Na začátku měl v rukou jen minimum informací. „Vědělo se pouze, odkud vězni vyšli a kam dorazili,“ vzpomínal Nevlud. Jména, osudy, příběhy – to všechno bylo ztracené.
Zlom přišel až ve chvíli, kdy se dostal ke spisu o otevření jednoho z masových hrobů. „Po válce byla snaha zjistit, co se vlastně stalo a kdo za to nesl odpovědnost,“ popsal.
Jedli lidské maso
Už na startu byli vězni vyhladovělí a zubožení. V mrazech kráčeli 160 kilometrů, oblečení jen ve vězeňských mundúrech a dřevácích, pod dohledem ozbrojených německých vojáků. Kdo nestačil, byl zastřelen.
Vyšli z pracovního tábora nedaleko Osvětimi ve chvíli, kdy se k oblasti blížila Rudá armáda. V Opavě je nacisté naložili do otevřených dobytčích vagónů a převezli do koncentračního tábora Mauthausen. „Ze vzpomínek jednoho z přeživších vím, že v těch vagónech byli už v tak hrozném stavu, že jedli i lidské maso,“ řekl Nevlud.
Se zlomenou nohou
Muži ve věku od 15 do zhruba 60 let pocházeli z celé Evropy. Mezi nimi bylo i šest Čechů, kteří přežili až do konce války. Například Jiří Pavel, starší bratr spisovatele Oty Pavla.
Neuvěřitelný je i osud významného továrníka od Strakonic Vilhelma Gutfreunda, který celý pochod absolvoval se zlomenou nohou. „Zemřel až pár dní po příchodu do Mauthausenu,“ dodal badatel.
Mezi nejmladšími identifikovanými vězni byl Bedřich Lamm z Moravské Třebové. Během pochodu dovršil teprve 15 let. Osvobození se sice dočkal, ale oslabené tělo krátce poté prohrálo boj s tuberkulózou.
Další z vězňů David Sonnino původem z Říma, který je dnes veden v databázi vypátraných vězňů z pochodu a transportu smrti Osvětim – Opava – Mauthausen pod číslem 509.
Měli štěstí
Tibor Lichtman se narodil 26. února 1926 v maďarském Nagyhalászu. Z rasových důvodů byl spolu s rodiči deportován do Osvětimi. Otec Adolf i matka Hani byli ihned po příjezdu 23. května 1944 zavražděni v plynové komoře. Tibor, sotva osmnáctiletý, byl poslán do pracovního tábora v Sosnovci. V lednu 1945 byl zařazen do pochodu smrti. V Mauthausenu se, vyčerpán na hranici života, dočkal osvobození americkými vojáky. Dožil se 94 let a byl tím posledním z přeživších pochodu smrti přes Opavsko, kdo zůstal mezi námi.
Jedním z dalších pochodujících vězňů byl Fred (Manfred) Wolf narozený roku 1924. Po válce začal Fred znovu v USA. Vybudoval si vlastní podnik, celý život pracoval a zůstal aktivní až do vysokého věku. Zemřel 27. května 2015 ve věku 90 let. Je veden v databázi přeživších pochodu a transportů smrti Osvětim–Opava–Mauthausen pod číslem 595.
Těžká identifikace
Identifikace vězňů byla téměř nadlidským úkolem. Mnozí si po válce změnili jména i příjmení, rozutekli se do celého světa a neseděla ani data narození. Kvůli přežití v koncentrácích si lidé věk často úmyslně upravovali – mladší přidávali roky, starší je ubírali, aby byli schopní práce.
Pět let. Tisíce hodin v archivech, kronikách a zaprášených záznamech. Střípek ke střípku skládal Vladimír Nevlud osudy lidí, kteří byli dlouhé desítky let jen anonymními čísly. Dnes doufá, že se všechna místa spojená s pochodem smrti podaří propojit do jedné naučné stezky. „Přál bych si ji jako první projít po vlastních nohách. Aby se nezapomnělo,“ dodal odhodlaně.
Rodina odbojářů
Sám Vladimír Nevlud pochází z odbojářské rodiny. „Můj prastrýc byl sťat na gilotině za ukrývání odbojářů, prateta přežila pochod smrti z Ravensbrücku a bratranec mého dědečka byl zavražděn v Osvětimi jako člen Obrany národa,“ vyjmenoval.
U jeho dědečka se během války scházeli partyzáni. Nikdo ho ale neudal a dožil se osvobození. Možná i proto se pan Vladimír rozhodl zasvětit život historii a uchovávání paměti.
V roce 2023 inicioval založení neziskové organizace CEBENA – Cesta bezmoci a naděje, jejímž hlavním posláním je uchovávání historických událostí a jejich aktérů v kolektivní paměti společnosti.
VIDEO: Šílené podmínky v koncentračním táboře v Hodoníně u Kunštátu byly předzvěstí tragického osudu moravských Romů.
Šílené podmínky v koncentračním táboře v Hodoníně u Kunštátu byly předzvěstí tragického osudu moravských Romů Videohub
