21°C
Vždyť coby architekt je podepsán pod vznikem jednoho z nejznámějších pražských hřbitovů. Někdo by třeba mohl namítat, že Vyšehradský hřbitov, nebo ten na Olšanech, jsou nejslavnější. Ale od roku 2019, kdy skonal národem zbožňovaný Karel Gott (†80), jehož ostatky byly uloženy na hřbitov v Malvazinkách, oči nejednoho Čecha ze všech koutů republiky se upírají právě tam. Zdaleka nešlo o jedinou realizaci, jíž se Barvitius provždy zapsal do jedinečné podoby hlavního města.
Štětec a plátna? Raději rýsovací prkno!
Antonín Viktor Barvitius se narodil na Malé Straně 14. července 1823. „Byl synem pokladníka hraběte Buqoye z novohradského panství,“ stojí v knize Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5, kterou editovali Hugo a Jarmila Schreiberovi. „Jeho matka vyla Vídeňačka, dcera dvorního mechanika habsburského vévody Antona Victora, po kterém jeho kmotřenec přijal jméno.“
Antonín Viktor měl velké předpoklady, aby kráčel ve šlépějích svého otce. Počítalo se, že bude též úředníkem. Jenže v jeho mladistvém těle se usadil umělecký duch. Nakonec rodiče přijali, že jim ze syna vyroste malíř. „V roce 1843 vstoupil na pražskou Akademii, kde strávil jeden rok.“ Školu nedokončil. Paradoxně jeho mladší bratr Viktor Barvitius (†68) se uznávaným malířem stal.
Ne snad, že by mu malba byla cizí. Své vlohy ale viděl v uplatnění prostorově daleko větších děl, než byly malby na plátnech. Na čas se odstěhoval do Vídně, kde se začal zaobírat architekturou. V hlavním městě habsburské monarchie mu učarovala především tehdy budovaná a dnes proslulá Ringstrasse, jejíž autoři kladli důraz na zdůraznění historizujících slohů, které si mladý architekt osvojil. Po řadě významných zakázek v Rakousku nebo v Itálii se koncem 60. let vrátil Barvitius natrvalo do Prahy, kde na sebe zájem průmyslníků, církve a jiných investorů nenechal dlouho čekat.
Florentská Praha
„Architektonická tvorba Antonína Viktora Barvitia je spjata především s Prahou,“ podotýkají Freiberovi. Navrhuje řadu „pražských vil realizovaných v duchu florentské renesance. Zahradní vily představovaly do té doby v Praze nevídaná a luxusní díla. Jejich objednavateli se stali vesměs kapitáni průmyslu.“
Vily kapitánů průmyslu
Jednou z takových je vila podnikatele a mecenáše Vojtěcha Lanny mladšího (†73). V pražském Bubenči, který je vyhlášený okázalými vilami, vyniká svými neorenesančními křivkami dodnes. Vilu Barvitius, pravděpodobně ve spolupráci se svým švagrem Vojtěchem Ignácem Ullmannem (†75), stihl postavit ještě v roce 1868 – rok po svém návratu do Prahy.
Opodál Lannovy vily navrhl Barvitius také Lippmanovu vilu, která ale už do dnešních dnů nestojí – nahradil ji komplex místního oddělení Policie ČR. Koncem 60. let 19. století Barvitius navrhl také první neorenesanční podobu Nádraží císaře Františka Josefa I., která vzala za své přestavbou zkraje 20. století. Podlouhlou budovu podél Wilsonovy třídy s věžemi na konci jedné i druhé strany, však do jisté míry kopíruje i nynější podoba dnes nazývaného hlavního nádraží.
A co by byly Vinohrady a Vršovice bez Gröbeho vily, jež se tyčí na vršku Havlíčkových sadů. Stavitel Moritz Gröbe (†62) ji nechal vystavět v 70. letech 19. století a autorem návrh nebyl nikdo jiný než Antonín Viktor Barvitus. Vila, kolem níž se zachoval jedny z nejmalebnějších pražských sadů, vyniká svou novorenesanční nápaditostí.
Ikonická stavba Smíchova
„Největší a nejzdařilejší Barvitiovou realizací, kterou získal na základě vítězné soutěže v roce 1876, však zůstává kostel sv. Václava na Smíchově,“ podotýká k nezaměnitelné stavbě u Štefánikovy ulice. Kostel se stavěl v letech 1881-1885, a inspiraci italskou antikou a renesancí, kterou byl Barvitius vyhlášený, nezapře. „Velmi podrobné znalosti italských církevních staveb a jasná koncepce, se kterou neomylně řídil proces výtvarné výzdoby chrámu, učinily z baziliky jeden z nejušlechtilejších příkladů církevního interiéru 19. století v Čechách.“
„Stavba v sobě spojila několik historických vzorů. Její fasáda s tabulovým štítem a výrazným tympanonem reprodukuje schéma vrcholně renesančních florentských kostelů,“ uvádí Schreiberovi. „Naproti tomu interiér byl pojat jako raně křesťanská bazilika s byzantinizujícími rysy. Fasáda byla pojednána v cihlovém zdivu s výraznými majolikovými medailony světců, zatímco interiéru dominoval mramor, žula a mozaika.“ Kostel sv. Václava je dnes jednou z vůbec nejznámějších staveb, které se na Smíchově nachází.
Domov pro tisíce nebožtíků
Nešlo o jedinou církevní stavbu, jíž Barvitius realizoval. Navrhl také podobu kostela sv. Martina v Nížebohách v severních Čechách, na Tachovsku též kostel sv. Anny, a na pražských Malvazinkách kostel svatých Filipa a Jakuba – tentokrát v novorománském slohu. Dnes jej obklopuje Smíchovský hřbitov na Malvazinkách, rozlohou jeden z největších v Praze, jehož podobu má Barvitius taktéž na svědomí.
Přitom se „stal autorem první koncepce vyšehradského hřbitova, pojatého jako národní pohřebiště,“ podotýkají Schreiberovi. Zatímco podobu vyšehradského hřbitova Barvitius neovlivnil, ten malvazinský už je jeho dílem. Barvitius jej rozvrhl v 70. letech 19. století na místě hospodářských usedlostí. Mezi desetitisíci pohřbených Pražanů se nachází i řada známých osobností, mezi jinými třeba šoumen Daniel Nekončený (†52), bývalý komunistický prezident Antonín Novotný (†70), jenž bydlel nedaleko hřbitova, podobně jako zde rovněž pohřbený „Božský Kája“.
Čnící nad konkurencí
Barvitius nenašel poslední místo na odpočinek mezi hroby „svých“ Malvazinek. Když 20. července 1901 zemřel, jeho ostatky putovaly mezi ostatní české velikány na hřbitov na Vyšehradě. Známý historik umění Zdeněk Wirth (†82) považoval Barvitia za „nejkultivovanějšího ze všech epigonů renesancismu, který překonal všechny své konkurenty v preciznosti stylové recepce a úspornosti a vybranosti tvaru,“ zní citace v knize Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5.
Odborný soud po zásluze výstižný. V době Barvitiova působení v Praze vznikala řada historizujících staveb, na něž měli monopol dnes mnohem známější architekti Josef Schulz (†77) nebo Josef Zítek (†77), kteří měli prakticky monopol na sebevýznamnější stavby, ať už to bylo Rudolfinum, Národní divadlo, Národní muzeum nebo Uměleckoprůmyslové muzeum. Přesto i v této těžké konkurenci Barvitius obstál, zůstal originálním, a vytvořil řadu pozoruhodných staveb, díky, nimž, slovy Zdeňka Wirtha, „překonal své konkurenty.“
Dušičky na Malvazinkách probíhaly poklidně. Lidé dodržovaly rozestupy a nosili roušky. Veronika Foltová
