Paní Medvecká, začalo léto, chystáte se někam k moři?
„S dovolenou je to u nás složitější, protože my se doma úplně teplotně nescházíme. Zatímco můj manžel a moje dcery nesnášejí horko, tak já ožívám při třiceti stupních Celsia! Oni preferují chladnější moře, třeba loni byli v Polsku, a já zase teplejší. Takže to jen těžko dáváme dohromady.“
Vám dělají dobře horka?
„Ano! Když hrávám na letních scénách, už od rána sleduji předpověď počasí. Protože jak jsem zimomřivá, je pro mě důležité vědět, jestli bude chladno, nebo ne. Pro mě je základní to, aby mi tam večer nebyla zima.“
Ta v létě snad tolik není, nebo ano?
„Ale je! Když jsme před lety hrávali Macbetha na Pražském hradě, byla tam kolikrát taková zima, že v záři reflektorů bylo vidět, jak se vypařujeme. Hrála jsem s Míšou Dlouhým, on byl Macbeth, já jeho žena a nad námi stoupaly obláčky páry. Z nás to sálalo a vzduch okolo byl studený. Naštěstí jsem tam měla úžasnou paní garderobiérku, která mi vyrobila z ustřižených punčocháčů návleky na ruce, které nikdo neviděl, a hned mi bylo tepleji.“ (směje se)
Kolik představení vás letos v létě čeká?
„Moc ne, musíme se všichni prostřídat. Třeba komedii Návštěva na zabití budu hrát až na konci léta pod žižkovskou věží. Neumím si představit, že bych o prázdninách hrála každý den, protože seriály dlouhého hraní jsou docela náročný. Protože se vám taky může cokoliv stát.“
Například?
„Třeba vás štípne vosa jako mě loni! Když jsem myla okno, tak najednou mě ta mrcha ďobla do oka! A teď večer hrajte! To jsou věci, se kterými člověk nepočítá. Když máte pauzu, tak alespoň mezitím splasknete.“
Jak to dopadlo, hrála jste?
„Ten večer jsem naštěstí neměla představení, takže dobře.“
Když jsme u toho horka, říká o vás, že máte ráda teplé pivo, je to tak?
„Ano, večer po představení! Je to pro mě takový relax. Sedím před zrcadlem, koukám na svůj zdrchaný obličej se zbytky líčidel, nanáším si pomalu odličovadlo a na stolečku mám hrnek s horkou vodou a v něm plzeň dvanáctku, aby měla pokojovou teplotu. Popíjím teplé pivo, odličuju se, to je takový můj rituál.“
Padesát let v Národním
Právě skončila divadelní sezona, ale jestli se nemýlím, brzy vás čeká v Národním divadle oslava…
„Nemýlíte se. Prvního osmý to bude padesát let, co jsem vstoupila do činohry Národního divadla! To je neuvěřitelný. Tehdy jsme nastupovaly stejně s Janičkou Bouškovou, ale ona tam už o rok dřív hrála. A nejdýl z nás je tam, myslím, Jirka Štěpnička.“
Nikdy jste neměla zaječí úmysly?
„Ale to víte, že měla. Doba nebyla vždycky lehká, občas jsem měla pocit, že mě málo využívají… Ale pak jsem si našla ještě něco dalšího a zase bylo líp. Celý život vystupuju ve Viole, od roku 1999 hraju představení Oddací list v Rokoku. A lidi na to pořád chodí!“
V Národním divadle toho máte tady dost.
„To je pravda. Proto pro mě minulá sezona byla trošku atypická, protože jsem v divadle nezkoušela nic nového. Mám na repertoáru jedenáct titulů a už nemám ani hrací termíny. Teď si užiju prázdniny a v nové sezoně, v lednu, bych měla zkoušet s maďarským režisérem Hedu Gablerovou pro Stavovské divadlo.“
Mně se zdá, že hrajete čím dál tím víc.
„Dneska, paradoxně v mým věku, hraju nejvíc, co jsem kdy hrála! V divadle jsou vždycky období bohatší a méně bohaté. Za minulého vedení jsem měla pocit, že už si moc nezahraju, tak jsem kývla na nabídku z Ungeltu a před víc jak rokem zase Divadlu Kalich na komedii Návštěva na zabití. Tahle se vám představení přičítají a najednou jich hraju sedmnáct i dvacet měsíčně.“
To je docela dost. Kde čerpáte energii?
„Pro mě je základ, že se člověk dobře vyspí. Ale když máte k divadlu velký seriál, je to fakt náročný. A to je věc, co mě trápí. Že povědomí o hercích je často takové, že nosí značkové modely a chodí na různé akce a večírky. Ale pro ty, kteří hodně hrají a točí, je to nepředstavitelný. To pak na takové věci nemáte čas ani chuť a jste rádi, že jste rádi. Skrývá se za tím velké úsilí a výdej energie, kterou někde musíte nabrat.“
Heřmánek byl úžasný parťák
Váš poslední velký seriál byla Mozaika, že?
„Ano, to bylo před dvěma lety a tam to bylo opravdu velmi intenzivní půlroční natáčení. Když jsem později točila Vraždy v kraji, tak to bylo dohromady jen nějakých osm natáčecích dní a to se zvládnout dalo. Protože ono skloubit velkou roli v seriálu a denně hrát v divadle, to je opravdu dřina.“
To věřím.
„Směny při natáčení jsou dvanáctihodinové a přes to nejede vlak. Když jdou večer herci hrát, musí nejpozději v šest hodin opouštět plac. Nástupy jsou v pět ráno, aby v šest byla klapka, a to je opravdu hodně náročný, zvlášť když už máte věk. Jen si to představte – celý den točíte, v půl šestý večer padne poslední klapka, vy se převlečete, posadí vás do auta a odvezou rovnou do divadla, kde v sedm hrajete zase.“
V seriálu Mozaika vám manžela hrál Karel Heřmánek, byla to jeho poslední role. Znali jste se už dřív?
„My jsme spolu v reálu nikdy nehráli, jen jsme se jednou potkali v Četnických humoreskách a od té doby nic. Takže jsem byla moc ráda.“
Taťjana Medvecká: Koho by nejraději zabila? Hana Höschlová, Daniel Kristl
Jak na něj vzpomínáte?
„S úsměvem na rtech. Práce byla moc prima a Karel byl báječný člověk, úžasný parťák. Vždycky byl plný energie a humoru a já jsem se těšila, až se na natáčení uvidíme, i když scénář nám paradoxně předepisoval, že jdeme od sebe. Ale v civilu to bylo moc milé, takže na to celé vzpomínám hezky. On byl velký herec, na place to mezi námi fungovalo hned tak, jako bychom se znali strašně dlouho.“
Vy máte na divadelní a filmové partnery štěstí. Třeba v Hamletovi v Národním vám muže hraje o generaci mladší Igor Orozovič.
„Je to trochu neobvyklé spojení, taky když mi to Skutři nabídli, tak jsem byla překvapená, ale řekli, že to chtějí proto, aby můj manžel Claudius a můj syn, tedy Hamlet, byli vrstevníky. Tak jsem si říkala: Koneckonců jsou takové případy, že starší žena vzplane láskou k mladému, protože jí to dělá dobře, že může být pro někoho ještě žádoucí a neuvědomí si důsledky. Brala jsem to jako výzvu. Ale ptali se mě na to, to je pravda.“
Jak?
„Šéfové si mě zavolali a položili mi otázku, zda bych měla problém s tím, mít o tolik mladšího partnera. A já na to: No v civilu si to nedovedu představit, to bych ho musela oslepit, ale na jevišti klidně! Teď hrdě říkám, že jsem nejstarší Gertruda v historii!“ (směje se)
Hrajete většinou dramatické role. Komedii jen jednu, je to tak?
„Ano, však mi taky komedie moc chyběla! Přiznám se, že když mě oslovil Pavel Khek a nabídl mi Návštěvu na zabití v Kalichu, neváhala jsem. Přišla ve správný čas. Měla jsem pocit, že hraju samý velký, těžký, dramatický tituly a že prahnu po tom, zahrát si komedii, tak to se mi poštěstilo.“
Jak jste se s rolí sžila? Je to, řekněme výstřední Američanka, která obrátí jedné rodině život vzhůru nohama.
„Nemůžu příliš prozrazovat, ona je to taková dáma, jak to říci slušně… (směje se) Řekla bych jen takovou vějičku, že zdání může klamat. Kolikrát jsou lidi, kteří nás opijí rohlíkem, mají charisma, šarm, a my jim uvěříme, a věci můžou být jinak.“
Jak to máte s návštěvami vy sama, máte je ráda?
„Vůbec ne. I když můžu klamat tělem, že jsem extrovertní a přátelská, nerada si někoho pouštím blíž k tělu. Mám kolem sebe několik skalních přátel, ale že bych jinak otevírala dveře do svého soukromí, to ne.“
Tak to klamete dokonale, působíte velmi vstřícně.
„Ano, když se jedná o práci, jsem hrozně vstřícná, otevřená. Všem říkám: Ahoj, já jsem Táňa, budeme si tykat, protože mám pocit, že je důležitý, abychom vytvořili vzájemnou vazbu, aby to fungovalo. Ale že bych řekla: Přijďte k nám, budeme mít mejdan, to jsem snad v životě neudělala. Striktně odděluju soukromí a práci.“
Máte tři vnoučata, stíháte se jim s vaší vytížeností věnovat?
„Bohužel nejsem hlídací typ. Jsem taková babička na baterky. Pořád jsem hodně pracovala a mezitím Anička už dochodila první třídu a Gábinka do ní půjde teď. Nejmladšího Fanouška, tomu je pět, se snažím užít, co to jde. Když v týdnu najdu jedno volné okénko, jedu za nimi alespoň na chvíli, protože to tak hrozně utíká… Fandu pomuchlám a ještě to vydrží, neříká mi ještě: Babi, ne! Ale to brzo může přijít.“
Už vás viděli v divadle?
„Ještě ne. Občas ale vidím, že jim doma pouští pohádky, které jsem načetla, dělali jsme je s Karlem Smyczkem. Pošlou mi fotku a napíšou: Když tu nejsi, děti se dívají, jak čteš pohádku jiným. Protože jim jsem těch pohádek moc nenačetla, to je pravda. Ale to ani svým vlastním dětem. S herectvím to tak prostě je. Hrajete a po večerech moc nejste doma.“
Roli hraje genetika
S manželem, scenáristou a dramaturgem Jiřím Dufkem, se seznámila ještě na DAMU. Spolu mají dvě dcery – Katku a Kristinu. „Mladší dceru, Kristinku, v pubertě můj muž přitáhl k filmu a stal se z ní filmový fanda. A pak se přihlásila na FAMU a vystudovala bakaláře na produkci a magistra na dramaturgii a scenáristice. Je šikovná, teď spolupsala scénáře ke Studni a před tím Kauzu Kramný,“ vysvětluje herečka.
Do Národního divadla, kde nyní bude 50 let, nastoupila hned po škole, už během studia tam hostovala. Zajímavé je, že na vysokou se přihlásila už z druhého ročníku gymnázia a přijali ji. „Šla jsem na DAMU, aniž bych měla ukončené středoškolské vzdělání. Takže pak jsem žádala ministerstvo školství, abych si mohla dodělat maturitu externě, a oni mi odpověděli, že to je umožněno až po 21. roce. To už jsem končila DAMU a říkali mi: Na to se tě nikdo nebude ptát. Takže nemám maturitu, ale mám vysokoškolský červený diplom z DAMU,“ prozradila herečka.
Taťjana Medvecká je i ve svém věku plná energie a stále ve vynikající kondici. „Asi za to může i genetika, protože babička i maminka překročily devadesátku. Obě skoro do posledních chvil tancovaly a pozorovaly hezké chlapy,“ říká herečka, která má po obou rodičích slovenské kořeny.
