Ondro, co bylo prvotním impulsem pro tvou cestu?
Východní Asii jsem měl v hledáčku dlouho, ale byl to vždy jen sen, který mi zprvu nepřišel reálný a příliš vzdálený. Když se mi však začalo finančně dařit, řekl jsem si, proč si jej nesplnit a tak jsem přistoupil k jeho realizaci.

Jak dlouho jsi ji plánoval?
Nijak zvlášť. Ještě na počátku loňského roku jsem ani netušil, že bych se za pár měsíců vydal na tak dlouhou cestu. Vždy jsem se chtěl podívat do Japonska, a tak jsem si načetl doporučená místa, což jsem učinil i u ostatních zemí, které mě předně zajímaly svou odlišností ve všech sférách života – od mentality lidí počínaje, po náboženství konče. Asi tři měsíce před odletem jsem si nakoupil letenky a vyrazil.

Takže jsi neměl žádný itinerář?
Pro sebe ne, ale pro svou rodinu. Na lednici jsem jim nechal napsáno, kde a v jaké lokalitě se budu v jednotlivých dnech zhruba pohybovat, ať nemají strach.

Za ony tři měsíce jsi navštívil celkem 8 zemí (Thajsko, Japonsko, Koreu, Tchaj-wan, Filipíny, Singapur, Malajsii a Indonésii). Není to přeci jen sebevražedné tempo?
Není (smích), z každého dne jsem se snažil vytěžit maximum. Ráno jsem brzy vstával a žil jsem až do večera. Každý den byl tak pro mě originální, nový a něčím úžasný. Nebyl den, kdy bych se nudil.

Během svého cestování jsi využil CouchSurfing. Jaká v něm spatřuješ pozitiva?
Předním pozitivem je to, že se jedná o výměnu pohostinnosti. Lidé, kteří ti nabídnou nocleh, tě pohostí a ty jim nemusíš za ubytování platit. Mnohem důležitější je ale pro mě fakt, že se takto dostanu mezi domorodce a mohu se tak ponořit do místní kultury. CouchSurfing považuji za skvělý servis pro cestovatele, kteří nechtějí strávit svou dovolenou izolovaní v hotelu či hostelu, ale chtějí si své cesty vychutnat s co největší dávkou autenticity. (Více se o CouchSurfingu dozvíte zde, - pozn. redaktorky).

Zažil jsi během své cesty situace, které tě naprosto šokovaly?
Jistě. Například v Indonésii, kde jsem byl se svou kamarádkou, nám tamní dívka, kterou jsme znali pouhých 5 minut, sama od sebe zaplatila nocleh u ní. Když jsme přijeli do města, kde bydlela, tak nám řekla, že narychlo musí odjet na Bali a v tamním hotelu nám rezervovala pokoj v přepočtu asi za 1 500 Kč, což v této zemi opravdu není mrzký peníz. Dále si vybavuji situaci z tokijského metra, kde jsem požádal o pomoc jednoho místního muže, jelikož jsem nedokázal v malé stanici metra rozluštit ty jejich znaky. Nejen, že mi pomohl, ale lístek mi dokonce i koupil. Když jsem mu jej chtěl zaplatit, urazil jsem jeho čest, která je nedílnou součástí jejich kultury. A do třetice se mi hluboce vryly do paměti slumy na Filipínách, kde jsem dělal dobrovolnické práce a rozdával společně s místními lidmi jídlo potřebným. Ačkoliv tam panovala neskutečná chudoba, přišlo mi, že zdejší lidé byli v daleko větší duševní pohodě, než jsou lidé tady u nás.

Jak vnímáš hlavní rozdíly mezi Evropu a Asií?
Hlavním rozdílem je, že my, Evropané, klademe daleko větší důraz na individualitu. Každý z nás má svůj názor a cíl, kdežto v Asii jsou lidé mnohem více pospolití. Komunita je pro ně přednější než daný člověk jako individuum. Pracoval jsem hodně s Korejci, kteří prakticky jednají jako mravenci a jejich individuální iniciativa je víceméně utlačována ve prospěch společného cíle. Díky těmto zkušenostem jsem si uvědomil, že západní hodnoty nejsou universální, což si v Evropě bohužel mnoho lidí myslí.

Kdybys jsi měl kouzelný prsten, do kterého okamžiku své cesty by ses nejraději vrátil?
Vrátil bych se na Tchaj-wan, kde jsem se jako jediný cizinec zúčastnil kulturního festivalu s domorodými kmeny Amis a Taroko. Bylo nás tak snad kolem tisícovky, tančili jsme v kruhu a oni mne přijali mezi sebe. Připadal jsem si, jako kdybych byl součástí jejich kultury. Byl to nepopsatelný zážitek, nevěřil jsem tomu, že právě tohle zažívám, přišlo mi to jako sen.

Co bys poradil všem, kteří nad podobnou cestou uvažují, ale stále váhají?
Pokud chtějí takovou cestu podniknout, tak ať se zkrátka odhodlají. Finanční budget nemusí být totiž nikterak závratný, já jsem měl v průměru 250-300 Kč na den. Záleží samozřejmě, jak kdo chce cestu strávit, což je přirozeně o prioritách každého z nás. Osobně jsem díky CouchSurfingu neměl žádné výdaje za ubytování a řada hostitelů mne ještě pozvala i na jídlo, takže jsem díky tomu ušetřil opravdu hodně peněz. A pak také doporučuji zajistit si s 2-3 měsíčním předstihem letenky, jelikož tak vyjdou mnohem levněji.

Ondro, cestování a všechny zážitky s ním spojené musí logicky přetvářet tvou osobnost. Pozoruješ na sobě nějaké změny?
Určitě. Od svých 18-ti let cestuji každé léto a ať už jsem kdekoliv, snažím se lidem během svých cest pomáhat. I před svým asijským dobrodružstvím jsem se věnoval dobrovolnictví, a neznám snad lepší pocit, než když někomu uděláš pozitivní změnu v životě a vyčaruješ mu úsměv na tváři. Právě těch úsměvů jsem viděl během svých cest hodně a věř, že tě to strašně ovlivní. Když je mi úzko a mám potřebu si postěžovat na svůj život, vzpomenu si na to, v jaké životní situaci žili lidé ve slumech na Filipínách a s jakou euforií a úsměvy mne vítali. To hned hodím starosti prvního světa za hlavu. Díky cestování se mi tak posunul celkový žebříček hodnot a jejich vnímání.

Na začátku jsem zmínila tvé další cestovatelské výzvy. Kam se v budoucnu chystáš?
V září příštího roku se chystám odjet nejméně na dva roky za Atlantik a pak pokračovat v Asii, kde budu pravděpodobně učit angličtinu. Má cesta začne v Las Vegas, dále chci v USA objet přilehlé národní parky a pak už bude cesta čistě spontánní. Nejspíše sednu na letadlo do Mexika a pak pojedu po souši až na jih Jižní Ameriky. Mám v plánu navštívit 20 zemí, takže skoro všechny země Střední a Jižní Ameriky.

Co od této cesty očekáváš?
Netuším, sám nevím, co mě čeká a v tom je ta krása. Samozřejmě budu opět využívat CouchSurfing, abych se mohl včlenit do tamní kultury. Španělštinu se už učím (smích). Ve Střední Americe pravděpodobně navštívím tamní kmeny, tak jak jsem to udělal v Asii a taky chci být hodně v přírodě. Rozhodně nechci vynechat Kubu, Belize a možná Surinam, jelikož jsem studentem holandštiny, takže bych se tam rád podíval.

Přeci jen 2 roky jsou dlouhá doba, neobáváš se samoty?
Právě naopak, když cestuji sám, tak samota je to poslední na co myslím. Během svých cest mám hodně sociálních kontaktů a upřímně pak už i samotu vyhledávám, abych si mohl pročistit hlavu a utřídit myšlenky. Samozřejmě, že mi bude chybět má rodina, ale snažím se nad tím nepřemýšlet. Osamělost je tedy při cestách opravdu to poslední, čeho se obávám (smích).

Ondro, děkuji ti za rozhovor. Nechť ti pasát fouká vlídný!

Pokud byste se rádi s Ondřejem setkali osobně a nechali se jeho cestou inspirovat, budete mít již brzy příležitost. V pátek 9. 12. od 18:00 bude o svých barvitých zážitcích vyprávět na veřejné přednášce, která se bude konat v Praze na Filozofické fakultě UK. Více informací naleznete ZDE.

Kam budou jeho další kroky v příštích letech směřovat, můžete sledovat na facebookové stránce.

Fotogalerie
7 fotografií