Dojemné darování srdce: Příjemkyně nosí v hrudi kus svého zachránce
Dramatický příběh s hrou o čas se odehrál minulý týden mezi Zlínem a Prahou. Jeden život skončil, ale dal příležitost dalšímu pokračovat. Záchranáři akutně převáželi příjemkyni k transplantaci srdce. V jakýkoliv moment se složitý proces mohl pokazit, nakonec ale skončil nejlépe, jak mohl. Darování proběhlo úspěšně a na sociálních sítích se strhla lavina reakcí, včetně poděkování pacientky a sdílených zkušeností.
V minulém týdnu vyhasl lidský život, který posmrtně rozdal nevyčíslitelné štěstí. Dárce poskytl své srdce. Naděje příjemkyně na delší život a více drahocenného času s rodinou se začala realizovat. V případě smrti a transplantace běží závod s časem. Pacientku ze Zlínského kraje museli záchranáři co nejrychleji dostat do Prahy, kde na ni v IKEM (Institut klinické a experimentální medicíny) čekalo nové srdce.
„V tu chvíli ještě pořád není nic stoprocentní. Lékaři stále vyhodnocují kompatibilitu orgánu i další výsledky. Někdy se stane, že se transplantace na poslední chvíli zastaví a pacient se vrací zpět domů,“ popsala Zdravotnická záchranná služba Zlínského kraje křehkost zákroku. Nakonec měl dramatický příběh ten nejlepší konec a pacientka dnes nosí v hrudi srdce svého zachránce.
„Velké poděkování patří zdravotnickému operačnímu středisku, který celou akci koordinuje, i všem posádkám, které se na transportu podílejí. Za profesionalitu, rychlost, souhru a obrovský kus práce, který často není vidět, ale může znamenat celý lidský život,“ vzkázala ZZS. „S úctou a pokorou vzpomínáme na dárce orgánů,“ doplnila.
Pod příspěvkem se na sociálních sítích ozvala sama příjemkyně s obrovským díky směrem k záchranářům, dárci i pozůstalým. „Někde jedna rodina prožívá největší bolest svého života, a přesto dokázala dát šanci dál žít někomu jinému. Díky jejich rozhodnutí dnes bije v mém těle srdce dárce, kterému budu navždy vděčná,“ reagovala.
Další uživatelé popsali hluboké zážitky s transplantací. Veronika vylíčila, jak jim transplantace srdce prodloužila čas strávený s tatínkem o krásných 10 let. Soně zase tatínka zachránila transplantace ledviny, kterou nosí už přes 20 let! Na jedné straně příběh končí obrovským štěstím, na druhé blízcí zažívají obrovský smutek. „Zažili jsme tu druhou stranu, smutek a bolest ze ztráty nejbližšího člověka. Víme jen, že k transplantaci došlo a věříme a doufáme, že druhá rodina dostala naději a jejich čas být spolu se prodloužil,“ vylíčila Ivana srdceryvný pohled z druhé strany.
Bylo mi 26 roků, když mi policie v noci přijela oznámit, že manžel měl cestou z odpolední směny nehodu, na otázku jaké má zranění a jaký je jeho momentální stav mi policista řekl, že si mám zavolat na traumatologii. Volala jsem ihned na traumatologii a tam mi řekli, že pokud můžu mám okamžitě přijet. Tam už na mě čekal lékař a při výčtu zranění jsem se ho jen zeptala jestli má můj manžel vůbec nějakou naději na život a lékař mi odpověděl, že naděje umírá poslední. Nebudu se déle rozepopisovat, jen doplním, že jsem za manželem jezdíla každý den a dvakrát denně volala lékařům jestli se jeho stav nezměnil, protože od začátku byl manžel v kómatu. Poslední den návštěvy ačkoli jsem brzy ráno volala mi řekli, že jeho stav je neměnný, tak jsem za manželem jako každý den jela, ale už mě nepustili dovnitř, ale řekli, že mi zavolají lékaře. Docela dlouho mě tam nechali stát a najednou se v té dlouhé chodbě objevil lékař a už z dálky na mě volal " Vy jste nedostala telegram" já jsem okamžitě odpověděla, že ne a to tam v nemocnici měli dvě adresy a tři telefonní čísla. Pan doktor mi na to okamžitě odpověděl, že můj manžel kolem půl osmé ráno zemřel. Bylo mu teprve 27 roků, já jsem tam stála bez hnutí beze slov, jen mi stále běžělo hlavou, že s manželem už nkdy nebudu mluvit, smát se prostě, že nás už nic společného nečeká a ten lékař do toho bolestného ticha jen podotl "No a jenom tak mimochodem jsme si vzali orgány vášeho manžela" a to bylo jako kdyby mi bodli nůž přímo do srdce.