Plavčík Petr z Podolí: Z bazénu jsem vytáhl až 15 mrtvol

Pan Petr začínal jako brigádník v kotelně. „V noci jsme vyhřívali bazény. Ráno se naopak teplá voda pouštěla jen do sprch a do páry,“ zavzpomínal pro Blesk.cz.

V kotelně mohl zůstat jen do dubna roku 1969, kdy se konalo plénum ÚV KSČ. „Řekli nám: Soudruzi, kdo nehoří, nemůže zapalovat. Tady máte přihlášky,“ vypráví s tím, že podepsat odmítl.

Na téměř deset let se tak stal plavčíkem. To se mu líbilo hlavně kvůli tomu, že mohl koukat na pěkná těla. „Když se dnes sejdeme s kamarády, tak si říkáme: Zaplať pánbůh, že AIDS přišel až teď. Kdyby byl tenkrát, tak jsme každej mrtvej. Žádná holka tam ale nebyla znásilněná,“ říká.

Oživoval jsem člověka. Pozvracel se mi do obličeje

V práci ale Petr zažil i řadu dramatických situací. Nejednou se mu stalo, že lidé se utopili. „Zažil jsem deset, možná patnáct utopených. Dva kluci se tam vsadili, že přeplavou 50metrový bazén u dna. Jednoho z nich ale zřejmě někdo kopl do hlavy. Ztratil vědomí a zůstal minutu dvě ležet na dně. Byl konec,“ vzpomíná.

Stadion v Podolí slaví 50 let. Princeznu Dianu z bazénu vyhodili

Někdy se mu ale podařilo topící se lidi zachránit. I když oživování to nebylo zrovna nejpříjemnější. „Když jsem muži dýchal z úst do úst, tak se mi pozvracel do obličeje. Ale to musíte utřít pusu jemu, sobě a dýchat dál,“ popisuje.

Několikrát skočil do vody i bezdůvodně. Nakonec se ukázalo, že na dně leží například noviny.

V sauně jsem měl víc peněz, ale žádné holky

Na přelomu 70. a 80. let začal Petr pracovat v pánské sauně, která se také nacházela v areálu. Tam si přišel na lepší peníze. „Akorát tam nebyly ty holky, no,“ posteskl si.

Následně přešel do nového bazénu v pražské Hostivaři. Tam zůstal pracovat až do důchodu. Do Podolí od té doby zašel jen jednou. „Říkal jsem si, že až budu mít tramvaj zadarmo, tak tam budu jezdit. Ale nějak jsem se nedokopal,“ dodává Petr Reif.