18°C
Pražský rodák Černý byl jako první nehudebník uveden do Síně slávy hudebních cen Anděl. V listopadu 1989 se účastnil založení Občanského fóra a v prosinci 2011 v Lucerně uváděl koncert Pocta Václavu Havlovi.
Mimo jiné spolupracoval s měsíčníkem Melodie, byl prvním šéfredaktorem časopisu Rock & Pop, vydal několik knih o hudbě, uváděl rozhlasové pořady nebo psal texty na obaly gramodesek.
I když je vnímán především jako znalec dění na populární scéně, jeho prvním článkem s hudební tematikou byla recenze inscenace Bizetovy opery Carmen ve Smetanově divadle v deníku Večerní Praha v roce 1956.
Jiří Černý toho pro hudbu a její posluchače dělal už od 60. let 20. století tolik, jako v českých zemích málokdo. Nebylo v ČR na hudebním poli většího znalce hudby - od opery přes pop, folk, rock - jeho znalosti a zkušenosti byly obrovské. Jeho články v týdenících Mladý svět a Melodie lidé dychtivě očekávali, jeho první československá rozhlasová hitparáda Dvanáct na houpačce byla nesmírně populární. A poté, co komunisté Houpačku z politických důvodů zastavili, objížděl Černý republiku se svými Antidiskotékami, kde pouštěl i zakázané autory žijící v zahraničí. Svým způsobem tak formoval i hudební vkus svých posluchačů a čtenářů. A stal se také jediným nemuzikantem, který byl kdy uveden do Síně slávy hudebních cen Anděl.
„Chci lidem zprostředkovávat muziku, ke které by se jinak nedostali," říkal hudební kritik s nezaměnitelným hlasem, jenž byl také prvním šéfredaktorem časopisu Rock & Pop a vydával knihy o hudbě. Své Antidiskotéky pořádal od roku 1971 a podle odborné veřejnosti byly pořadem, kterým se do československých kulturních dějin zapsal asi nejpodstatněji. „Často svými pořady donutil lidi, aby změnili náhled na sebe sama. Jak to umění má dělat," napsal o něm nedávno publicista Pavel Kosatík. Desky do pořadu získával Černý hlavně od známých v cizině: „Zajímavá alba mně ale přivezl i Karel Gott - například vynikající černošskou muziku," prozradil jednou.
K hudbě Černého (narozen v Praze 25. února 1936) vedla maminka, která mu také odmalička zpívala, přesto on sám nehrál na žádný hudební nástroj. A vždycky trval na tom, že k hudbě se dostal vlastně náhodou. Jeho první vášní byl totiž sport, kterému zůstal věrný po celý život. Ve čtrnácti letech byl druhý na mistrovství světa v lukostřelbě, o tři dekády později si vydobyl sportovní trofej železný muž. Sportu se také věnoval poté, co vystudoval žurnalistiku. V Československém sportu a měsíčníku Cyklistika psal tehdy Černý o stolním tenisu, cyklistice, krasobruslení nebo tenisu.
I když byl později vnímán především jako znalec populární muziky, jeho prvním článkem s hudební tematikou byla recenze Bizetovy opery Carmen ve Smetanově divadle v deníku Večerní Praha v roce 1956. Později začal psát pro týdeník Mladý svět a od roku 1964 uváděl čtyři a půl roku také se svou tehdejší ženou Mirkou první československou rozhlasovou hitparádu Dvanáct na houpačce. Během této doby se tento pořad stal podle publicisty Pavla Kosatíka „obecně akceptovaným etalonem hudební kvality". Poslední vydání rozhlas odvysílal na konci března 1969. Důvodem zákazu bylo zařazení písně Běž domů, Ivane a uvádění písní z prvního alba Karla Kryla pod názvem Bratříčku, zavírej vrátka.
Vrátka se v té době zavírala i pro samotného Černého: kvůli svým postojům nesměl v 70. a 80. letech do rozhlasu ani televize, živil se jako korektor v tiskárně, učitel v lidové škole umění a přispěvatel hudebních časopisů. Na stránkách Melodie se stal v 70. letech nejčastěji publikujícím autorem. V 60. a 70. letech také Černý už psal o populární hudbě knihy. V titulu Zpěváci bez konzervatoře přinesl portréty bezmála třiceti semaforských hvězd. Skutečnou senzaci pak vyvolala kniha Poplach kolem Beatles, kterou dal dohromady se svou ženou Mirkou. Byla to první kniha o „Broucích" mimo anglosaský svět. Se svou ženou napsal i titul Hvězdy světových mikrofonů. A dále vytvářel antologie ze zahraničních alb (Charles Aznavour, Beach Boys, Jacques Brel, Bob Dylan, Simon & Garfunkel), k nimž psal i obsažné texty.
Vlna revolučních změn v listopadu 1989 přinesla Černému zajímavé politické intermezzo v tehdejším Občanském fóru. A to díky blízkosti k pozdějšímu prezidentu Václavu Havlovi, se kterým se přátelili již od tanečních. Chartu 77 ale podepsat odmítl, později řekl, že se bál, aby komunisté jeho už tak trpěným Antidiskotékám neudělali konec. Do politiky Černý po změně režimu nešel kvůli prohranému sporu o knížku Hvězdy tehdejších hitparád. Kniha, kterou původně psal s první ženou, vyšla až v roce 1989, tedy po 20 letech a v jeho přepracovaném vydání. Miroslava Filipová-Černá se v šestiletém soudním sporu nakonec domohla poloviny autorských práv k ní. „Podruhé odsouzen" byl Černý podle svých slov v roce 1998, kdy mu tehdejší generální ředitel Českého rozhlasu Vlastimil Ježek zakázal spolupráci. Černého se však zastalo mnoho umělců a nakonec v rozhlase zůstal.
Guru české hudební publicistiky také příležitostně moderoval, například festival Blues v lese, který se pořádá v Řevnicích u Prahy. V prosinci 2011 v Lucerně uváděl koncert Pocta Václavu Havlovi. V lednu 2013 byl dočasně zbaven místa redaktora Českého rozhlasu poté, co se v médiích vmísil do kampaně volby prezidenta. Vzápětí se vrátil a pokračoval v přípravě pořadu Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. Po jeho zrušení uváděl Černý až do loňského roku nedělní vysílání pořadu Sedmé nebe. Populární také byly poslechové pořady Ro(c)kování Jiřího Černého, poslední pořad absolvoval loni.
Životní osudy legendárního kritika mapovala v roce 2006 kniha rozhovorů s ním nazvaná Kritik bez konzervatoře. A o pět let později přiblížil Jiřího Černého sborník s názvem Po stopách Velkého Mokasína, který vydalo u příležitosti jeho 75. narozenin nakladatelství Galén. Gratulacemi, vzpomínkami, úvahami a fotografiemi do něj přispěla řada význačných osobností včetně Václava Havla, Josefa Škvoreckého, Jiřího Suchého a Karla Gotta. Nakladatelství Galén také mimo jiné vydalo šestidílný souhrn Černého hudebně-publicistických článků.
Černý, ctitel opery, Boba Dylana či Jiřího Pavlici, byl součástí českého nejen hudebního, ale i společenského života. V roce 2013 získal Cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby. A Česká televize uvedla v roce 2020 jeho portrét od Zdeňka Gawlika pod názvem Když se řekne Jiří Černý, který upomínal na stejnojmenný sborník z roku 1986, vydaný k jeho padesátinám.
