18°C
Ne náhodou se historie Divadla pod Palmovkou začala psát v někdejším vyhlášeném hostinci, který vlastnil František Deutsch. Podle toho hostinec nesl své jméno – „U Deutschů“. Jeho majitel se „koncem padesátých let 19. století usadil v Libni a záhy kolem sebe soustředil divadelní ochotníky a hudebníky,“ píší Josef a Eva Hrubešovi v knize Pražské domy vyprávějí VIII. Stalo se tomu tak v místech, kde se divadlo nachází po dnešní dny, čili v Zenklově ulici.
Deutsch byl „původně hudebníkem, a dokonce působil jako koncertní mistr u královského divadla v Gothenburgu.“ Tolik na vysvětlenou, proč měl hostinský stejně blízko k pivu i k živé kultuře. V sále svého hostince pořádal různá hudební i dramatická vystoupení. K tomu prvnímu došlo podle Škodů 19. srpna 1861, přičemž dle webu divadla se zde ochotnické divadlo hrávalo pravidelně od letopočtu, pro který jsou charakteristické číslice 1865.
Starší než...
V té době Libeň nebyla součástí Prahy. Jednalo se o dynamicky rozvíjející se předměstí, kde během několika dekád vyrostla řada činžovních domů a fabrik. V letech, o nichž jsme se zmínili, žilo tehdy, podle toho, co v Malých dějinách Prahy píše historik Josef Janáček, zhruba necelých 6 tisíc obyvatel. „Matka měst“ přivila Libeň ve své objetí až v roce 1901. Budoucí Divadlo pod Palmovkou tak bylo jedno z nejstarších předměstských divadel, které do dnešní doby nadále existují.
Vždyť třeba takové Divadlo na Vinohradech vzniklo až zkraje 20. století, Branické divadlo, zhola stejně jako to nuselské Na Fidlovačce, vzniklo teprve za první republiky. A Švandovo divadlo na Smíchově začalo zapouštět své kořeny „až“ v roce 1871. Tedy deset let po tom libeňském, byť to si dlouho udržovalo status ochotnických čili amatérských představení.
Profíci na scénu
Teprve „roku 1892 byla jednomu z majitelů hostince, Janu Hurtovi, udělena divadelní koncese a od té doby se zde hrálo divadlo profesionálně,“ uvádí internetové stránky divadla. Hrubešovi k tomu dodávají, že Hurt nechal „sál hostince upravit a zrenovovat“ a nadto ještě „nechal postavit v restaurační zahradě letní dřevěnou divadelní arénu.“
Trocha statistiky nás i po tolika letech ohromí. Údajně se do venkovního divadla vešlo až 450 diváků, přičemž 280 z nich se dočkalo přepychu v podobě posezení. Ostatní museli stát. Současná kapacita divadla počítá s necelými 300 místy k sezení.
„Jevištní část, vysoká 4,8 metru, měla pevnou dřevěnou kostru pobitou prkny a střechu krytou lepenkou. Jeviště bylo postaveno 1,3 metru nad úrovní hlediště na dřevěných kůlech a po pravé straně k němu přiléhaly dvě šatny,“ uvádí Hrubešovi. O zabavení publika se staralo celkem 20 herců a hudebníci z orchestru. Vůbec první „profesionální“ hrou, která se v budově v Zenklově ulici hrála, byla veselohra Františka Ferdinanda Šamberka Podskalák.
Desátá múza
Na zahradě hostince se divadlo hrálo relativně krátce. Protože pokrok zastavit nelze, kdežto na volném prostranství se stavět dá, musela být v roce 1899 provizorní dřevěná scéna zbouraná. Ustoupila výstavbě činžovního domu. „V sále hostince U Deutschů se hrálo divadlo dál,“ podotýkají Škodovi. Jenže už to nebylo ono. Do menších prostor se nevešlo tolik diváků. Zároveň i pro herce byly méně atraktivnější.
O vzkříšení se pokoušela herečka a zpěvačka Marie Zieglerová, po níž divadlo krátce neslo svůj název. Představení se nejprve konala nepravidelně, později sporadicky, aby v důsledku došlo na úplný »endešlus«. „V roce 1909 bylo uzavřeno a tak tomu bylo pochopitelně i v době první světové války.“
Namísto živých herců se zde před zraky Pražanů producírovali herci filmoví. Někdejší divadelní sál byl přebudován pro potřeby biografu a film neboli desátá múza, jak mu bývá přezdíváno, se zde usídlil na několik desítek let. Někteří pamětníci možná ještě odněkud z ohbí dávných vzpomínek vyloví, že se libeňské kino jmenovalo Svépomoc. A že fungovalo do roku 1949...
o »Kostku« bohatší scéna
…protože přesně od 2. prosince 1949 se místo herců na stříbrném plátně začali na pódiu opět promenádovat herci skuteční, plni vysokých ambic a nedočkaví ohlasu veřejnosti. Do Libně se sestěhovali ze Žižkova, kde prve působili coby Městské a oblastní divadlo Žižkov v paláci Akropolis. Herecký ansámbl „slavnostně zahájil svůj stálý divadelní provoz Tylovou Fidlovačkou,“ uvádí web divadla.
Došlo i na změnu názvu divadla. Satanova sláva mezi námi, Kniha lesů, vod a strání, Nové zpěvy či snad Dějiny lásky – toť arciť stručný výčet literárního „chameleona”, jenž vystřídal plejádu literárních stylů, a národního umělce Stanislava Kostky Neumanna. Po něm divadlo neslo své pojmenování až do roku 1990. Přitom paradoxně Neumann byl známý především svou poezií, svými fejetony, na kontě má i pár románů. Avšak divadelní hry? Kdeže! K těm měl přece jen blíže jeho neméně slavný syn Stanislav Neumann, herec Národního divadla s charakteristicky „ukňouraným“ hlasem, který je slyšet třeba v pohádce Pyšná princezna, v níž exceloval coby král.
„Oscarový“ kulisák
Divadlo SKN – takto bylo pro svůj dlouhý název kráceno – si v 60. letech vydobylo značnou pozornost na poli zájmu druhých. „Zajímavé umělecké snahy nabraly na intenzitě hlavně v době, kdy se stal šéfrežisérem libeňského divadla Václav Lohniský. V Libni za jeho působení vznikla řada inscenací, které sem nasměrovaly pozornost tehdejší pražské divadelní veřejnosti i publika,“ zmiňuje divadelní web dalšího velikána českého herectví. Kdo by nepamatoval Lohniského v jeho ikonické roli fanatického mnicha z Kladiva na čarodějnice, či snad premiantského šplhouna Hujera z Marečku, podejte mi pero. O Adéle, která ještě nevečeřela snad ani nemluvě.
U počátků divadla stáli i další herečtí bardi - najmě Jan Skopeček, Josef Kemr, Věra Tichánková, Soběslav Sejk, a dokonce v jedné inscenaci „si zahrál epizodní roli spisovatel Bohumil Hrabal, který tehdy v divadle působil jako kulisák a příležitostný statista,“ píší Josef a Eva Hrubešovi. Psal se tehdy rok 1961 a Hrabal, celoživotní „Libeňák“, se tou dobou teprve chystal na dráhu spisovatele z povolání; autora, jehož zfilmovaná novela Ostře sledované vlaky vynese československé kinematografii nebývalé zahraniční uznání i za mořem v podobě zlaté sošky Oscara. Zajímavost, o niž bychom neměli být ochuzeni, je dokonce taková, že divadelní inscenace téže novely se hrála i na libeňském pódiu.
„Z Libně? To zní slibně!“
Jak uvádí divadelní web, vedení divadla razilo heslo: „Chceme být scénou lidového diváka“. V letech komunistické nesvobody to ani jinak nešlo. Přesto se „dramaturgie divadla snažila kombinovat lidovost se vzrůstající uměleckou náročností, a postupně tak divadlo získávalo svůj osobitý umělecký charakter a stalo se i jakousi líhní významných hereckých osobností.“
A to i přes nesnadná léta normalizace. Během nich si Divadlo SKN upevnilo svou pozici mezi pražskými divadly jako scéna, která sází na to nejlepší z klasické i moderní činohry. „Někomu se možná vybaví vzpomínka na to, jak 14. září 1989 jezdila centrem Prahy popsaná a ozdobená reklamní tramvaj,“ píše se v knize Pražské domy vyprávějí, „která se snažila přitáhnout pozornost chodců i cestujících ústředním vtipným heslem: »Divadlo z Libně? To zní slibně!«“
Pod Palmovkou nebo pod Hladinou?
S pádem komunistického režimu padl i dosavadní název divadla, který odkazoval na spisovatele, jenž se díky svým levicovým básním a fejetonům těšil oblibě v nejvyšších kruzích KSČ. „V roce 1989 navrhl režisér Divadla S. K. Neumanna Ota Ševčík tehdejšímu řediteli Janu Hyhlíkovi, aby se divadlo přejmenovalo,“ uvádí divadelní web. „Od 27. 9. 1990 nese libeňská scéna nový název Divadlo pod Palmovkou.“
Do nového tisíciletí měla libeňská scéna vstoupit ve fungl novém hávu. Roku 1995 proběhla nákladná velká rekonstrukce. Herci se z moderního prostředí těšili pouhých sedm let. „Všichni máme ještě v živé paměti katastrofální povodeň, která Prahu postihla v srpnu roku 2002,“ uvádí Hrubešovi. „Vzhledem k blízkosti Vltavy a ještě větší blízkosti Rokytky patřilo Divadlo pod Palmovkou k nejpostiženějším pražským scénám. Pod vodou skončily sklady, kotelna, vzduchotechnika, šatny, předsálí, pokladna, klub a hlediště, kde se poté, co voda opadla, propadla podlaha. Mokrý živel vrhl divadlo zpět do roku 1995, před zmiňovanou rekonstrukci. Ti nejotrlejší s notnou dávkou černého humoru tehdy říkali, že Libeň má Divadlo pod Hladinou.“ Byla to jistojistě krutá nadsázka, ale při představě, že hladina vody dosahovala v hledišti bezmála dvou metrů, ne neopodstatněná.
„Vážné poškození divadelní budovy si vynutilo rozsáhlou rekonstrukci, která pozměnila téměř všechny prostory divadla,“ zmiňuje divadelní web. Za komunistů se tvrdívalo, že umíme poroučet větru dešti. S pádem režimu jako by to minimálně v Libni přestalo platit, neboť prakticky navlas stejná situace s povodní se kvůli „rozdováděné“ Rokytce opakovala i v roce 2013, kdy „byly zaplaveny suterénní prostory budovy a poškozeny byly kotelna, elektroinstalace, vzduchotechnika a také sklady dekorací a rekvizit.“ I tento rozmar přírody divadlo přečkalo a „pod heslem »Palmovka přežila« se mohl divadelní život do opraveného domovského naplno vrátit v září 2015,“ aby o tři roky později zvítězilo coby Divadlo roku dle prestižních Cen divadelní kritiky.
Bývaly to časy
Dnes je Divadlo pod Palmovkou zasloužený pojem. A nemnoho lidí, kteří jdou okolo, si při pohledu na dům, jenž je „zapsaný ve Státním seznamu nemovitých kulturních památek,“ jak podotýkají Hrubešovi, představí, že místo něho stával kdysi jednopatrový nenápadný podlouhlý hostinec U Deutschů s prostornou zahradou.
Dnes zde stojí „souměrný objekt se třemi pseudogotickými štíty s osmiosým hlavním průčelím,“ který má „čtyři nadzemní podlaží a podkroví.“ Moderní strohá budova vtěsnaná do zástavby starých zdobených činžáků zaujme na první pohled svou skromností zvenčí. Vnitřně se ovšem může dmout pýchou, neb málokterá z budov v blízkosti Palmovky je kotvištěm tak kvalitní kultury, jaká je k vidění zrovna za jejími vstupními dveřmi.
Víte, že…
…nejen dramatickým uměním je libeňská oáza kultury živa. Součástí divadla je komorní galerie, jež se nachází ve foyer budovy. Od roku 2015, kdy galerie vznikla, zde vystavovala řada současných uznávaných umělců. V současnosti až do začátku října zde své precizně fantaskní a snové výjevy vtělené do malovaných pláten představuje zrakům návštěvníků všestranně talentovaná malířka Klára Sedlo.
Výstava, jak sám název Fáze snů lakonicky napoví, pojednává o neuvěřitelné lidské představivosti, která se promítá do snů. „Maluji většinou příjemné sny, ale noční můry také. Jsou intenzivní a zaryjí se do paměti,“ vylíčila Blesku čarokrásně půvabná umělkyně.
Procházka tajemnou výstavou Kláry Sedlo. Jan Dařílek
