Kdy přesně malebná pražská čtvrť nalézající při povodí potoku Rokytky vznikla, přesně nevíme. První historické zmínky o této lokalitě hovoří o roku 1207. Tehdy územím Hrdlořez vedla důležitá dopravní tepna, tzv. „starobylá cesta haberská,“ která vedla na východ do Prahy a do Vídně. V souvislosti s ní se podél cesty začaly vyskytovat stavení, přičemž jedním z nich byla pochopitelně i krčma, která Hrdlořezy ve své době „proslavila“.

Hrdlořezská výsadní zájezdní hospoda byla postavena přímo u této silnice. Ba co víc, byla postavena přímo na silnici, vždyť ta procházela jejím nádvořím,“ upozorňuje v knize Městská část Praha 9: Hrdlořezy, dlouholetý kronikář a archivář Prahy 9 Miroslav Kuranda. Váže se k ní nejedna zajímavost, ačkoliv její přesné stáří lze také jen stěží odhadovat. Přestože nejstarší dochované zmínky pochází z roku 1525, je nasnadě, že zde krčma stávala již během středověku.

Císařovým majetkem

„Nejstarší známý hrdlořezský krčmář byl Ladislav Malešický z Černošic. Známo je o něm jen to, že smlouvou z 18. listopadu 1525 prodal krčmu spolu s ostatním svým majetkem purkmistrovi a radě Starého Města pražského,“ zmiňuje Kuranda. Tím se krčma dostala do vleku nenadálých událostí, k nimž promlouval pozdější císař Ferdinand I. Čím to?

Roku 1546 hodlal Ferdinand, tou dobou český král, vojenský podpořit svého bratra Karla V. v bojích proti protestantům v Německu. Ferdinand mu hodlal poskytnout i české vojsko. „Tím si národ proti sobě značně popudil,“ uvádí Kuranda s tím, že na mnoha místech došlo k otevřeným nevolím. Mimo jiné také v Praze. Vzpupné chování si císař nenechal líbit a začal konat.

Zejména Prahu chtěl pro výstrahu ostatním přísně potrestat,“ líčí Kuranda. „Omezil proto její samosprávu. A dokonce zkonfiskoval majetky. Tak se stalo, že Staroměstští přišli o všechen svůj majetek.“ Mezi ním se nacházela i hrdlořezská krčma. Ta „přišla Ferdinandovi I. obzvláště vhod, protože byl hodně zadlužen.“ V jeho držení proto nevydržela dlouho, poskytl ji jako splacení svého dluhu jistému Petru Rašínovi, který v minulosti císaře „založil,“ aby později přešla do držení dalšího zámožného majitele, Janu Rašínovi z Rýzmburku.

Krčma? Nic pro šlechtice!

Jednalo o zámožného pána, který byl s Habsburky zadobře, a kterému v 16. století Hrdlořezy také patřily. Krčmu si ovšem nastálo neponechal, z poněkud zvláštních pohnutek. Také on se totiž za svého života notně zadlužil, aby se mohl těšit přízni vyšších kruhů. Proto když měla v Praze nastat volba nového českého krále, očekávalo se, že na ní Jan Rašín z Rýzmburku nebude chybět, tím spíše, když byl součástí průvodu tehdejšího prince a budoucího krále a císaře Maxmiliána II., který při té příležitosti do Prahy mířil.

„Protože počítal s tím, že za účast v královském průvodu bude co nižší šlechtic povýšen do šlechtického stavu mezi pány, nepovažoval již za pro sebe vhodné, aby se staral o nějakou krčmu,“ popisuje Kuranda. Tak se roku 1553 znovu objevila v majetku staroměstských konšelů, kteří ji využívali pro špitál sv. Pavla, který se nacházel za Poříčskou bránou.

Císařovna na návštěvě

Celé dějiny Hrdlořez jsou zle poznamenány rokem 1648, kdy byly vypleněny švédskými vojsky společně se sousední vsí Šešovice. Ta, na rozdíl od Hrdlořez, obnovena nebyla. Pozoruhodné ovšem je, že krčma zkázu vesnice přežila, nebo byla celkem rychle obnovena. Roku 1725 pak špitál nechal krčmu zvětšit a zmodernizovat, aby mohla nabízet kvalitnější služby.

Není bez zajímavosti, že podle místní legendy právě v 18. století do krčmy zavítali asi nejslavnější hosté. „V sále krčmy seděla Marie Terezie se svou dvorní dámou u jednoho stolu a v protějším rohu její syn Josef se svým adjuktantem u jiného stolu. Hospodský načepoval nejlepší víno a obsluhoval císařovnu, zatímco jeho žena a dcera se točili kolem Josefa. Protože víno bylo skutečně dobré (…) rozloučili se s krčmářem i jeho ženou a dcerou s úsměvem,“ líčí Kuranda.

Video
Video se připravuje ...

Josef II. – neoblomný a osvícený panovník, o jehož rodinných tragédiích i smutné smrti se příliš nemluví Videohub

Zkázonosný požár

Ve dvoře se zřídily pro potřeby pocestných kovárna a kolářská dílna. Ve znovuotevřené krčmě, teď snad již lépe říkat v zájezdním hostinci, zavedli vedle čepování vína i čepování piva, nápoje tehdy mezi lidem ne ještě tolik rozšířeného,“ udává Kuranda. A třeba jen za rok 1780 se podle něj v hostinci vypilo 132 hektolitrů piva. Hostinec, respektive jeho areál, se tehdy rozprostíral po obou stranách obchodní cesty – dnech bychom řekli Českobrodské.

„Kdo chtěl tehdy projet vesnicí Hrdlořezy z Prahy do Vídně či naopak, musel projet oběma branami hospody,“ uvádí Kuranda s tím, že prakticky stezka vedla napříč dvorem hostince, který vydatně prosperoval. „Každý pěší pocestný, šlechtic na koni či v kočáře nebo obchodník s vozem, zejména když měl cenný náklad, a dorazil do těchto míst již pozdě odpoledne a předvídal, že za světla nedorazí do Prahy, dal přednost bezpečnému přenocování v zájezdní hospodě před nejistým putováním za soumraku, nebo dokonce za tmy.“

Jenže roku 1842 hostinec vyhořel. Zachovány byly sice obvodové zdi, ale prakticky vše dřevěné, veškeré vybavení a střechy byly nenávratně pryč. Proto se o rok později vystavěl hostinec nový, od čehož má i svou nynější klasicistní podobu. Jenže, jako by se zánikem staré zástavby odešlo i „kouzlo“ hostince.

V tomto stavení v Hrdlořezích údajně hodovala Marie Terezie i se svým synem Josefem II.
Autor: Reprofoto Mapy.cz

Ztráta klientů kvůli loupežníkům?

„Při znovuzahájení provozu zářila hospoda novotou, ale u pocestných ani místních návštěvníků ten původní zájem už nezískala,“ podotýká Kuranda. „Snad pozbyla i své dřívější útulnosti.“ Možné vysvětlení je pak ještě jedno. Hrdlořezy nezískaly své jméno pro nic za nic – údajně v lesích, které je obklopovaly, sídlily bandy loupežníků, kteří přepadávali pocestné.

„Sama existence loupežníků a hlavně pověsti o jejich řádění, často velmi přehnané, měly reklamní účinek na provoz a prosperitu zájezdního hostince,“ míní kronikář. „Hospodě zkazky o přepadávání jen prospívaly,“ uvádí s tím, že pro mnohé cestující byla zkrátka cesta tudy určitým „dobrodružstvím“. Jenomže loupežníci byli pochopitelně v 19. století, ke všemu před branami rozlézající se Prahy, anachronismem.

Noclehárna chudiny

Věhlas hostince uvadal s tím, jak se vyvíjely Hrdlořezy. V 19. století přibyla řada stavení - roku 1890 bychom jich napočítali 37, mezi nimiž byly k nalezení další krčmy. Ta nejstarší ale fungovala dál, až do 20. století. Jen postupně měnila svůj účel. Po první světové válce se totiž „stala noclehárnou pražské chudiny,“ jak uvádí Kuranda. Trošku trpký osud stavení, v němž dle jeho slov dříve bydlívali bohatí obchodníci a také šlechtici.

„Dřívější pamětníci vzpomínali, jak se v sychravých podzimních podvečerech stahovali z celého okolí zbědovaní lidé, ale i notoričtí tuláci, dnes bychom řekli bezdomovci a žebráci z celé Prahy. Byli ubytováni v sále, který starší obyvatelé Hrdlořez ještě pamatuji jako kino Osvěta. Dle svědectví pamětníků přespávali chudáci přímo na podlaze sálu, kam si prostírali jako izolaci otepi slámy.“ Občas dostali chléb i horkou polévku, a to „z dobré vůle a za přispění těch šťastnějších.“

Takto vypadaly Hrdlořezy ve 40. letech minulého století.
Autor: ČTK - Jiří Rublič

Tento společenský význam uvadl, když se Hrdlořezy připojily k Praze a vznikla nová noclehárna pro bezdomovce ve Vysočanech. Později v hospodě vzniklo kino Osvěta a řeznictví, dokonce i stojan benzinové stanice. A jeden čas zde podle Kurandy fungovala také „strip show“.

20. století bylo ve vývoji bývalé výnosné krčmy opravdu turbulentní. V roce 1960 se dokonce radnice Prahy 9 zaobírala demolicí objektu, nakonec došlo jen k devastaci přístaveb. „Dnešní hrdlořezská budova čp. 3 je již pouhým torzem někdejšího slavného zájezdního hostince. Původní objekt se ztrácel ve změti různorodých přístaveb, nástaveb a různých oprav. Jako hospoda už dávno nesloužil,“ líčí Kuranda. Budova už neslouží svému původnímu účelu. Což je možná škoda. „Jen málokterá hospoda u nás se může pochlubit tak dlouhou a nepřetržitou tradicí,“ uzavírá kronikář.

Fotogalerie
31 fotografií