pozornosti.

V nejznámějším případu MSBP z Ameriky, kde matka Dee Dee týrala dceru Gypsy (více ZDE>>) , došlo až k tomu, že dceři nechala udělat vývod a nutila ji jezdit na vozíku. Jak toho mohla dosáhnout?

Tento případ nemohu moc posuzovat, nebyl jsem u toho, neznám podrobnosti. Může to dojít až do takového extrému, ale tam ty motivace mohou být různé. Někoho může vysloveně bavit trápit dítě. Ale to pak není Münchhausen.

A co to je?

MSBP se bere tak, že dítě je prostředek k upoutání pozornosti. Případ MSBP, který jsem vyšetřoval, byl jiný než ten v Americe. Matka udržovala určitou hranu, věděla, že to dítě nezabije. Ale když to někdo žene do extrému, kdy to dítě může zlikvidovat, tak bych zvažoval i možný sadismus, nenávist vůči potomkovi, případně něco jiného. Každopádně je tam naprosto potlačen mateřský pud.

Co říkáte na to, že Gypsy svou matku zabila?

Chápu ji. Tato americká kauza už je opravdu bizarní. Ale fakt je, že to může být špička ledovce. Každopádně, jak jsem řekl, psychologická motivace lidí, kteří třeba mění identitu dítěti – dělají z něho mladšího, je rozhodně širší než Münchhausen. Tam, kde se ubližuje svému dítěti, nemohou být vyšší city, které by u matky být měly. Ani deviant nejde po svém dítěti, to je prakticky vyloučené. Udělá to třeba otec, který je psychopat a vyspí se s dcerou. Je to incest a extrémní prasárna, ale není to deviace. To není pedofilie.

A co to je?

Anetismus neboli emoční necitlivost. On se ukojí, ale nemyslete si, že by se kál, je mu to jedno. Z toho jsou tragédie, z těch holek jsou pak trosky. Zažil jsem jeden extrém, kdy ke mně chodila holka, které se to dokonce s tím otcem líbilo. Myslela si, že je to normální, a následně si dokonce vybírala partnery stejného somatotypu. Než se z toho pak pochopitelně zhroutila.

Může se MSBP na dítě přenést v tom smyslu, že by to dělalo svému potomkovi v budoucnu také?

Osobnost člověka se tvoří cca do dvanácti let, takže se na něm taková výchova samozřejmě podepíše, v emoční sféře je takový člověk poškozený. A obvykle kopírujeme to, co vidíme jako malí doma. V lepším případě tito lidé nevědí, jak se ke svým dětem chovat, v horším se tam může dít něco patologického. Zase se ale říká, že kdo byl šikanovaný, nešikanuje. Spíše je frustrovaný. Že by bylo někde zdokumentováno, že by byl by proxy a pak další by proxy, to jsem nezaznamenal.

Jak se jako psychiatr k Münchhausenovu syndromu klasickému i k tomu by proxy dostanete?

Na somatických odděleních leží lidé a je jedno kde – interna, stomatologie… a mají potíže. Doktor je musí pacientovi věřit. Vždycky říkám, že nejlepší je vyšetřit dotyčného od hlavy k patě klidně vícekrát. Aby byla jistota. Přestože je u nás medicína na skvělé úrovni, vždycky tam máte nějaké diagnostické okno, kdy příčinu obtíží vaše metody neodhalí. Někdo má například nález na páteři skoro normální, přesto má obrovské bolesti a není to žádný simulant ani Münchhausen. Každý má jiný práh bolesti. Münchhausen je ta poslední varianta, pak už je to práce pro psychiatra.

A to nastává kdy?

K podezření na Münchhausena jsem byl zvaný několikrát. Ale na těch lidech nenajdete z psychiatrického hlediska vůbec nic. Zeptáte se jich na dětství a oni řeknou: O.K. Neřeknou hned na první dobrou, že byli znásilňováni, deprivováni. Takže jsou z psychologického hlediska v pořádku. Jediné, co je zajímavé a od čeho se můžete odrazit, je to, že jsou klidní. Přestože se jim dějí věci, ze kterých by měl člověk strach, tak oni jsou spokojení.

Máte příklad?

Zažil jsem tady zdravotní sestru, která si sama sobě píchala inzulin. A šla na doraz. Přiváděla se do bezvědomí. Několikrát ji našli ležet na zemi. A když jsem s ní mluvil, tak mě zarážela jedna věc. Ležíte na špičkovém oddělení, třikrát týdně vás křísí a ona měla normální náladu. A nebyla retardovaná. Normální člověk, kdyby se s ním tohle dělo, bude vyděšený. Kolem ní kroužili profesoři, nevěděli, co se děje, a ona se usmívala, protože byla ve stavu kompenzovaného Münchhausena.

Můžete to vysvětlit?

Měla tu péči, takže dosáhla toho, čeho chtěla. Pak u ní našli inzulin, tak si sbalila věci a šla. Nevím, co s ní je, ale je dost možné, že v budoucnu reagovala podobně.

A jak je tomu u MSBP? V případu Gypsy a Dee Dee byla matka spíše neklidná proto, aby na to někdo nepřišel.

To může být, ale záleží na tom, jaká je herečka. Čím je inteligentnější člověk, tím to dělá lépe. Tady byl jeden chlap na dialýze kvůli ledvinám a on si vědomě upouštěl krev. A nedlužil peníze, nemusel na vojnu, chtěl být nemocný. Byl to deprivovaný kluk z děcáku. A oni řešili jeho chudokrevnost a nemohli na to přijít.

Dá se to přirovnat k hypochondrii nebo sebepoškozování?

Tohle je jiné. Ti lidé se sebepoškozují, ale emočně nestabilní sebepoškozovači jsou jiní. Oni si tím sebepoškozováním (řezáním žiletkami apod.), bolestí, ulevují. To není pokus o sebevraždu, oni to dělají vyloženě kvůli úlevě, většinou ne kvůli tomu, aby byli v centru pozornosti.

Ulevují si bolestí?

Když probudíte člověka ve tři ráno a zeptáte se ho, jakou má náladu, tak vždycky něco bude cítit. Ale tihle lidé mají emoční prázdno. Mají neschopnost něco cítit. Absence emocí je šílená, když nemáte emoce, jako byste nebyli. Takže oni si tou bolestí vlastně dokazují, že jsou.

Může mít i dítě Münchhausena?

Děti vědí, proč to dělají. Když dítě bolí břicho, protože nechce jít do školy, tak to není Münchhausen. Takže většinou se to u dítěte nevyskytuje, aspoň o tom nevím.

A ti dospělí vědí, že mají problém?

Dělají to vědomě, možná to třeba i mohou vnímat jako patologii, ale nepřiznají vám to, protože je to tak naplňuje, že to přebíjí i ta rizika, když si ubližují. Jsou v tom šťastní. Když se to odhalí, a není to trestný čin, tak oni to stejně zatloukají.

Dá se to léčit?

Psychoterapií se takový člověk velmi těžko může dát do pořádku a medikamenty v tomto případě nefungují. Je to osobnostní záležitost, takže šance psychiatrie jsou minimální. Osobnost máte danou. A když už ji máte narušenou, vždycky bude patologická, jde jen o to, zda je v lepší či horší kondici.

Jak se to projevuje?

Když je člověk psychopat, třeba je vztahovačný, a je v pohodě, tak je paranoidně nastavený, ale je kompenzovaný, pořád je ostražitý. Ale když se zde kompenzuje, tak je to hrubá patologie. Tam už začínají bludy.

Musíte se ale jako lékař snažit tomu člověku pomoct, ne?

Samozřejmě terapie probíhají. Princip je v tom, že řeknete: Jste takovýhle, ale jsou určité mantinely, a pokud se chcete integrovat do společnosti, musíte hrát podle většiny, jinak vás nikdo nebude akceptovat. Buď se to ten člověk naučí být v hranici těch mantinelů, nebo nenaučí. Většinou se nenaučí.

A co potom, skončí ve vězení?

Ano, správně narážíte na to, že nejvíce těchto poruch osobnosti najdete v base. Tam je ryze normálních lidí menšina.

Slunce-seno-jahody ( 11. září 2019 08:33 )

Proč Vás napadá Anna K.?

hejpockej ( 10. září 2019 21:03 )

co se tyce Münchhausenův syndromu, tak me napada Anna K.

Zobrazit celou diskusi
Další videa
Články odjinud