Mohli bychom začít tím, že na vysoké škole studujete cestovní ruch. Přitom oba vaše rodiče živilo umění, vy se od mala točíte kolem hudby, herectví, a jak se zdá, jste v tom dobrý. Jak se stalo, že jste si vybral tento obor?

Díky za kompliment. No, od dětství jsem chodil na dramaťáky apod., v průběhu gymplu jsem absolvoval první natáčení, ale patrně jsem k tomu oboru tak vzhlížel, že jsem neměl dostatečný nadhled a raději jsem obdivoval ostatní, než abych se cítil jako součást toho světa. Zkusil jsem zkoušky na divadelní fakultu, jenže mi o něco unikly a já se stáhnul do pochybností a zvolil cestu studia. Cítil jsem v tom větší zázemí a řekl si, že až nasbírám jistotu, můžu se zase pustit do nejistoty. DAMU tedy nevyšla, ale splnilo se to, co se tam pro uchlácholení říkávalo – pokud to máš dělat, dělat to budeš. Aktuálně je přede mnou ve škole poslední magisterský ročník – nebudu vám lhát, dře to. Týden, který jsem měl v diáři vyhraněný pro školu, jsem nakonec trávil na tříkolovém castingu a prací…

Máte cennou zkušenost se studiem v zahraničí… Kde a jak dlouho jste studoval?

To bylo mým velkým studijním motorem a snem. Strávil jsem rok v německém Ludwigshafenu. Škola vám dá tolik, kolik si z ní chcete vzít. A já chtěl znalost jazyka a aby mě škola úplně pohltila se vším všudy, ne aby to bylo takové to – „dnes tam asi nepůjdu“. Dělal jsem vše pro to, abych dostal stipendium, a i v zahraničí jsem sekal latinu – přinesl jsem nejvíc kreditů z mezinárodních studentů. Veškerou svou cílevědomost jsem nasměroval do studia, ale samozřejmě i tady jsem chodil zpívat do karaoke barů, a i když jsem se u toho třásl, něčím mě to vždycky táhlo.

O výhodách takového pobytu v zahraničí bychom mohli mluvit asi dlouho, má i nějaké nevýhody?

Vždycky mě napadá, jaké to musí být pro cizince, přijet k nám, co se týče cen. Na západě je to přesně naopak. Musí se šetřit. Ale i to člověka naučí. Já jsem třeba jen za kolej dával přes šest tisíc korun. Ale vzal jsem si na léto ještě práci v baru a ta pro mě byla ve zvládnutí jazyka stěžejní. Kolikrát jsem ani nerozuměl objednávce a nahrával si přání zákazníka do hlavy jako diktafon. A pak mi třeba na baru řekli – nic takového neexistuje, jdi se jich zeptat ještě jednou. (smích) V baru jsem si taky uvědomil jednu zásadní věc – potřebuju pracovat s lidmi. Bavilo mě dělat jim radost. Bavila mě ta reakce, že za úsměv přijde úsměv.

A teď k dovolené: patří vůbec toto slovo do vašeho slovníku, nebo máte stále spíš prázdniny?

V březnu jsem si vymezil pět dnů volna a asi po čtyřech letech pojedu na hory! Doufám, že se to nezapomíná – tedy to snowboardování! (smích) V současnosti své výjezdy spojuji vždycky s prací. I na těch horách budu zpívat. Podobně jsem třeba fotil v Kodani, ve Francii jsem natáčel legendární Pevnost Boyard, na tři dny jsem si taky vyjel na Island, odkud jsem si přivezl část svého nejnovějšího klipu. S charitativní organizací Smiling crocodile jsem byl zatím nejdál – v indických slamech. Připravoval jsem se na všechno, ale vlastně jsem si odnesl pocit, že všichni jsme jenom lidé, co mají stejné potřeby. Ty děti se chtěly taky smát. Hrál jsem s nimi na babu a učil je znakovou řeč k písničce „Because I hear I live“ ke stejnojmenné kampani, kterou jsme s bráchou složili. Stáhnul jsem si leteckou aplikaci do telefonu a říkal si – proč já vlastně necestuju častěji, když je to tak jednoduché? Ale důležitý je právě ten čas.

A máte vůbec volno? V jednom z nedávných rozhovorů jste se zmínil, že jste loňské léto příliš možností na trávení dovolené neměl…

Loňské léto bylo šílené! Kromě zkoušení dvou velkých rolí v muzikálech jsem měl i dost ježdění se svou kapelou Perutě a v brzkých ránech doháněl natáčení seriálu Ordinace v růžové zahradě 2. Do toho samozřejmě ještě nějaké akce a já si přesně vybavím den blbec, kdy mi pořádně zatrnulo, jestli to všechno zvládnu. Ten den jsem se po natáčení na cestě do divadla poprvé vyboural, na foniatrii mi řekli, ať si nutně naoordinuju hlasový klid, a z hlediště na muzikálu Iago se při mých výstupech ozývalo od amerického režiséra „Oh my God!“. To byly strašně potupné chvíle, kdy se jen potácíte po jevišti, nevíte pořádně, co tam máte dělat, a své písničky raději jen polohlasem vyprávíte. Musím zaťukat, nakonec to dobře dopadlo a jsem za ta představení moc vděčnej.

Jaké máte vůbec představy o ideální dovolené? Jste spíš typ all inclusive, poznávací typ nebo jezdíte se stanem? Moře, rybník, hory, kolo…?

Rozhodně mám rád dobrodružství a poznávání! Hotel má něco do sebe, poznávám to hlavně u nás v Česku, když třeba někde přespím po vystoupení a ulehnu do krásně ustlané postele. Ale v zahraničí preferuju přístup – ztrať se a tak poznej okolí. Toho klasického válení u moře jsem se nabažil při pracovní stáži ve španělské Malaze. Byl jsem tam v podmořském muzeu tři a půl měsíce, a pokud člověk nechtěl ležet na pláži, nezbývalo, než přes den zavřít okenice, pustit vrtuli a čekat do setmění. Od té doby jsem vlastně u moře nebyl.

Vaše zatím nejlepší dovolená?

Každá dovolená byla krásná! Vzpomínám na ty, když jsme s rodinou jezdívali do Pigny v severní Itálii. Taťka nás tam někdy nechal třeba půlku prázdnin. My jsme tam zkoušeli divadlo, pracovali na zahradě, toulali se po městě a okolní přírodě a bylo nám fajn. Taťka měl rád takovou tu domácí kamerku, vlastně pořád točil něco na způsob dnešních blogů, a máme tak spoustu kazet i z našich cest.

A nejhorší?

Nebyla. Vzpomínám spíš na kuriozitku. Vždycky jsem jezdíval i na tábory. Mamka mě a bráchu jednou přihlásila na poslední chvíli na tábor, kde mělo probíhat natáčení filmu a výuka angličtiny. Už po příjezdu jsme pochopili, že to bude asi trochu jinak. Museli jsme si nejprve vykopat toalety, poté zařídit most přes řeku a pak uvařit. Byl to klasický skaut, ale ve výsledku přinesl hodně zážitků. Jen film spočíval v tom, že měl hlavní vedoucí kamerku, a anglická písnička se tam jednou zpívala u táboráku. (smích)

Kam se vydáte, až budete mít možnost odcestovat na delší dobu?

Spoustu lidí láká třeba Amerika. Nebo Východ. Neříkám ne, jen mě to aktuálně v hlavě netlačí, jsem teď šťastný za chvíle doma. Proto si domov i buduju. Cestování je skvělej koníček. Myslím, že jeho pravá chvíle na seznamu mých zálib ještě přijde!

Hrozí vůbec, že nějaká dovolená bude? Vždyť vy se asi nezastavíte. To je muzika, herectví, koncerty, divadlo, muzikál, televizní seriály, moderování…

Myslím, že to je zkrátka životní fáze. Když jsem si podal přihlášku na inženýra, řekl jsem si, že by šlo jen o výmluvy a čas si najdu. Dnes je tu spousta krásné práce a mě všechny ty možnosti lákají. Někdy sice sám pro sebe hudruju, že si ty chvilky ani neužívám, ale vnímám to tak, že lidí s talentem chodí po ulicích moc, a já dostal možnost být na těch prknech v profesionálních zázemích a makat. Jsem za to ohromně vděčnej. A uvědomuju si, že to není nekonečné, proto tomu teď obětuju hodně.

A z jaké práce máte největší radost?

Asi z té nejvíce mé, tedy kapelní. Natáčíme náš debut. Já vím, že deska není zrovna to nejvyhledávanější zboží, ale beru ji jako zhmotněné úsilí, emoce a čas. Taková vizitka. „Ahoj, na obalu je logo mojí kapely a uvnitř je to, co chci s vámi prožívat.“ To je přece skvělý!

Pozvěte nás na nejbližší koncert Perutí.

Veškeré koncerty jsou na našich webovkách, je tam dokonce i merch. Třeba ta ocelová psí známka, co nosím už několik let na krku. Prošla se mnou všemi televizními natáčeními, i když zvukaři vždycky brblaj, ale už jsem se rozhodnul být nekompromisní. Mám ji jako součást kostýmu i v muzikálu Iago a na Krysařovi a v Ordinaci ji nosím alespoň v kapse.