"Tomu, co jste napsal, vůbec nerozumím," naříkal v roce 1905 jeden z profesorů bernské univerzity. Rozhodně nebyl sám, kdo se v přítomnosti výplodů geniálního mozku cítil tak trochu jako náklaďák, který náhle v plné rychlosti narazil do zdi. Slavný vědec vymyslel a nechal si patentovat kupodivu i lidovější záležitosti, například nehlučnou lednici pro domácnost. Ovšem bůh sám ví, proč ji navrhl postavit zrovna z betonu, takže váží čtyři sta kilogramů. Když tento velký duch zrovna nevynalézal, pak plachtařil nebo hrál na housle. Naštěstí nepil. Kdyby býval pil, dostala by možná jeho slavná rovnice o úzkém sepětí energie a hmoty zcestnou podobu a svět by byl hanebně klamán. Přesto se na pultech málem už objevila vodka značky Einstein, což ovšem v zárodku zhatila izraelská Hebrejská univerzita, která má právo kontrolovat užívání vědcova jména i fotografií. Jaká škoda. Jen si to představte: před zkouškou z fyziky do sebe kopnout panáka "einsteinovky"... Tenhle Einsteinovic kluk budiž nadějí pro všechny, kdo se ve školních lavicích necítí právě jako hvězdy. Albert například propadl u přijímací zkoušky na Vysokou školu technickou v Curychu. Už jako malý mohl budit dojem, že je tak trochu pozadu za vrstevníky. Pozdě a špatně mluvil, na základce stále ještě jaksi zadrhával. Tehdy by možná nedokázal říci "všeobecná teorie relativity", aniž by se zakoktal. Že ji v letech 1913 - 16 zformuluje, nemohlo byť třeba jen ve snu napadnout ani jeho vlastní rodiče, kteří se báli, že je opožděný. Ve třiadvaceti se stal technickým úředníkem patentového úřadu v Bernu a ke své výplatě vážně poznamenal: "No a co mám s tolika penězi dělat?" O rok později se oženil a tím zřejmě také dostal na tuto svou otázku jasnou odpověď. A kladl si i jiné, méně praktické otázky, kupříkladu: "Co by se stalo, kdybych se rozběhl za světelným paprskem a nakonec ho dohonil?" Když podal v Bernu výpověď a sdělil řediteli, že už se bude věnovat pouze vědě a nastoupí jako profesor v Curychu, ředitel v úžasu zvolal: "To není pravda, pane Einsteine, to vám nevěřím! To je špatný vtip!" Ale žádný fór to nebyl, což dokazuje Nobelova cena za fyziku za rok 1921. Němci si slavného rodáka vážili natolik, že jej nezapomenutelného roku 1933 obvinili, že šířením nesprávných soudů a neopodstatněných domněnek škodí německému národu, a jeho spisy veřejně spálili. Génius přesídlil do Ameriky, v Princetonu ho jmenovali profesorem, koupil dům na Mercer Street 112, a když zemřela jeho druhá žena Elsa a později i první žena Mileva, napsal do dopisu příteli: "Mně se vede docela dobře, takže jsem přežil nacismus a dvě manželky." S přibývajícími roky cítil sílící únavu a osamělost. Řekl: "Kdybych věděl, že za tři hodiny umřu, udělalo by to na mě jen velmi malý dojem." Onemocněl jaterní cirhózou (ačkoli nepil) a výdutí břišní tepny, jež hrozila prasknutím. V dubnu pětapadesátého roku výduť praskla. Měl velké bolesti, odmítl morfiové injekce a všechny návrhy na operaci. Převezli jej do nemocnice, kam za ním přijel syn Hans Albert. Umírající fyzik požádal o brýle, věci ke psaní a papíry s posledními výpočty. 18. dubna po půlnoci začal mluvit svou mateřštinou, tedy německy, a noční sestra mu nerozuměla. Krátce nato zemřel. Zpopelnění bylo provedeno ještě v den úmrtí v krematoriu v Trentonu, hlavním městě New Jersey. Popel byl rozptýlen.