Jiřetín pod Jedlovou je neveliké malebné městečko v severních Čechách s malebnou kaplí sv. Kříže na Křížové hoře, která se vypíná nad zástavbou. Koncem 18. století zde žilo zhruba 2 000 obyvatel. 29. června 1792 k nim přibyl další – Josef Müller. Jeho rodiče tehdy jen sotva mohli tušit, kam až jejich synek z původně hornického a sklářského města dokráčí.

Do Prahy na práva

Nebylo to dolování zlata, stříbra či mědi, ani sklářské řemeslo. Müllera zlákalo studium práv na Karlo-Ferdinandově univerzitě, které dokončil v roce 1817. Hned po jejich dokončení nastoupil na pražský magistrát jako praktikant.

V úředním postupu byl radním protokolistou, sekretářem a později magistrátním radou nejdříve u trestního, pak u judiciálního senátu, kde současně převzal referát směnečného soudu,“ píše historička Táňa Jelínková ve studii Pražští primátoři (1784-1993), jenž je obsažena v Pražském sborníku historickém č. 26. „V r. 1836 byl jmenován c. k. apelačním radou a o tři roky později mu bylo uděleno čestné pražské občanství.“

Do čela hlavního města

Strmá kariéra svědomitého úředníka stále nebyla na vrcholu. Mezi ostatními byl oblíbeným, schopným a uznávaným administrátorem. „Byl členem celé řady dobročinných a průmyslových spolků a jednot,“ podotýká historička.

Když proto v roce 1838 zemřel pražský purkmistr (obdoba nynějšího primátora – pozn. red.) Petr rytíř ze Sporschilů a nastala poptávka po jeho nástupci, byl jím prozatímně jmenován Josef Müller. „Definitivně byl jako purkmistr potvrzen dne 17. 4. 1839 a v této funkci setrval až do března 1848.“ Deset let držel ve správě Královské hlavní město Prahu, která tou dobou sestávala „pouze“ z Hradčan, Starého a Nového Města Pražského a Malé Strany. Souměstí, kde žilo cca 111 000 obyvatel a na které se už tlačily rozrůstající se předměstí a obce jako Karlín, Libeň, Dejvice nebo Smíchov.

Změny, které odvál čas

Jak si v čele Prahy vedl? Nedá se vpravdě říct, že špatně. Ačkoliv jeho „purkmistrovské působení začalo necitlivou demolicí východního křídla Staroměstské radnice a jeho nahrazením novogotickou budovou,“ podotýká hned na úvod historik a archivář Václav Ledvinka na stránkách pražského magistrátu. Šlo o křídlo radnice, které bylo zničeno během Pražského povstání a které už nikdy nebylo obnoveno.

Také další z počinů, které Müller vykonal, dnes už nespatříme. Míněna je „stavba řetězového mostu císaře Františka I. mezi roky 1839–1841,“ pokračuje Ledvinka. Vltavu překlenovával v místech, kde dnes stojí modernější most Legií. Věřte, nebo ne, po Karlově mostě šlo o vůbec druhý most přes Vltavu v Praze!

V Karlíně coby nejstarším pražském předměstí také vznikla vůbec první pražská plynárna, která zapříčinila, že se od „15. září 1847 rozzářilo plynovým osvětlením Staroměstské náměstí i hlavní městské třídy.Nedochovala se ani plynárna, ani osvětlení. Ve své době se však jednalo o nesporně jedinečný počin, který Prahu přiblížil moderním světovým metropolím. Třeba v Londýně bylo první plynové pouliční osvětlení už v roce 1807. Dnes už se ale v Praze svítí plynem pouze příležitostně na pár úsecích Královské cesty, především tedy v adventním čase na Karlově mostě.

Purkmistr, který dopřál Vltavě

Pak jsou tu kroky, které Müller podnikl a skrze které si jej můžeme připomínat spíše než prostřednictvím jeho nepříliš slavného konce. Třeba v souvislosti s výstavbou zmíněného mostu Františka I. „vzniklo též módní promenádní nábřeží císaře Františka I. (dnešní Smetanovo) s novogotickým monumentem absolutistického monarchy,“ podotýká Ledvinka. Onen pomník, dnes známý coby Krannerova kašna v parku Národního probuzení, je nepochybně přepychovou okrasou nábřeží.

A u vod Vltavy ještě zůstaneme. Za Müllera „bylo vybudováno první pražské nádraží, nynější Masarykovo, a Negrelliho viadukt,“ pokračuje Jelínková. Ten byl se svými zhruba 1 100 metry ve své době nejdelším mostem Evropy – a jelikož se již zmiňovaný most císaře Františka I. nedochoval, je po Karlově mostě také nejstarším mostem přes Vltavu v Praze. Dodnes přes něj dennodenně jezdí stovky vlaků, přičemž byl před dvěma roky komplexně rekonstruován.

Negrelliho viadukt byl až do roku 1910 nejdelším viaduktem ve střední Evropě
Autor: Rekonstrukce Negrelliho viaduktu

Aby toho v souvislosti s nejdelší řekou na našem území nebylo málo, dodejme ještě, že „na Vltavu vyplul v r. 1841 první český kolesový parník Bohemia,“ jak uvádí Jelínková. Parníky a jiné - především tedy turistické - lodě na hladině Vltavy jsou přitom dnes rutina.

V posledku pak ještě v roce 1840 vznikla pod Letnou Občanská plovárna, jíž magistrát povolil a kterou nakonec mnohem později magistrát i odkoupil. A teď už doopravdy naposledy – „v r. 1846 zakoupila obec sady na Petříně,“ uzavírá Jelínková výčet Müllerových zásluh. Sadů na Petříně je dodnes několik a město je postupem času získávalo, aby z nich vznikl malebný areál, jaký známe dnes.

Neslavný konec rytíře

Za časů Müllera Praha nepochybně vzkvétala. Vědomi si toho byli i ve Vídni. „Za své zásluhy ve veřejném životě byl v r. 1845 vyznamenán rytířským křížem Leopoldova řádu a byl povýšen do rytířského stavu s predikátem z Jiřetína,“ uvádí Jelínková. Tedy Josef rytíř Müller z Jiřetína – purkmistr pražský. Ten při svém povýšení do šlechtického stavu nezapomněl na svůj původ a do erbu si nechal vyznačit právě Křížovou horu nad Jiřetínem.

Naneštěstí pro něho však doplatil právě až na přílišné tíhnutí k habsburské monarchii, která jej vesměs držela u moci. A v Čechách vyplouvaly na povrch nejrůznější nacionální i sociální nepokoje, které přerostly ve stávky a demonstrace. A Müller coby hlavní představený města a tedy i představitel státní moci musel konat.

„Magistrát se jim pokoušel čelit nejen rozháněním, zatýkáním a střelbou (…), ale také např. zřízením první zprostředkovatelny práce v Týnském dvoře v lednu 1847,“ uvádí Ledvinka k tomu, jak se Praha snažila vyrovnat s nezaměstnaností a nespokojenými dělníky. Když se ke všemu připojily ještě tendence národního obrození a volání po konstituci, bylo s „konzervativním“ Müllerem zle a jen co byly 29. března „vypsány volby do nového pražského městského výboru, nezbylo mu, než ze své doživotní purkmistrovské funkce abdikovat,“ konstatuje Ledvinka.

Josef rytíř Müller z Jiřetína tak byl prvním představitelem Prahy, kterého smetla revoluce, respektive demonstrace. Nebyl posledním. Sametová revoluce v roce 1989 „zlomila vaz“ Zdeňku Hořčíkovi (KSČ), jenž úřad zastával krátce přes rok.

Dlouholetý purkmistr Královského hlavního města Prahy Josef Müller z Jiřetína.
Autor: Wikimedia.commons

V ústraní nezůstal

Byť revoluce roku 1848 nakonec nedopadla ve prospěch Čechů vůbec dobře, Müller se již purkmistrem nestal. V krátkém sledu jej nahradili tři jeho následovníci, přičemž až toho třetího – Václav Vaňka (†73) – revoluční vichřice neodvála. Kam odvála Müllera? „Odešel do Brna, kde působil jako moravskoslezský apelační rada, později jako dvorní rada c. k. Nejvyššího soudu ve Vídni,“ uzavírá historička. Jeho život, jenž celý prožil ve státních službách, se uzavřel datem 26. ledna 1862.

Video
délka: 03:52.81
Video se připravuje ...

Staroměstská radnice v Praze oslavila v roce 2018 680. výročí své existence. Ivan D. Hladík

Fotogalerie
37 fotografií