Humorné i dramatické role. Bodrý vzhled a nezaměnitelný hlas i celkový projev, díky kterému exceloval i na poli dabingu. Takový byl Josef Vinklář, jehož filmografie čítá neuvěřitelné množství rolí, nemluvě o působení v divadle, kterému zůstal věrný prakticky celý život. Tak jako Praze.
Smíchovské dětství
Vinkláře do hlavního města přivábilo vlastně rodinné neštěstí, to když rodině, žijící v Podůlší, shořel dům. Josef byl tehdy ještě malý kluk, když rodiče rozhodli, že se přestěhují do Prahy, konkrétně na Smíchov. „Se speditérskou firmou Knotek jsme přijeli do matičky Prahy a bloudili stověžatou krasavicí, až jsme posléze dorazili na Smíchov,“ vzpomínal Vinklář v autobiografické knize Pokus o kus pravdy.
„V té době měla Praha takovou zvláštnost – téměř na každém baráku visela cedule »byt volný«. Dneska podobnou nenajdete, kdybyste se zbláznili,“ naráží na současnost, kdy Prahu tíží bytová krize. Rodina našla vítané útočiště v Kroftově ulici č. 3. „Tenhle dům, bydleli jsme v něm až do roku 1948, tak jako každý dům, představoval vlastní svět.“
Na Smíchově vychodil i školu, přičemž za vzorného žáka se neoznačoval ani on sám. „Hrozně jsem zlobil a uměl jsem to. V tomto oboru jsem býval mistrem,“ líčil pozdější představitel nezaměnitelného čerta Luciuse z oblíbené pohádky Hrátky s čertem.
„Mým královstvím byla Kinská zahrada. Kinská, krom toho, že je krásný park, kde u vchodu stála nádherná oslava ženství zakletá Štursou do sochy, tak to byl i ráj. Ráj lumpáren a her. Dokázal jsem ztéci schody u hladové zdi za tři čtyřicet a dolů za minutu a půl,“ chlubil se. „Na hrušky a meruňky jsem chodil do Seminářské a také klášterní zahrady.“ Zároveň se uchytil i ve fotbale – hájil barvy Malostranského SK. Ku sportu však předurčen nebyl. V roce 1948 bylo Josefovi už 18 let a – měl za sebou první herecké zkušenosti.
Osudová Praha
Ještě jako žák základní školy se Vinklář dostal do Dismanova dětského rozhlasového sboru, v 15 letech už hrál v divadle Satiry ve Vodičkově ulici, místo uplatnění našel i v divadle Voskovce a Wericha. „Já ty dva, V+W, hrozně obdivoval. Dlouho jsem nemohl přijít na to, proč se ke mně chovali tak pěkně... snad proto, že Voskovec děti neměl a Werich měl jen Janičku,“ vzpomínal po letech herec, který se jednoho dne přestěhoval, tak jako Werich, na Kampu.
Stálé profesionální angažmá zažíval na prahu dospělosti ve Východočeském divadle v Pardubicích. V momentě, kdy zvažoval další angažmá, tentokrát v Olomouci, se však k Vinklářovi dostala v roce 1950 zajímavá nabídka z Realistického divadla Zdeňka Nejedlého na Smíchově – což je dnešní Švandovo divadlo. „Celý zoufalý jsem napsal, že bych rád do Prahy.“ Přání se mu splnilo.
„Já v roce 1950 stanul v divadle na Smíchově, kde jsem potom zůstal třiatřicet let a tři měsíce svého života.“ Paradoxně nedaleko svého prvního pražského bydliště. „K Realistům se chodilo. Bylo to vpravdě lidové divadlo v tom nejlepším slova smyslu. Chodily na nás nejširší vrstvy. Divadlo hvězd to nebylo, ale divadlo dobrých herců ano.“ V Realistickém divadle také poznal svou první ženu, rovněž známou herečku Janu Dítětovou (†65).
»Tříšťka« z Národního
Vyjma Realistického, hrával Vinklář také v Národním divadle. To se psala 80. léta a Vinklář měl za sebou úspěšnou kariéru, role ve filmech i v seriálech, jako byli například Chalupáři, Hříšní lidé města pražského, Nemocnice na kraji města nebo Tajemství Ocelového města hovoří za vše. „Po tom jevišti šlapaly největší osobnosti českého herectví. Pro mne je prostě Kaplička nejvyšším oceněním práce,“ psal Vinklář.
Pro toho, tehdy už jedenapadesátiletého „doktora Cvacha“, bylo působení v Národním divadle splněný sen. Takto vzpomínal na svůj první výstup na scéně Stavovského divadla. „Najednou stojím na jevišti a uvědomuji si, že tady budu hrát divadlo. Ulomil jsem si kousek tříšťky z podlahy a dodnes ji mám schovanou jako vzácnou relikvii,“ napsal do memoárů s dodatkem: „Má úcta k tomuto divadlo a některým lidem v něm byla a bude bezedná.“
Přitom Vinklář v Národním původně setrvat ani nesměl. „Vedení mi sdělilo, že existuje usnesení jakéhosi obvodního výboru partaje, že vyloučený člen strany nesmí přijít na první státní scénu.“ KSČ totiž Vinklář opustil po srpnové invazi 1968, nicméně režim otevřeně neodsoudil – naopak byl mezi signatáři Anticharty. Nakonec se však úřady podařilo „přemluvit”.
Domov na Kampě
„Jedním z nejpodivnějších kamarádů byl, vlastně pořád je, Miloš Kopecký. Já ho vždycky obdivoval. Proto jsem se s ním přel a hádal. Chodili jsme spolu za ženskýma, ale také do divadla a na koncerty,“ zavzpomínal Vinklář na svého slavného hereckého kolegu, s nímž hrál mimo jiné i v Nemocnici na kraji města. Léta Vinklář bydlel ve Sněmovní ulici poblíž Malostranského náměstí.
A kde vlastně Vinklář, pokud zrovna neměl pracovní povinnosti, nakonec „zakotvil“? Podle známé novinářky a spisovatelky Blanky Kovaříkové se v roce 1983 přestěhoval na Kampu poblíž Karlovu mostu. „Vinklář se téměř celý život pohyboval mezi Smíchovem a Malou Stranou, později k tomu přidal ještě procházku přes most do Národního divadla,“ uvádí.
Svůj byt měl konkrétně v malebném domečku Na Kampě 13, odkud to měl vlastně všude, kam potřeboval, relativně blízko. A dožil tam až do konce svých dní, z nichž ten nejposlednější nastal 18. září 2007 – před 15 lety. Osudnou se mu stala rakovina plic.
Z kolébky do hrobu
Pohřbít se ale Vinklář v Praze nenechal. „Nejšťastnější jsem tam, kde jsem se narodil, v Českém ráji,“ povídal. „Pro mě je to nejkrásnější místo. Řeky, rybníky, potoky, hory. Zázrak. Český ráj,“ popisoval chvíle, které trávil na své chalupě v Jinolici.
Proto, ač se o tom dlouhá léta nevědělo, byl Vinklář pohřben v Libuni, nedaleko svého rodiště – v Českém ráji. „V Libuni žila většina Pepíkova příbuzenstva, proto tam uložil i svoje rodiče a byla tam převezena i jeho urna,“ sdělila deníku Aha! Před časem herečka Ivanka Devátá (86), která byla Vinklářovou druhou manželkou.
Syn Josefa Vinkláře (†76) Jakub: Tátu rozvedl alkohol a ženské! Zuzana Bubílková, Jan Jedlička, Lukáš Červený
