9°C
V pořadí osmnáctý představitel Královského hlavního města Prahy se v „Matce měst“ přímo narodil. Na svět přišel 12. srpna 1843 na Novém Městě. „Navštěvoval evangelickou školu V Jirchářích, českou reálku a posléze pražskou techniku,“ udává historička Táňa Jelínková ve své studii obsažené v Pražském sborníku historickém 26 z roku 1993. Při studiích na technice jej zaujala chemie natolik, že absolvoval též její nástavbový kurs a zhlédl se v jeho zužitkování.
Sládek a vlastenec
Nikoliv však po laboratořích při nejrozmanitějších experimentech. Ferdinand Vališ uvažoval prakticky i pragmaticky, a své vědomosti podle toho také hodlal zužitkovat. Jak? Že se o 19. století říkává „zlatý věk českého pivovarnictví“, není jen tak.
„V pivovaru U Primasů na Václavském náměstí se vyškolil v pivovarnickém řemesle. Další praxi získal v Mnichově a v Měšťanském pivovaru v Plzni,“ dočteme se z webových stránek magistrátu hl. m. Prahy. „Když se roku 1867 oženil, zakoupil nákladnický dům U Bachorů ve Štěpánské ulici s pivovarem i hostincem a jako pravověrný měšťan se věnoval pivovarnické živnosti. Byl považován za vzdělaného a zkušeného podnikatele i zaníceného vlastence.“
Dráha politika
Nejen to byly předpoklady Vališovy budoucí dráhy. Přece jen coby hostinský a pivovarník měl možnost ve svém podniku uvítat hosty všelijakého druhu, ledasco od nich vyslechnout, s něčím souhlasit, s něčím zase méně. Měl díky tomu přehled o tom, co se kde děje, a podle svého vlasteneckého přesvědčení se i mohl řídit tím, co by se kde dít mělo. Nepřekvapí proto, že jej nakonec zlákala dráha politika.
„Ve sboru obecních starších působil od roku 1872 a ve funkčním období 1882–1885 se stal náměstkem pražského starosty JUDr. Tomáše Černého,“ dočteme se z magistrátních webovek. Protože měl Černý vážné zdravotní problémy, v roce 1885 na svůj post starosty Prahy rezignoval, a na jeho místo mohl nastoupit novoměstský pivovarník Ferdinand Vališ. Nikoliv však na dlouho, jelikož jej „z tohoto úřadu odvolala smrt,“ předestírá Jelínková.
Novorenesanční Praha
Osud vyměřil Vališovi pouhé tři roky k tomu, aby se vepsal do dějin metropole, která v té době byla rozpřaženým velkoměstem. Sestávala z Hradčan, Malé Strany, Starého a Nového Města pražského, Josefova, Vyšehradu, Holešovic a Bubnů. Pakliže by nás zajímalo, kolik obyvatel zhruba v Praze žilo, historik Josef Janáček se v knize Malé dějiny Prahy kloní orientačně k číslu 314 tisíc v roce 1880. Při převodu do dnešní doby by i tehdejší Praha bez všech dalších čtvrtí a městských částí – Přední Kopaniny po Dolní Měcholupy a od Dolních Chaber po Zbraslav, byla hned po Brnu třetím největším městem u nás.
„Vališ byl dobrým znalcem obecního hospodářství a svědomitě pečoval o rozmnožení obecního jmění,“ hodnotí jej Jelínková. A nešlo jen jmění. Konec 19. století se nesl také v duchu rozvíjení české kultury. „Za jeho úřadování byla ve funkci starosty byla v r. 1885 zahájena stavba Národního muzea a Uměleckoprůmyslového muzea,“ vysvětluje původ dvou neorenesančních staveb v Praze Táňa Jelínková.
Pro stavbu Národního muzea, kterou podle návrhu architekta Josefa Schulze stavěla Společnost Národního muzea, poskytla Praha šťastně nadmíru lukrativní pozemek. Proč šťastně? V oněch místech v minulosti vedlo pražské opevnění, za kterým končila Praha, kdežto začínalo další město – Vinohrady. Zatímco tehdy by se dalo hovořit o tom, že muzeum se stavělo na periferii, dnes je součástí samého historického centra.
Jen o kousek dál, hned u železniční trati a hlavního nádraží – které bylo otevřeno v roce 1871, vznikl v letech 1886 až 1887 „novorenesanční objekt Nového německého divadla (dnešní Statní opery),“ dozvídáme se na webu magistrátu. „Plně do období Vališova působení v úřadě starosty spadá též přestavba restaurační budovy na Žofině (město ji zakoupilo spolu s ostrovem roku 1884) v honosný koncertní a plesový dům.“ Ten vznikl v jakém že slohu? Neorenesančním – jak jinak.
Elektrizující napětí
Dlouhá staletí byli Pražané zvyklí na to, že když se ve městě setmělo, vše venku se řídilo heslem: Budiž tma. Teprve od roku 1847 se v ulicích objevilo první plynové osvětlení. 80. léta 19. století už ale patřila elektřině – byť v malých a nesmělých krůčcích, které směřovaly především do budov. Už Vališův předchůdce nechal elektřinu zavést do Staroměstské radnice a Vališ v tomto trendu pokračoval například i u Žofínského paláce, který elektřinou „vybavil“ František Křižík.
A nešlo jen o elektřinu, se kterou se obyvatelé metropole v té době seznamovali. „Dne 12. listopadu 1885 nový starosta zahajoval pravidelný provoz velké moderní pražské vodárny,“ dozvíme se na webu magistrátu. „Vznikla rovněž především zásluhou jeho předchůdce.“ Stát měla na Vinohradech.
Zároveň z kooperace Černého a Vališe byl v Praze postaven špitál a chudobinec sv. Bartoloměje, který se na Novém Městě rozprostíral mezi ulicemi Vyšehradská, Botičská a Na Slupi – zachovalé budovy dnes využívá ministerstvo spravedlnosti a gymnázium Botičská. Ve své době šlo o „největší pražský humanitární ústav, na svou dobu dobře a účelně vybavený. Nalezlo v něm útočiště 400 zchudlých pražských občanů.“
Největší náměstí
Nemálo mimopražských, ale také i Pražanů, překvapí fakt, že Václavské náměstí zdaleka není největším náměstím v Praze. Dokonce ani v republice. Toto prvenství si totiž „uzurpuje“ Karlovo náměstí, které je se svou rozlohou přes 80 tisíc metrů čtverečních vůbec jedním z největších náměstí na celém světě.
Ještě do poloviny 19. století se jednalo spíše o veřejné prostranství vhodné pro pořádání trhů a jarmarků – však také původní název náměstí zněl Dobytčí trh. Až z rozhodnutí Ferdinanda Vališe nastala proměna v náměstí, veřejný sadový park, jaký známe dnes. Stalo se tak „podle návrhu zahradního architekta F. Thomayera,“ dočteme se z magistrátních webovek. František Thomayer byl významným zahradním architektem, jehož jméno můžeme znát například z Prahy 8 podle Thomayerových sadů, které navrhoval. Po jeho bratru Josefovi je zase v Praze pojmenována Fakultní Thomayerova nemocnice v Krči.
Plány, které odnesl život
Velkou výzvou, před níž Vališ stál, byla asanace Starého Města a Josefova, jíž připravoval. Obecně mu velmi záleželo na rozvoji Prahy, a proto mu lze roku 1886 „přičíst zásluhy o prosazení a vydání nového stavebního řádu pro Prahu a okolní obce,“ uvádí magistrátní stránky, představující pražské primátory. Řád se stal základem pro pozdější městské plánování. Jenomže asanaci Starého Města a Josefova, která představovala radikální přestavbu „zastaralých“ čtvrtí v moderní bloky nejen obytných budov, a která probíhala v 90. letech 19. století až do počátků 20. století, se Vališ nedožil. Ani její přípravy.
Kdo ví, zda by Praha nevypadala dnes jinak. Ostatně historicky necitlivá asanace byla v Praze kritizována už během jejího uskutečňování, neboť znamenala „likvidaci Josefova a přilehlých ulic i starého Podskalí,“ jak uvádí Josef Janáček v Malých dějinách Prahy. „Bylo napácháno mnoho škod chamtivými podnikateli, kteří bourali a stavěli bez jakýchkoliv ohledů na historické a estetické hodnoty.“
Někdejší sládek a pivovarník sešel ze světa 19. září 1887 před 135 lety. „Ferdinand Vališ trpěl srdeční chorobou,“ vysvětluje Jelínková. Dožil se pouhých 44 let. Do dnešních dnů spí věčným odpočinkem v Praze na Olšanských hřbitovech.
Poslední místo odpočinku Ferdinanda Vališe bychom hledali na Olšanských hřbitovech. (ilustrační) Veronika Foltová
