18°C
Od roku 2011 se mezi více než stovkou tisíců hrobů a náhrobků skví i hrob Arnošta Lustiga. Přeživšího holocaustu. Novináře. Spisovatele. Autora plejády známých knih, ve kterých se k tématu vyhlazení židovského obyvatelstva vracel svým nezaměnitelným literárním způsobem.
„Opravdu jsem tu stál ve větru, když moji dva kamarádi, starší T. a mladší T., nastoupili v Osvětimi k fotbalovému zápasu s jedenáctkou mužů SS?“ vracel se v knize Eseje z roku 2009 ve vzpomínkách do temných zákoutí vlastní paměti. „Bylo jim řečeno, že musejí hrát co nejlíp, ale nesměji vyhrát, a že za každé zranění, které by způsobili někomu z mužstva soupeře, půjdou do komína, stejně jako vyletí komínem, když budou zraněni sami. Mezi zahajovacím a posledním hvizdem píšťalky rozhodčího, co by kamenem dohodil od hřiště, šlo tři tisíce lidí do plynu.“
Plyn hrozil i tehdy 18letému Lustigovi, kterému nacisté zavraždili otce a řadu známých, kamarádů i příbuzných. Přes hrůzy, které jako mladý prožil, si uchoval záviděníhodný optimismus. A snad právě kvůli těm hrůzám i nefalšovanou radost ze života. Nejen pro ni se těšil náklonnosti něžného pohlaví, se kterým se prvně sblížil právě v jednom z nacistických táborů.
Šťastná »třináctka«
„Když mu bylo v Terezíně šestnáct, tatínek se ho neustále ptal, zda už měl nějakou ženskou. A on, že jen ve snech,“ cituje novinářka Martina Riebauerová v knize Kde se líbat v Praze publicistku Danu Emingerovou, jež se s Lustigem znala. „Tak si vyhledal nějakou putovní ženu, o níž mi vyprávěl: »Měla jich dvanáct, já byl třináctej« A udělala mi to tak krásně!« Od té doby doby se strašně těšil, až se ho táta znovu zeptá. Ale on už se nikdy nezeptal.“
Poslední múza
„Arnošt byl strašnej děvkař a netajil se tím,“ pokračuje Emingerová. „Dělal tak nějak půvabně. Ženské ho držely při životě. Doktoři mu dali čtyři měsíce – a on vydržel pět let,“ zmiňuje rakovinu lymfatických uzlin, kvůli níž Lustig sešel ze světa. „Jsem přesvědčená, že Markéta Mališová mu pomohla prodloužit život. S ní byl opravdu šťastný,“ zazní v knize jméno Lustigovi poslední múzy.
Ta už dříve pro Blesk připustila, že ač byl Lustig známý světoběžník a bonviván, který žil řadu let v emigraci, na Prahu, své rodné město nedal dopustit. „Rád navštěvoval Pražský hrad, Libeň nebo Nusle. A pak také rád trávil čas ,sváčami’, což obnášelo čínskou kachnu, dobrou kotletu nebo crème brûlée či klobásu na Václaváku nebo studené pivo,“ svěřila se Mališová. „Na to jsme také rádi chodili do knajpy na prvním perónu Smíchovského nádraží, když mě doprovázel na vlak.“ Jen na hřbitovy nerad chodil. „Říkal, že na ty, co má rád, myslí pořád, a nepotřebuje k tomu hřbitov.“
Podmanivý záletník
Na Lustiga v knize Martiny Riebauerové vzpomíná Mališová veskrze jako na záletného romantika, který podléhal pokušení prakticky celý život. „Měl podmanivý hlas a vůbec celá jeho bytost byla podmanivá. Měl rád dobré věci a dovedl dávat lidem najevo svou náklonnost. A ženy ho prostě přitahovaly,“ konstatuje Mališová, která se i v pozdních Lustigových letech musela smířit s tím, že nebudou tou „jedinou“.
„Byl to takový zloděj srdcí – ale nezneužíval toho. Měl svoji vnitřní morálku. Před svatbou prožil noc s jinou dívkou a řekl to Věře (manželka Arnošta Lustiga Věra (†82), kterou si vzal v roce 1949 – pozn. red.). Odpustila mu s tím, že jestli to ještě někdy udělá, je konec.“ Co následovalo? „Zařídil se podle toho, a tak už jí to nikdy neřekl.“
I Mališová se s podobnými zálety setkala byť se „bezmezně milovali,“ jak podotýká. „Vadilo mi, že každého oslovoval miláčku, tak mu povídám: »Neříkej přede mnou každýmu miláčku, když tak říkáš mně.«“ Odpověděl prý, že jí říká miláčku úplně jinak.
Zima pod zemí
Mališová dlouhá léta stála v čele pražského Centra Franze Kafky, dnes je předsedkyní Českého PEN klubu a mimo jiné také spisovatelkou. V jedné ze svých povídek, která byla inspirovaná soužitím s Lustigem, vylíčila, jak si světoznámý spisovatel představoval svůj posmrtný život. Jeho posledním přáním bylo spočinout v hrobě s Otou Pavlem (†42), jenž byl Lustigovým nerozlučným přítelem. „Měl jsem štěstí kamarádit se s člověkem, který je pro každého jen jednou,“ věnoval svému příteli Lustig poklonu v knize, jež je trvalým pomníkem jejich přátelství – Okamžiky s Otou Pavlem.
Do hrobu si jej ale nepřál sám. Své ženě, nejspíš tím myslel právě Mališovou, měl podle Martiny Riebauerové věnovat následující řádky: „A pak si lehni k nám. Na pohřeb nechoď. Dělej, jako bych se vypařil. Jenom pak za mnou přijď, ať mi není zima. V hrobě sporák není. Tak se na to připrav, holčičko. To si Tě s Otou konečně užijeme.“
Žádné líbání, nýbrž...
A když přijde na ono „užívání“, co tím jen Lustig myslel? „Pro něj nebylo žádné tabu,“ cituje Emingerovou Riebauerová. „Pokud jde o milování, Arnošt byl hlavně na orální sex. Byl jím přímo posedlý, o něm mi vyprávěl pořád. O líbání mi nevyprávěl nikdy. Rád líbal jiná místa,“ uzavírá tajnosnubně.
