Madeleine Albrightová: Havlovi jsem už nestihla zavolat

Když jste se dnes o smrti Václava Havla dozvěděla, jakou první věc jste udělala?

„Byla jsem úplně šokovaná. Paní Havlová mi poslala esemesku. Pak jsem volala různým lidem, třeba Clintonovým, zda o tom vůbec vědí.“

Napadlo vás, že je něco, co jste Václavu Havlovi nestihla říct?

„Já jsem se s ním viděla v říjnu a to bylo doslova báječné. Dobře jsme se pobavili. A teď jsem myslela na to, že mu musím před Vánocemi zavolat, a mrzí mě, že jsme se už nespojili. Ale zažili jsme spoustu let příjemných rozhovorů, tak nemám pocit, že bychom si něco nestihli říct. Ale rádi jsme se bavili a před Vánocemi je vždycky hezké si zavolat.“

I tak, pořád jste zůstávali v kontaktu…

„V tom říjnu jsem byla na jeho narozeninách a to bylo moc hezké. Myslela jsem si, že vypadá o mnoho líp, než když jsem se s ním setkala v dubnu, kdy nevypadal moc dobře.“

O čem jste si povídali?

„O jeho knihovně a o mé nové knize, která vyjde v dubnu a je o mém životě v Československu a o další spoustě věcí.“

Jaký jste mu v říjnu přivezla dárek?

„Byla jsem z toho dárku šťastná. Byl to kompas, který používali američtí vojáci v první světové válce. Napsala jsem k tomu, že on nikdy nepotřeboval žádnej kompas, aby našel západ a morální cestu. Doufám, že se mu to líbilo.“

Jaké bylo nejčastější téma vašich konverzací?

„V poslední době psaní, jeho film. Ale také jsme se jako pokaždé bavili o mezinárodní politice, protože v té době se v Praze odhaloval Wilsonův pomník, tak jsme rozebírali vztah mezi Amerikou a Českou republikou. A také to, že jsme stejně staří.“

Jak jste se vůbec seznámili?

„Já jsem o něm četla, věděla jsem, kdo je. Pak jsem v lednu 1990 poprvé přijela po sametové revoluci a Jirka Dienstbier mě k němu vzal. Přijeli jsme tehdy do Československa jednat o tom, jak bychom mohli pomoci s prvními svobodnými volbami. Pak jsme se viděli, když přijel do Ameriky poprvé jako prezident, s tím jsem tady trochu pomáhala. To jsme se seznámili blíž, pak jsme se vždycky viděli, když on jel do Ameriky nebo já do Prahy.“

Bylo to přátelství na první pohled?

„Tak to platí úplně.“

Jaký byl Havel politik? Co zvládal nejlíp?

„Věděl, že dobrý politik a vůdce může pozvednout morální myšlení lidí, že jim může dát nějakou vizi. Bylo důležité, jak dokázal věřit ve schopnosti člověka, v to, co dokáže jedinec, když je svobodný.“

Kéž by se tím jiní politici inspirovali…

„Určitě. On byl navíc velmi skromný, nedělal ze sebe prezidenta. Vždycky když jsme se potkali, šli jsme do obyčejné hospody, lidi k němu přišli a mluvili s ním, a na něm bylo vidět, že je jedním z nich, že má lidi rád. A oni měli rádi jeho.“

Jaký byl Václav Havel v soukromí?

„Vážil si osobních setkání, dokázal lidem naslouchat. To je pro přátele důležité – umět se poslouchat. A on nejenže sám mluvil, ale také poslouchal. Navíc byl hrozně hodný. Trošku se styděl a nedělal ze sebe něco víc. Když s ním člověk byl, chtěl o něm vědět víc, aniž se před ním nějak vychloubal.“

Obdivovala jste ho?

„Moc. Nikdy jsem si nemyslela, že bych měla někoho, jako byl Havel, za přítele. To je pro mě hrozně důležité. A teď mi bude moc scházet.“