22°C
Do Prahy se nicméně musel přistěhovat z Jižních Čech, kde se dne 27. února 1853, tedy před 170 lety narodil. Konkrétně se tomu tak stalo ve Stožicích, městečku mezi Vodňany a Bavorovem. „Byl nejstarším synem v typické jihočeské selské rodině. Otec si přál, aby se stal knězem, poslal ho na studia do Písku, do Českých Budějovic a do Tábora, kde v roce 1873 ukončil vyšší hospodářský ústav,“ uvádí Jarmila a Hugo Schreiberovi v knize Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5: Příběhy nevšedních životů.
Nadaný básník
Životní dráha kněze pro Josefa Holečka nebyla předurčena. Učaroval mu totiž inkoust a papír. „Jako u mnoha jiných autorů i u Holečka začínají jeho mladické práce verši.“ A záhy bylo rozpoznáno, že na psané slovo má talent. V tisku mu začaly vycházet nejen básně, ale později i novinové reportáže a delší, souvislejší texty.
Osobnost z učebnic
Inspiraci hledal nejen u nás, ale i v zahraničí. Procestoval Balkán i Rusko – obé se mu posléze stalo inspirací pro bohatou románovou tvorbu. Největší inspirací se mu však stal český venkov, na kterém vyrůstal. „Monumentálním Holečkovým dílem je desetidílná románová kronika Naši (12 knih), vydávaná od roku 1897 do roku 1930, podrobně popisující vesnický život v první polovině 19. století,“ uvádí Schreiberovi.
Právě zmíněným dílem, které zachycovalo běžný život v jeho rodné vísce, si Holeček zasloužil pozornost nejen současníků, ale i pozdějších generací. V učebnicích české literatury je totiž jeho um vyzdvihován právě kvůli tomu, ačkoliv má na kontě řadu jiných knih, dokonce i překladů.
Pedagog a literární kritik Otakar Chaloupka ostatně soudí, že Holečkovi Naši jsou asi „nejrozsáhlejší prózou české literatury vůbec,“ uvádí ve svém Příručním slovníku české literatury. „Autor tu chtěl podat obraz pomalu, ale jistě mizející tradiční české vesnice, a zároveň chtěl oslavit starobylý venkovský způsob života, lidovou moudrost, smysl pro mravnost, svědomí a čest.“
„Vesničan“ v Praze
V době, kdy Holeček sepisoval své „životní dílo“, paradoxně na vesnici už nebydlel. Zlákalo jej velkoměsto, byť toto označení můžeme brát s rezervou. V roce 1895 se totiž přestěhoval na Smíchov – jenž v tu dobu ale nebyl součástí Prahy, nýbrž byl jejím „předměstím“, později se stal městem, a teprve až roku 1922, jak píše historik Josef Janáček v knize Malé dějiny Prahy se tehdejší Smíchov se svými 56 tisíci obyvateli připojil k Praze.
Což zažil i Holeček, který v dnes zvané Holečkově ulici, žil do roku 1929, tedy do konce svého života. Konkrétně v domě, „který se jmenoval U tří kamenů. Zde napsal většinu svých děl, zejména rozsáhlý cyklus Naši,“ uvádí Schreiberovi. „Holeček patřil, především svým rustikálním zjevem, dlouhým plnovousem a archaickým odíváním k nepřehlédnutelným smíchovským postavám.“
Kulturní centrum na Smíchově
Zároveň do jisté míry platil za autoritu. V domě, ve kterém žil, a jenž je dnes k nalezení na adrese Holečkova 105/6 – jak dokonce informuje tamní pamětní deska, pořádal nejrůznější kulturní sešlosti. „Jeho byt byl místem častých literárních návštěv jeho obdivovatelů a přátel,“ udávají Schreiberovi.
Kuriózní přitom je, že Holečkovou se ulice stala dokonce ještě za života spisovatele. „Dříve se jmenovala Košířská, neboť směřovala do Košíř a ústila do Plzeňské ulice,“ uvádí Schreiberovi. Když se Holeček na Smíchov přistěhoval, nesla ulice podél petřínského úbočí název Karlova. A v roce 1923 obdržela ku poctě spisovatele své nynější jméno – Holečkova.
„Když celá ona dlouhá ulice byla pojmenována jeho jménem, a vždy, když jsem pak psával jeho adresu na dopisy: J. Holeček, spisovatel v Holečkově ulici, dělo se tak s pocity jakési hrdosti,“ citují Schreiberovi ze vzpomínek spisovatele Antonína Řezáče. Konec Holečkova života nadešel 6. března 1929, když bylo známému a uznávanému spisovateli 76 let. Poslední místo jeho odpočinku se nachází na vinohradském hřbitově.
