Že jednou v podstatě ze dne na den opustí své bývalé zaměstnání a vrhne svůj elán do odvětví, které mu bylo na hony cizí a neznámé, to Lukáše ani ve snu nenapadlo. Ale přesně tak se to seběhlo. „Původně jsem dělal geoinformatiku v mezinárodní korporace. Před čtyřmi roky jsem měl ale pocit vyhoření. Chtěl jsem z toho utéct a začít dělat něco vlastníma rukama,“ vrací se Lukáš k začátkům vlastní značky Oh Deer Bakery.
Úplně původně přemýšlel nad výrobou klasických amerických kulatých koblih – donutů. „Jenže v té době se v Praze roztrhl pytel s prodejnami donutů. Takže když jsem tak přemýšlel, rozpomněl jsem si, že jsem se v Americe setkal s jejich zvláštní variantou, cronutem, tedy složeninou slova croissant a donut,“ vzpomíná. A věci se daly do pohybu. Pomalu, ale přece.
Mix toho a onoho
Upéct takovou croblihu, která rozhodně není výdobytkem dnešní doby, poněvadž její počátky sahají až někam do 18. století, s jakou by byl navýsost spokojen, se Lukáš snažil více než půl roku. Co že je tedy vlastně ona „crobliha,“ počeštěná verze anglického „cronut?“
Podle Lukáše jde o mix pekařského a cukrářského umu. „Příprava těsta je pochopitelně pekařina, ale krémy a zdobení, to už je spíše cukrařina,“ vypráví. Vtip je v tom, že jde v podstatě o koblihu z croissantového těsta, která není pečená, nýbrž smažená. A kdo někdy pekl domácí croissant, ten jistě ví, že vyrobit takové těsto rozhodně není žádná legrace.
„Do té doby jsem neupekl nic. Leda pita chleba, kterým se mohla rozbíjet okna,“ směje se Lukáš. Za vším si šel sám, rady od odborníků nevyhledával. „Možná od maminky nebo babičky. Stálo mne to půl roku každodenního testování, pokusů a omylů, a učení se, jak vůbec těsta fungují, jak se co dělá.“ Kromě jeho samotného kvalitu jeho plněných smažených výrobků posuzovali právě jeho nejbližší.
„Po těch pár měsících už to doma nikdo nechtěl ani vidět, tak kousky končily u slepic,“ usmívá se »kroblihář «nad tím, že alespoň někomu se v začátcích zavděčil. Že to ale za tu snahu opravdu stálo, ocení každý, kdo si přijde ochutnat na prodejnu buď do Bělehradské ve Vinohradech, nebo do Purkyňovy u Národní třídy.
Krušné začátky
Když už si byl jistý svým výtvorem, rozhodl se Lukáš croblihy představit Pražanům v roce 2017. „V první denotevření jsem měl v nabídce 18 croblih. Prodalo se jich jen šest,“ krčí rameny. Jak o jeho podniku a výtvorech nikdo nevěděl, začátky šly pěkně ztuha. Ono se není co divit – croblihy jen tak někdo nezná ani dnes, natož před třemi roky. „Ale už se tolik nestává, jako v začátcích, že by lidé přišli s otázkou ve dveřích: Co že to ta crobliha vlastně je?“ usmívá se Lukáš.
Takovéto sladké výtvory Lukáš Vašek dennodenně peče zákazníkům. David Zima
Počáteční neúspěchy se podařily zlomit asi až po měsíci díky sociálním sítím. „Až na základě velice pochvalného hodnoceníod Martina Kuciela, který je známý jako vlivný foodblogger Cuketka, začali chodit lidé opravdu ve velkém. Doslova z nuly na sto,“ váží si Lukáš. Mince ale měla dvě strany. S raketovým vzestupem došlo i na raketové problémy třeba v podobě uspokojení poptávky.
„Vůbec jsem to neměl zvládnuté,“ je si vědom. „Byl jsem zvyklý a schopný udělat desítky croblih, a najednou se po mně chtěly stovky,“ dodává s tím, že běžně denně chodil spát ve 22:00, aby ve 2:00 nakráčel do podniku a připravoval další denní várku. Kolikrát se stalo, že se ani vyspat nestihl. „Takhle jsem to zvládal zhruba rok. A vyplatilo se,“ usmívá se dnes opavský rodák, který je doma v Praze. V každé ze svých dvou pražských prodejen prodá zhruba 400 kroblih denně.
Od válečku ke stroji
Denně Lukášovi pod rukama projde 45 kilogramů kynutého těsta prokládaného máslem. „Původně jsem to musel rozvalovat ručně, mini válečkem na těsto. Dneska už naštěstí mohu zaúkolovat stroj,“ říká. Těsto se pak musí nechat ještě pět dnů odležet, aby se v něm vytvořily požadované croissantové bubliny. „Není to jednoduché, učím se prakticky doteď,“ uzavírá se smělými plány. Rád by v Praze otevřel další prodejnu, a rád by „pražské croblihy“ jednoho dne představil i v sousedním Německu.
