Volby na pražské zastupitelstvo, které rozhodnou o příštím primátorovi hlavního města, jsou v plném proudu. Zbývá sečíst hlasy. V čele Prahy se v minulosti vystřídala plejáda mužů – přitom jen jedna žena. Všichni se svým způsobem zasadili o to, že je Praha městem, jakým dnes je. Každý má za sebou ojedinělý životní příběh. Které předchůdce má za sebou stávající primátor Zdeňka Hřiba (Piráti) a na které se pokouší nynější kandidáti na primátora navázat?
Šestačtyřicet jmen se vystřídalo v čele hlavního města. Původně to byli purkmistři, posléze starostové Prahy, a nakonec po zrodu nezávislého Československa primátoři. Vůbec prvním purkmistrem se stal Bernard Augustin Zahořanský z Vorlíkova (†52) v roce 1784. Proč tak pozdě? Toho roku došlo na základě rozhodnutí Josefa II. ke spojení pražských měst – Starého a Nového Města, Malé Strany a Hradčan, v jedno. Do té doby mělo každé z těchto měst svou vlastní samosprávu.
Zahořanský z Vorlíka byl původním povoláním rada u soudu, přičemž v čele Prahy stál do roku 1788. Během čtyř let, kdy byl purkmistrem, například zakázal veřejné pranýře, nebo rozhodl o rozšiřování hřbitovů na Malé Straně, v Olšanech nebo v Košířích. Soubor Olšanských hřbitovů je dodnes největším pohřebištěm v Čechách. Do podoby centra Prahy se podepsal rozhodnutím zbourat Betlémskou kapli. Ta, která nyní stojí na Betlémském náměstí, je „pouze“ její kopie, kterou postavili komunisté. Jestli jste někdy šli po Karlově mostě, pravděpodobně jste přitom narazili na schody, které z mostu vedou na Kampu. Vystavěny byly právě v době Zahořanského.
Zastupitelé se nyní volí na 4 roky. Tak dlouho zpravidla zůstává v čele města i primátor, není-li zvolen znovu, není-li odvolán nebo pokud sám nerezignuje. V minulosti avšak nebylo výjimkou, že starostové, purkmistři i primátoři setrvali na svém postu mnohem déle – i přes 10 let. „Rekordmanem“ v tomto ohledu je prvorepublikový primátor Karel Baxa (†75, ČSNS), který ve funkci setrval bez pár měsíců 18 let od roku 1919 až 1937. Skutků, kterých se oblíbený primátor dopustil, je více než dost.
Za jeho éry došlo k prvnímu velkému rozšíření Prahy, čímž vznikla tzv. Velká Praha v roce 1922. Investoval do velkých projektů, které z Prahy učinily právoplatné hlavní město republiky. Jiráskův most, Veletržní palác, Masarykovy domovy, později přestavěné na Thomayerovu nemocnici v Krči, stejně tak i Ústřední vojenská nemocnice ve Střešovicích, plynárna v Michli, letiště v Ruzyni, Zoologická zahrada v Troji nebo krematorium ve Strašnicích, jež je dosud největším krematoriem v Evropě – toho všeho, a mnohem více Baxa dosáhl.
Než se stali primátory, starosty či purkmistry, živili se nějakou činností i předtím. Nezřídka se do čela města vyšvihli právníci nebo lékaři – což je mimochodem případ i nedávné doby. Lékařským diplomem se totiž mohou chlubit Pavel Bém (59, ODS), Bohuslav Svoboda (78, ODS) či Zdeněk Hřib (41, Piráti). Někteří byli podnikateli – například Emilián Skramlík (†68) nebo František Dittrich (†74), našli by se ale i architekti, na něž může chtít navázat Petr Hlaváček (61, STAN), jenž je sám architektem. Byli to třeba Čeněk Gregor (†70) nebo Jan Kasl (70, ODS). Ojedinělým zaměstnáním se ale mohl „pyšnit“ Ferdinand Vališ (†44), který byl sládkem a pivovarníkem.
Vališ byl v čele města v letech 1885 až 1887, přičemž jeho delší působení zastavila srdeční choroba. Platil za oblíbeného a uznávaného starostu, díky němuž v Praze vyrostly Národní muzeum či Uměleckoprůmyslové museum. Také na základě jeho rozhodnutí se někdejší Dobytčí trh přetransformoval na Karlovo náměstí, které má podobu podlouhlého parku. Za Vališe také vznikl vůbec první pražský stavební řád – předchůdce tvořícího se Metropolitního plánu.
Někdo si pořídí bazén. Václav Vacek (†82, KSČ), který byl prvním komunistickým primátorem v letech 1945, a 1946 až 1954. Ten rozhodně netroškařil, a sobě sám si pořídil náměstí. Ne jen tak ledajaké – náměstím Primátora dr. V. Vacka nazývali Pražané nynější Mariánské, kde se nachází sídlo pražského magistrátu či Ústřední knihovna. O přejmenování bylo rozhodnuto nejen za Vackova života, ale konkrétně v roce 1952, kdy byl ještě primátorem. Jeho jméno nesla také stanice metra Roztyly či bývalý stadion Slavie ve Vršovicích.
Dlužno dodat, že ačkoliv se jednalo o prvního „rudého“ primátora, který měl lví podíl na komunistickém převratu v únoru 1948, činil se hodně v poválečné obnově Prahy. Zrovna tak i během protektorátních let, kdy se i přes několikeré vězení podílel na odboji, a když v květnu 1945 propuklo povstání, byl mezi politickými lídry, kteří obstáli. Nacisté sice během povstání zničili Staroměstskou radnici, avšak historikové svorně dodávají, že ji pod Vackovým vedením nedobyli. Po válce se zasloužil například o letenský tunel a Štefánikův most. Když v roce 1960 zemřel, soudruzi jej nechali pohřbít v Národním památníku na Vítkově.
Jméno Adriany Krnáčové (61, ANO) není nutné dlouze představovat. V roce 2014, kdy volby v Praze opanovalo ANO, dosáhla významného prvenství. V celé historii pražské metropole se stala její vůbec první primátorkou. V této pozici setrvala 4 roky – na podzim 2018 svůj mandát neobhajovala, přičemž zkritizovala poměry v ANO.
4 roky, kdy byla Krnáčová v čele Prahy, se ukázaly být hodně turbulentní. Dokončil se například tunelový komplex Blanka, „načala“ revitalizace areálu Výstaviště či revitalizaci pražských náplavek, kritizovanou Opencard „přetavila“ v dosud využívanou Lítačku. Její vláda však byla kritizovaná za chaotická opatření v dopravě, která byla způsobena podceněnými rekonstrukcemi několika vytížených pražských komunikací. Po svém konci několikrát vyjádřila podporu Zdeňku Hřibovi, avšak když se ucházela o uvolněný post na ředitelku magistrátu, přestože postoupila ve výběrovém řízení do druhého kola, nikdo z magistrátu ji prý na další termín nepozval. V posledních letech úspěšně překonala rakovinu prsu a sepsala román. Na její odkaz coby první ženy v čele Prahy se snaží navázat Anna Šabatová (71, Solidarita).
Práce primátora bývá uváděna jako prací na dlouhý běh. Uchazeči o tento post se zpravidla zaklínají tezemi, že na to, aby dosáhli svých cílů, potřebují ne jedno, ale klidně dvě až tři volební období, Jan Čižinský (Praha sobě) hovořil dokonce o čtyřech – tedy o 16 letech, a to v rámci vyřešení bytové krize. Většině purkmistrů, starostů a primátorů byl dopřán minimálně rok vlády. Najdou se ale tací, kteří se v sesli primátorů a purkmistrů ohřáli jen pár měsíců - střídali se tam pomalu jako figurky na orloji.
Naposledy tento stav zažil poslední primátor komunistické éry Josef Hájek (80, KSČ), který byl primátorem krátce po sametové revoluci do ledna 1990. Daleko turbulentnější však byl rok 1848, kdy se na Staroměstské radnici vystřídali hned 4 purkmistři!
Prvním byl Josef rytíř Müller z Jiřetína (†69), jenž během revolučních událostí představoval konzervativní propojení s nenáviděnou Habsburskou monarchií. Nahradil jej Antonín Strobach (†42), který si ovšem nedokázal poradit s revoltujícími Pražany. Nepokoje odmítl řešit násilím, tak po měsíci odstoupil. Místo něj v květnu 1848 nastoupil Tomáš Pštross (†80), který ale udělal tu chybu, že inicioval v Praze volby do Frankfurtského parlamentu, přestože veřejnost požadovala, aby Češi volby ostentativně ignorovali. Pštross tím vzbudil všeobecné rozhořčení a odstoupil – primátorem byl 14 dní! Až teprve Václav Vaňka (†73, Konzervativní strana středu) se posledním květnem 1848 stal purkmistrem na delší dobu. Osud mu vyměřil necelých 13 let ve funkci.
Zejména u „rudých“ primátorů bylo běžné, že své posty po volbách obhájili. Přirozeně, když z nich vždy vzešla vítězně KSČ, jež své „úspěšné“ hochy podržela na magistrátu dlouhá léta. Po roce 1989 se primátoři začali střídat v poměrně rychlém sledu. Jediní dva primátoři „vládli“ déle, než jedno volební období. Byli to Jan Koukal (71, ODS) a Pavel Bém (59, ODS). Tomu se jako jedinému v polistopadové době podařilo svůj post obhájit a držet otěže nad Prahou celkových 8 let – o což se v nynějších volbách snaží i Zdeněk Hřib.
Pavel Bém nad Prahou coby primátor „bděl“ v letech 2002 až 2010 poté, co byl v letech 1998 až 2002 starostou Prahy 6. Mnozí Bémovu éru označují za roky, kdy se v Praze naposledy dařilo uskutečňovat obrovské městotvorné investice – začalo se s výstavbou Blanky, vznikla multifunkční, leč kritizovaná Opencard, pražské metro C bylo protaženo až do Letňan, linka metra A byla protažena do Depa Hostivař, na opačném konci se začalo s ražbou tunelů, které dnes ústí ve stanici Nemocnice Motol. Zároveň je Bémova éra spojena s podivnými kontroverzemi a napojením pražských politiků na tzv. „kmotry“. Někdejší primátor bývá spojován s mnohými rozporuplnými rozhodnutími, které vedly například k předražení tunelu Blanka či k nevýhodným smlouvám pro město ohledně správy systému Opencard.
Co jméno, to odlišný – leč silný životní příběh. Mezi pražskými purkmistry, starosty a primátory se nejednou našel některý, který prokázal velkou osobní statečnost. Například zmíněný Václav Vacek (†82, KSČ) se aktivně účastnil Pražského povstání. Nacistům se postavil i krátkodobý starosta Přemysl Šámal (†73, ČND), což se mu stalo osudným, nebo Petr Zenkl (†91, ČSNS), který po válce musel emigrovat, aby se na něm nemstili komunisté. Osobní statečnost vykázal nepochybně i Otakar Klapka (†50, ČSNS), kterého nacisté nechali pro spolupráci s odbojem popravit. Byl tu ale jeden purkmistr, který pro záchranu druhého nasadil vlastní život.
Jmenoval se František Dittrich (†74) a purkmistrem byl v letech 1870 až 1873. Coby rodák z Podskalí se odmala se pohyboval u povodí Vltavy, přičemž se v dospělosti živil jako plavec na vorech. Když v Praze vypukly v letech 1845 a 1862 jedny z větších povodní, a Vltava se vylila ze břehu, neváhal a vrhl se do rozbouřených peřejí. Ze zatopených domů i z nebezpečných vod osobně zachránil 80 lidí! Činil se i coby znamenitý vlastenec – jako purkmistr prosazoval, aby se ulice v Praze pojmenovávaly po význačných českých osobnostech.
Jestliže se primátor Zdeněk Hřib pokouší v případě znovuzvolení navázat na éru Pavla Béma, jenž byl zvolen taktéž dvakrát po sobě, i lídr koalice Spolu Bohuslav Svoboda má nač navazovat. V historii hlavního města se stalo pouze dvakrát, že by se už jednou zvolený primátor do své funkce s odstupem let navrátil. Stalo se tomu tak poprvé v roce 1945, kdy se do čela Prahy vrátil Petr Zenkl, jenž byl primátorem v letech 1937 až 1939, a během protektorátních let byl držen v koncentračním táboře. A nadvakrát se do čela vrátil již zmiňovaný Václav Vacek, který vedl Prahu v posledních dnech druhé světové války a krátce po válce, posléze byl ve volbách 1946 jako primátor do úřadu „navrácen“ právě namísto Zenkla.
Ten za první republiky platil za velmi výraznou osobnost v pražské komunální politice, přičemž jeho „domovským“ městským obvodem by dnes byla Praha 8 - Karlín. Coby předseda Ústředního sociálního sboru hl. m. Prahy šlo zejména o jeho zásluhu vybudování tzv. Masarykových domů, z nichž se později stala Fakultní Thomayerova nemocnice. Dbal na budování jeslí, školek, dětských domovů a léčeben. Zároveň byl i horlivým demokratem, takže když v Praze prvně zavlála vlajka s hákovým křížem, byl Zenkl jedním z prvních, koho nacisté zatkli. Nepohodlným se stal i v roce 1948, kdy spoléhal na to, že prezident Edvard Beneš (†64) nedopustí komunistický převrat. Když viděl, že se zmýlil, prozíravě zvolil raději emigraci, kde se stal hlavou československého exilu.
Izraelsko-palestinský konflikt
Velitel Hamásu Volby v USA 2024
Válka na Ukrajině: ONLINE dění na Ukrajině Data
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.