Ve své době patřil Ota Pavel, původním jménem Otto Popper, mezi nejznámější tuzemské spisovatele a novináře. Některé jeho vzpomínkové prózy, jako třeba Smrt krásných srnců či Zlatí úhoři, byly úspěšně zfilmované, sportovní nadšenci pro změnu znají jeho reportáže spjaté s úspěšným obdobím fotbalové Dukly, která v 60. letech 20. století platila za pojem i na druhé straně oceánu. Především to však byl neskutečně skromný a laskavý člověk.
Dobré srdce
Arnošta Lustiga s Otou Pavlem pojilo dlouholeté upřímné přátelství, které mělo svůj počátek na konci druhé světové války. „Ze všeho nejraději vzpomínám na kamarádský úsměv. Široká ústa, tenké rty, vysoké čelo. Vlídné oči, tázavý pohled, moudrost jednoho pokolení. Mohu jen opakovat, že na něho nejenom vzpomínám, ale stále s ním žiju. Je to člověk, který mi chybí,“ svěřil se Lustig ve své knize Okamžiky s Otou Pavlem. Ony okamžiky se nejednou odehrály právě v hlavním městě, kde jeden jako druhý po válce bydleli.
Lustig například vzpomíná, kterak na Vinohradské ulici, když se Ota Pavel vracel z rybolovu, potkali jistého „vandráka“, který po nich loudil peníz s odůvodněním, že mu právě ukradli kolo. „Vousatec s drobky v plnovousu, s mastnou tváří, s hustým šedým obočím a huňatou narezlou hřívou pod zmačkaným loveckým kloboukem. Došoural se, co noha nohu mine,“ popisuje živě Lustig.
Ota Pavel „vandrákovi“ nabídl stokorunu, tehdy se nejednalo o zrovna nějakou almužnu. „To je moc,“ měl se vyjádřit cizí muž, nicméně Ota Pavel si stál za svým. „Nehádejte se se mnou, nebo nedostanete nic,“ měl tehdy říci. Nakonec „vandrák“ dvojici spisovatelů opouštěl nejen se sto korunami, ale ještě s čerstvým kaprem, kterého mu Ota Pavel daroval.
„V něčem, v určitém okamžiku se život každého člověka podobá legendě, mýtu,“ uzavírá Lustig vzpomínku, která podle něho nejvěrněji charakterizuje, jaký Pavel za svého života byl. Laskavý k druhým. Však sám Lustig zmiňoval, že mu Pavel nejednou půjčil. A neopomněl též zmínit, že když v roce 1968 emigroval, byl Pavel jedním z mála, kdo se mu nebál do Ameriky posílat psaní.
Pohnutý osud
Ota Pavel se narodil do smíšené rodiny 2. července 1930. Zatímco jeho tři bratry a otce nechali nacisté deportovat do koncentračních táborů, Pavlovi v tomto napomohlo, že jeho matka byla katolička a ne židovka, takže během války mohl plnit základoškolskou docházku a nepotkal jej stejný osud, jako mnoha jiných, kteří byli židovského původu. Přesto se narážkám na svůj původ nevyhnul, a údajně také měly sehrát velkou roli v maniodepresivní psychóze, která u něj později propukla.
Její počátek Pavel přisuzoval nepříjemnému zážitku z olympijských her v roce 1964. „Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Může vás zachránit jenom zázrak. Nemohu tvrdit, že jsem trpěl jako zvíře, protože žádný člověk neví, jak trpí zvíře,“ popisoval Pavel těžký záchvat maniodeprese. Ten mu přivodil jeden český hokejista v ne příliš dobrém rozpoložení. Co mohlo znít jako rozverný a nepodařený žert, se na Pavlovi podepsalo osudně. Podle Lustiga zazněla věta: „Ty Žide, běž do plynu.“
„Připadal si jako nemocní leprou,“ popisuje Lustig ve svých vzpomínkách, jak moc jej nemoc změnila. „Jednou jsem ho odvezl do nemocnice, a on ztřískal hned u vchodu ošetřovatele, dva obry, a pak mu to bylo líto a prosil mě, abych jim v tuzexu koupil Ameriky, každému dvě krabice,“ pokračuje spisovatel. „Po jedné takové návštěvě, kdy jsem ho předal lékařům, protože zase cítil, co přichází, jsem sedl do auta a jel smutný, smutný z toho, že toho nejlepšího z lidí potkalo takové neštěstí, které si nezasloužil – které by si nikdo nezasloužil – a nedalo se proti tomu nic dělat.“
Pavel byl často hospitalizovaný v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích, odkud jej převáželi z jeho vinohradského bytu. Jak zmiňuje Lustig, nemoc v jeho případě byla krutá a nemilosrdná, že Pavel kolikrát pořádně nevěděl, co dělá, a tu a tam se mu hlavou honily nejroztodivnější myšlenky. I o sebevraždě. Na zmíněné olympiádě v Innsbrucku, kdy poprvé dolehla nejtěžší vahou, v pomatení smyslů například podpálil horskou chatu, „aby se rozsvítilo veliké světlo a zahnalo mlhu“. Lustigovi se ke svému onemocnění svěřil s následujícím: „Být blázen není tak špatné. Hrozné je, když se vzpamatuješ a víš, že ti onemocněl mozek.“
Donchuán z trolejbusu
Věnujme se však také i trošku radostnějším příhodám. Jednu takovou popisuje Lustig, že se přihodila na Vinohradech cestou v trolejbusu. Svému příteli ji Ota Pavel vylíčil, tak, že se „za držadlo vedle něho chytila mladá učitelka. Ztratil dech a rovnováhu a chytil se stejného řemenu jako ta dvacetiletá. A pak se neudržel a políbil ji na paži.“
Jeden by byl řekl – kousek hodný mládence, s nímž burácejí hormony. Pavel však již tou dobou byl uznávaným novinářem a spisovatelem. „Očekával to nejhorší: Skandál, křik, facku. Prodral se, jak nejrychleji to dokázal, namačkaným autobusem k východu. Na stanici okamžitě vystoupil. Dívka vystoupila za ním. Z rozpaků zůstal stát na místě.“ A co se dělo pak? „Snažil se na ni omluvně pohlédnout, neschopen slova. Usmála se na něho.“ Zdánlivě nevinný a nečekaný „flirt“ vyústil nakonec ve společnou večeři a novou známost.
Praha domovem
S Pavlem se Lustig dle svých slov nezřídka procházel po březích Vltavy. „Jen tak. Nad hladinou se vznášela večer mlha, a když vyšel měsíc a rozsvítily se hvězdy a Praha vypadala jako milenka všech, kdo mají oči a schopnost vnímat, klábosili jsme o všem možném a slova odnášel vítr od nás jako průsvitné, utichající stuhy,“ rozepsal se.
Právě také v Praze spolu měli oba spisovatelé veliké plány a byla jim vítaným domovem pro nejrůznější kratochvíle. Společně si v 50. letech zakoupili jeden z nejznámějších domů na Novém Světě, který bývá považován za nejmalebnější část Prahy. Konkrétně se jednalo o roubený dům U Raka v Černínské 10, kde čerpali inspiraci pro své literární počiny.
Na sklonku sil
Během posledních měsíců Pavlova života se dva velcí kamarádi nevídali. Nebylo jim to přáno, neboť Lustig tou dobou pobýval v Americe, kam emigroval po okupaci Československa v srpnu roku 1968. Přesto spolu zůstali v kontaktu a Pavlova smrt Lustiga citelně zasáhla. Zemřel v bohnické nemocnici 31. března roku 1973, den poté, co byl hospitalizován pro další maniodepresivní záchvat. Na vině byl infarkt.
Podle Lustiga, už když mu bylo „málo přes třicet, se zdálo, že na jeho hodinách je za pět minut dvanáct“, vrací se k momentu, kdy u Pavla naplno psychóza propukla. „Ve čtyřicíti už věděl, že s kartami, které mu namíchal osud, nevyhraje. Ve třiačtyřiceti se malá ručička na hodinách jeho života srovnala velkou na dvanáctce. Nebylo poledne, byla půlnoc. Měl jsem štěstí kamarádit se s člověkem, který je pro každého jen jednou.“
