Dominik Duka: Každý krok konzultoval se svým svědomím

Václava Havla jsem poznal nejen jako člověka nesmírně plachého, ale také jako člověka velmi svědomitého. On každé své rozhodnutí, každý svůj krok konzultoval se svým svědomím. A protože pro něho svědomí nebylo nějakým nemilosrdným hlídačem, stávalo se v jeho životě cestou k hledání Boha.

V plné síle o tom svědčí dopisy z vězení, které psal své ženě Olze.

Troufám si tvrdit, že jsou důkazem jeho hlubokého duchovního života.

Obsahem našich mnohých debat bylo často téma Boha, který není jen »něco«. Mluvili jsme o tom, že je víc, že je »Někdo«. Velmi dobře si vzpomínám na jeho poznámku, s kterou se na mne obrátil poté, co pronesl svoji řeč po převzetí ocenění ve francouzském Toulouse: „Všiml jste si, že jsem nehovořil o universu, ale o Bohu?“

Jako teolog a dominikán mohu potvrdit, že pro Václava Havla byla těžká otázka po božství Ježíše Krista. Nicméně byl to on, který v borské věznici inspiroval tajnou modlitbu růžence, byl to on, kdo nevynechal ani jednu tajnou mši na »šachovnici«.

O Bohu jsme mluvili i při našem posledním setkání, při přípravě letošního vánočního rozhovoru. Václav Havel na mne při něm spiklenecky mrkl se slovy: „On je, to přece víme!“

V této chvíli s důvěrou a vděčností prosím Toho, který je, aby ho s láskou přijal do své náruče.