7°C
Karel Kramář je asi nejslavnějším rodákem malebného krkonošského městečka Vysoké nad Jizerou, kde po něm dokonce pojmenovali náměstí. Jeho život a politické působení je však bytostně spjato s Prahou, na jejíchž Hradčanech si nechal vystavět opulentní vilu, která je dnes sídlem českých premiérů. Kramář byl jedním z nich. Konkrétně vůbec prvním československým premiérem. Nechybělo přitom mnoho mnoho, a vůbec se jím nemusel stát. V květnu 1915 byl totiž zatčen a hrozil mu hrdelní trest.
Pro nebo proti vlasti?
Za vše mohly Kramářovy snahy o vznik pomyslné slovanské federace, skrz níž by se Čechy odpojily od Rakousko-Uherska. V té době byl váženým politikem a poslancem, který se v souvislosti s první světovou válkou spojil s domácím i zahraničním protirakouským odbojem, jenž usiloval o nezávislost Čech. Což bylo z hlediska monarchie vlastizrádné počínání. Tím spíše v průběhu světové války.
„21. května 1915 dorazil kolem poledne na vojenské velitelství do Prahy zatýkací rozkaz na Karla Kramáře,“ píše historička Martina Lustigová v knize Karel Kramář: První československý premiér. „Úřady se na odpolední poradě dohadovaly, mají-li zatčení provést policejní nebo vojenské orgány.“ Nakonec to byli policisté.
Zatčen ve vlastní vile
K zatčení došlo ještě téhož dne večer. Ačkoliv Kramář věděl, že je policií sledován, nebezpečí si nepřipouštěl. „Byl jsem téměř 25 let poslancem, a vědomí mé osobní nedotknutelnosti bylo vlastně jediným poněkud povznášejícím pocitem mého povolání,“ vzpomínal s odstupem času. Proto neohroženě zamířil do své hradčanské vily vypínající se nad Prahou poblíž Letenské pláně.
„Když vstoupil do zahrady, vyšel mu se zatykačem vstříc policejní komisař Slavíček. Bezprostředně po příchodu do vily byl podroben osobní prohlídce,“ uvádí Lustigová. Ta Kramářovi v mnohém uškodila, policisté u něj totiž našli časopis La Nation Tchèque, „v němž Masaryk představoval program protirakouského odboje“ a který obžaloba označila za „velezrádný spis“. Policisté nechali Kramáře ještě „s manželkou v klidu povečeřet“, rozloučit se, a poté poslanec putoval do vězení na Hradčanech, „kde v malé špinavé cele strávil o samotě první noc za mřížemi“.
Bylo zle. „Kramář těžce nesl nejen samotný fakt zatýkání nebo pozdější domovní prohlídky, ale jen s obtížemi snášel osobní prohlídku,“ líčí historička a ponechává slovo přímo Kramářovi, který takto hovořil přímo u soudu: „Zatknutí jsem klidně snesl – avšak mě uchopiti a šaty na těle prohledávati a to nezcela jemně, poněvadž pan setník Širl zřejmě byl trochu nervosní, ježto každodenně se nezatýkají dři Kramářové – to mě vzrušilo,“ vypověděl tehdy čtyřiapadesátiletý Kramář, jenž v Praze vystudoval práva. „Tělesné prohlídce musí si člověk mého postavení teprve zvykati. Poprvé snesou si ji klidně jistě jen kapsáři.“
Rozsudek: Smrt
Z Prahy následně putoval do Vídně, kde Kramáře čekal zdlouhavý soudní proces a další vězení. „Cela byla úzká, ale nedělala dojem odporné nečistoty jako v Praze,“ vzpomínal po letech. „Byl v ní splachovací systém a následkem toho aspoň snesitelný vzduch.“ Na začátek procesu čekal Kramář do prosince téhož roku. Konečný verdikt pak padl v listopadu 1916. Kramář byl za velezradu a zločin proti válečné moci státu odsouzen k smrti oběšením.
Vyšší moc
Jak ale víme, Kramář popraven nakonec nebyl, jinak by se nemohl stát československým premiérem. V podstatě se dá říci, že mu život zachránila vyšší moc. Bez přehánění.
Rozsudek s hrdelním trestem totiž musel stvrdit svým podpisem stárnoucí mocnář František Josef I. (†86). Tomu ale roku 1916 rychle ubývalo sil a vesměs už jen čekal na své dožití. „Císař František Josef I. ležel v den potvrzení rozsudku na smrtelné posteli. Jeho osobní lékař Vilém Mertl nedovolil císaře jakkoliv vyrušovat,“ píše Lustigová. Ze zápalu plic se již nezotavil a 21. listopadu 1916 zemřel, aniž by popravu Karla Kramáře schválil. „Bylo evidentní, že jeho nástupce nechtěl začít své panování popravami,“ podotýká historička. Takže byl Kramářovi nakonec pozměněn trest. Místo smrti jej mělo čekat 15 let žaláře.
Ale ani ty ve vší úplnosti Kramář nepodstoupil, byť mu necelé dva roky vězení také úplně nevoněly. „Do chvíle, kdy byl zatčen, nepohodlí nepoznal. Ve vězení si neustále na něco stěžoval – na jídlo, na průvan, na zimu, na nepohodlný nábytek,“ líčí Lustigová. Z vůle císaře Karla I. (†34) byl Kramář, spolu s dalšími politickými vězni, amnestován v červenci 1917.
Triumfální návrat do Prahy
Kramářovo propuštění bylo v Čechách vášnivě vnímáno. Jeho proces i zapojení se do národních snah o osamostatnění z Kramáře učinilo „opravdového vůdce národa“, uvádí Lustigová s tím, že proto „byl jeho příjezd do Prahy netrpělivě očekáván.“
Když se konečně vrátil domů, byl uvítán nadšenými davy. „Za zpěvu národních písní a nadšeného ohlasu jej studenti, zapřažení místo koní do kočáru, vezli Prahou.“ Na jeho počest se dokonce na Žofíně konal slavnostní večer. Kramář se díky zatčení a odsouzení stal ústřední postavou české politiky, nicméně někteří historikové soudí, že mu naopak uškodilo, protože tím více do popředí vyplynula úloha Tomáše G. Masaryka a jeho spolupracovníků, kteří za českou nezávislost bojovali v zahraničí.
První premiér a věčný odkaz
Patrně i z toho důvodu byl Masaryk nakonec zvolen za prvního československého prezidenta. Ale ani na zásluhy Karla Kramáře se nezapomnělo. Na základě dohody domácího a zahraničního odboje byl Kramář vybrán za prvního ministerského předsedu rodícího se nezávislého státu. „Volba provedena aklamací. Když předsedou vlády navržen dr. Kramář, propukl bouřlivý, neutuchající potlesk,“ cituje Lustigová dobový tisk.
V čele státu ale Kramář nestál nikterak dlouho – necelý rok. Ačkoliv zůstal poslancem po zbytek svého života, už nikdy se nestal součástí žádné vlády a dne 26. května 1937 zemřel. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech v kryptě pravoslavného chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice, o čemž se málo ví. Daleko známějším místem zůstává slavná vila, jež nese Kramářovo jméno a kterou na politikovo přání postavil architekt Friedrich Ohmann (†68). Pohled na Hradčany a Letenskou stráň si dnes bez Kramářovy vily neumíme představit.
