Zdaleka nejde o jméno neznámé. Vzpomeňme názvy ulic v Úvalech u Prahy, Mladé Boleslavi či v Brně; u Bedřichova na Liberecku mohou turisté objevit i Šámalův pomník. Během desítek let byl Šámal pravou, mnohdy i levou rukou prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka (†87). Nikoliv jako starosta, ani jako ministr či předseda některé strany – ale jako vůbec první kancléř prezidenta republiky, jehož služeb využíval i Masarykův nástupce Edvard Beneš (†64).
Po Masarykově boku
„Už na univerzitě byl Přemysl Šámal oddaným žákem profesora T. G. Masaryka a jejich přátelství trvalo až do Masarykovy smrti,“ píše ve studii Pražští primátoři (1784–1993) historička Táňa Jelínková. Masaryk zemřel v roce 1937 – tedy dva roky po abdikaci, jíž si vynutily zejména zdravotní důvody.
S Masarykem se Šámal sblížil ještě v letech monarchie a když se „v březnu 1915 zformovala Česká mafie, tajné sdružení pro organizování protirakouského odporu, Dr. Šámal byl jedním z nejdůležitějších pilířů.“ Schůzky členů, mezi nimiž nechyběli Karel Kramář (†76), Alois Rašín (†55) či zmíněný Beneš, se konaly přímo v Šámalově bytě ve Vodičkově ulici, kde měl vystudovaný advokát i svou kancelář.
„Po Masarykově smrti ho požádal prezident Beneš o další spolupráci a Šámal zůstal i přes svůj pokročilý věk (roku 1937 mu bylo 70 let – pozn. red.). do penze odešel až po nástupu Emila Háchy (†72) do prezidentského úřadu,“ uvádí Jelínková. Tehdy už „chodil o holi a slábl mu zrak. Jeho nezlomný duch však byl silnější než choré tělo.“
Pod drobnohledem
Zatímco Edvard Beneš a někteří další významní politici v předvečer druhé světové války, kdy už bylo Československo obsazené Němci, kteří v něm zřídili protektorát Čechy a Morava, vycestovali ze země, Šámal – navzdory tomu, že byl v těchto demokratických kruzích uznávanou osobností, a tudíž z hlediska nacistů a kolaborantů presonou non grata, zůstal. „Začal znovu organizovat domácí odboj s odhodláním, že »víc nemohou, než mne zabít.«“ Budoucnost ukázala, že neměl tak docela pravdu.
„26. ledna 1940 byl zatčen gestapem, prošel čtyřmi měsíci tvrdých výslechů a poté jej čekala berlínská věznice Moabit,” uvádí na stránkách pražského magistrátu emeritní ředitel Archivu hl. m. Prahy Václav Ledvinka. Jelínková si u bývalého kancléře a primátora cení, že i přes chatrné zdraví a vysoký věk odolal brutálnímu týrání a spolubojovníky z odboje nezradil. „Ještě utěšoval spoluvězně, aby neztráceli odvahu. Sužovala ho těžká ledvinová choroba.“
Než byl gestapem zatčen, byl dlouhá léta sledován a pozorován, stejně tak i jeho činnost. Právě na ni doplatil, když pro něj do centra Prahy gestapáci přišli. Konkrétně do domu na adrese Karmelitská 382/14 – kousek od Malostranského náměstí, kam se přestěhoval z Vodičkovy.
„V bytě Přemysla Šámala se od roku 1939 konala řada přípravných schůzek Politického ústředí. Zde byl Přemysl Šámal zatčen gestapem,“ líčí badatel a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět, podle kterého se Šámal i jeden čas před gestapem ukrýval k kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Přesně v tomtéž, kde svedli statečný poslední vzdor atentátníci na Reinharda Heydricha (†38).
Uštván nacisty
Nacisté nakonec svolili ke kauci o jeho propuštění, aby mohl Šámal odejít do léčení do soukromého sanatoria v Berlíně. Bohužel však bylo pozdě. „Dr. Šámal tam 9. března 1941 skonal,“ uvádí Jelínková. Naneštěstí však nebyl jediný, na kom se nacisté mstili. Jejich zvrhlé uvažování si vzalo na paškál ty, kteří mu byli nejbližší.
„Za odbojovou činnost zaplatila celá Šámalova rodina. Syn Jaromír, profesor entomologie na Vysoké škole zemědělské a lesnického inženýrství ČVUT, byl zastřelen v době heydrichiády, jeho žena byla poslána do Osvětimi a dvě vnoučata po anabázi internačními tábory v Polsku byla předána k převýchově v německých rodinách,“ uvádí Ledvinka. Děti však byly naštěstí po válce dopátrány a navráceny zpět svým rodičům. I ostatky prvního republikového »primátora« dnes spočívají na Vyšehradském hřbitově. A co vlastně za svého krátkého působení v čele Prahy Šámal stihl uskutečnit?
Předurčen?
Primátor křtěný vodami pražské Vltavy se narodil 4. října 1867. Už od dětství mu rodiče malovali zářnou budoucnost. „Jeho otec Jan byl magistrátním radou a ředitelem popisního úřadu, matka Marie, rozená Černá, byla dcerou bývalého pražského starosty Tomáše Černého (†68),“ líčí Jelínková. Černý byl pražským starostou v letech 1882 až 1885, a zahájil například plošnou asanaci Starého Města a Josefova.
„Po studiu práv a po praxi v advokátní kanceláři svého děda se Šámal stal advokátem na Novém Městě (1898). V letech 1908-1911 byl členem sboru obecních starších. Veřejnou proslulost si však získal především jako dlouholetý místostarosta Ústřední matice školské a bojovník za české menšinové školství v pohraničních oblastech,“ uvádí Ledvinka. Roku 1899 se oženil s Annou Nekvasilovou – spolu měli jediného syna, výše zmíněného a nacisty zavražděného Jaromíra.
V čele
Po dobu první světové války udržoval Šámal četné styky se zahraničním protirakouským odbojem. Výrazně se podílel na samostatnosti Československa. Nicméně „v událostech 28. října 1918 nesehrála pražská radnice iniciativní roli. Předsednictvo Národního výboru (A. Švehla, A. Rašín, J. Stříbrný, F. Soukup) se sice sešlo v Obecním domě a právě zde přijalo zákon č. 1 o vzniku Československé republiky (...), odehrálo se to však bez představitelů obce,“ uvádí Ledvinka. Šámal byl nadto tou dobou v zahraničí.
Starostou Prahy byl zvolen „až“ 13. listopadu 1918, tedy dva dny po konci války, když předtím bylo na základě masové stávky a demonstrací rozpuštěn sbor obecních starších a tím došlo i k rezignaci Šámalova předchůdce Karla Groše (†73). Místo něho byl zřízen správní sbor hlavního města.
Šámal se tak „po osamostatnění republiky stal prvním primátorem osvobozené Prahy. Jménem Pražanů uvítal dne 21. prosince 1918 před Staroměstskou radnicí prezidenta Osvoboditele.“ Ve funkci byl ale krátce přes půl roku. „Šámalovo působení na pražské radnici trvalo pouze do obecních voleb, které byly vypsány na 15. červen 1919. Poté, kdy jej prezident Masaryk jmenoval svým kancléřem, se vzdal dalšího působení v obecní správě,“ vysvětluje Ledvinka. Osm měsíců v čele města není kdovíjak dlouhá doba. Přesto se Šámal do historie Prahy stihl vepsat.
Hlavní město republiky
Hned zkraje vyhlášení republiky se Šámalova Praha stala hlavním městem nového státu. „O její vůdčí úloze nebylo vůbec žádných pochyb, protože navazovala na starou a slavnou tradici sídla českých panovníků a odpovídala i současné převaze Prahy v lidnatosti, hospodářském, kulturním i politickém významu nad ostatními městy,“ uvádí historik Josef Janáček v Malých dějinách Prahy.
„Rozvoj Prahy se stal po roce 1918 do značné míry otázkou státní prestiže,“ míní Janáček. „Praha reprezentovala republiku, avšak v evropském měřítku byla dosud považována za málo významné provinční velkoměsto, nápadné sice svou starobylou krásou, ale prozatím zůstávající na okraji velké evropské politiky.“ Byť šlo o běh na dlouhou trať, a ačkoliv do cílové rovinky nedoběhl, první krůčky v přeměně ve skutečné velkoměsto evropské střihu zahajoval Přemysl Šámal.
„Ve městě vznikly centrální státní úřady a ministerstva, usazovaly se zde cizí diplomatické a obchodní legace, vznikaly tu nejrůznější státní i soukromé instituce s celostátní působností,“ pokračuje Janáček. Praha – v té době sestávající ze Starého a Nového Města pražského, Hradčan, Malé Strany, Josefova, Holešovic, Bubnů, Vyšehradu a Libně se roku 1922 zákonem o Velké Praze rozrostla o další velká předměstí – Dejvice, Vysočany, Smíchov, Žižkov, Ořechovku, Strašnice či Vinohrady, a mnoho dalších. Celkem jich bylo 37. Tou dobou však už Šámal hleděl na rozvoj Prahy z oken kanceláří prezidenta Československé republiky. Na postu primátora jej nahradil další velice známý a uznávaný politik, nejdéle sloužící primátor Karel Baxa (†75).
