Michal: Dostal jsem od života druhou šanci

Hlavu mu u těla přidržovalo jen pár svalů. Podle všech zákonů přírody i medicíny měl zemřít. Přežil a vlastně začíná žít druhý život. Jak mu je? A co cítí?

Michal Höschl měl při vší bídě štěstí. Jeho mícha, díky neuvěřitelné a nevysvětlitelné náhodě, poškozena nebyla. Neurochirurgové pražské Nemocnice Na Homolce, vedeni MUDr. Jiřím Chrobokem, udělali nemožné. Unikátní operace, kterou Michalovi zachránili život, bude možná jednou v učebnicích. Díky jim má Michal druhou šanci k životu. Pro Nedělní Blesk hovořil naprosto otevřeně:

Motorka? Klukovský sen!

"O motorce jsem snil jako malý kluk. Strašně jsem obdivoval ty chlapy, co na nich jezdili. V patnácti letech jsem si opatřil Simsona 50. Vystřídal jsem i různé »prskolety« a nakonec jsem se zmohl na svůj sen – na choppera. Měl nádherný chrom, a i když jsem ho leštil po každém výletu, jízda stála za to. Bavilo mě jezdit po kraji a odpočívat při tom. Nikdy jsem nepatřil k magorům, co jedou na doraz a kličkují silnicí mezi auty. A tak jsem si po chopperovi koupil další stroj – takový pohodlný cesťáček.“ (Michal dal na radu známého a opatřil si Hondu Hornet. V té době už měl na motocyklech naježděno kolem 30 tisíc kilometrů. Bez jediné nehody, bez jediného škrábnutí jak na svém těle, tak na motorce.)

Smrtelná havárie

"Čtrnáctého srpna jsem vyjel na svoji oblíbenou trasu, kterou jezdím už dobrých šest let. Jel jsem z pracovní schůzky v Berouně domů a přede mnou byl požitek z cesty nádhernou krajinou. Těsně před tím máma volala, že mi sehnala lístky na koncert skupiny R.E.M., a tak jsem se docela těšil na večer. Nejel jsem víc než padesátkou. Pamatuji se ještě na nájezd ke křižovatce a pak už na nic. Tam pro mě srpen končí.“

Michal Höschl se ze smrtelné havárie na svém motocyklu zotavuje pozoruhodně rychle | Foto Nedělní Blesk - Jiří Černohorský

(Michal jel po hlavní, z vedlejší mu trasu zkřížil řidič osobního vozu. Policie tvrdí, že kvůli své rychlé jízdě je viníkem nehody Michal. Lékaři na Homolce mu nedávali žádnou šanci, kromě zlomeného vazu měl i četné další zlomeniny, zhmožděné plíce a srdce.)

Spánek v kómatu

„Ležel jsem v naprosté nemocniční tmě, ale vnímal jsem. Slyšel jsem naše, jak se baví o opravě auta a jak táta říká, že mi koupil nové boty. On si tak pomáhá při řešení problémů s nákupem bot. Co jsem byl v umělém spánku, mám od něj další čtyři páry.“

(Michal byl v umělém spánku na ARO od 14. srpna. Ortopedi mu rovnali zlomeniny rukou, dýchaly za něj přístroje. 11. září náš přední neurochirurg, doktor Chrobok, uskutečnil jedinečnou operaci – fixaci krku pomocí speciální kovové konstrukce ze šroubů různých velikostí a průměrů. Zdařila se a Michal se o den později probral.)

Půjdu domů? Ne!

"Po probuzení jsem byl v šoku. Neznámé prostředí, v těle hadice, u lůžka různé aparáty, budíky. Kolem stáli naši a plakali, byl tam lékař se sestřičkami a já vůbec nevěděl, co se děje. Pak mi řekli, že jsem měl nehodu a kolikátého je. A já si naivně myslel, že půjdu domů. Jenže když se pár dní potom podřekla máma a řekla, že jsme v republice jenom dva, kteří přežili zlomený vaz, došlo mi, že v nemocnici budu asi hodně dlouho. Dozvěděl jsem se, že plíce byly zalité krví a že ani srdce moc nepracovalo. Že jsem ani při převozu od nehody nedýchal a že mě záchranáři jen tak tak udržovali při životě. Nikdy jim nebudu dost vděčný. Kdyby si řekli, že práce se mnou nemá smysl – a vzhledem k tomu zlomenému vazu jim to tak připadat muselo – tak jsem tu už nebyl. Ale oni to nevzdali.“

(Další zhruba dva týdny lékaři i rodiče Michalovi obezřetně a po kapkách dávkovali informace o tom, co se s ním skutečně stalo a jak na tom doopravdy byl. Psychicky to ustál, zejména když mu lékaři řekli, že podle jejich názoru rozhodně nemohl jet tak rychle, jak soudí policie. To už by nebyl.)

Ústav Mediterra na Malvazinkách v Praze se specializuje na rehabilitace | Jiří Černohorský

Žiju díky rodině

"Strašně se mi ulevilo, když jsem vyzkoušel ruce i nohy, a ony se hýbaly. A když mi pan doktor Chrobok přišel říci, že operace se zdařila, uvědomil jsem si, jaké mám štěstí. Domů jsem nemohl, ale bylo krásné, že domov chodil za mnou. Že rodiče s přítelkyní Jarkou přišli, jak jen mohli. Miloval jsem, když mi Jarka masírovala nohy. Obdivuji, že se mnou byla minimálně šest hodin denně. Tím spíš, že rodiče i ona mě teď viděli úplně jinak. Dřív jsem pracoval čtrnáct hodin denně a teď jsem mohl jen ležet a nemluvil jsem.“

(Michal je bakalářem aplikovaného práva, ale pochopil, že to není ono. Vystudoval obchodní akademii a pracuje jako fi nanční manažer, mnoha desítkám svých klientů plánuje ty jejich životní etapy, které se týkají fi nancí. Mnozí z nich za ním chodili do nemocnice.)

Vrací se k životu

"Maminka i táta můj stav nesli různě, museli se s tím vyrovnat. A přítelkyně? Když lékaři říkali, že nemám šanci, prosila, aby jí mě vrátili alespoň na vozíku... Vím, že kdybych umřel, strašně ublížím všem tady. Drželo mě rodinné pouto, i to, že rodina byla se mnou vlastně pořád. V podvědomí, kterému věřím, cítím, že mě při životě udrželi oni, že mi pomohli vrátit se. Jinak bych asi umřel. A když mě pustili z ARO a já začal chodit s chodítkem, bylo mi o moc líp. S tátou jsme procourali celý areál nemocnice a já byl obrovsky šťastný, když jsem si mohl dát kafe a poklábosit s lidmi na lavičkách. Věděl jsem, že brzy budu doma.“

(Michala propustili z Nemocnice Na Homolce 14. října. Přesně na den po dvou měsících od nehody. Teď je v léčebném zařízení Mediterra v Praze na Malvazinkách. Čeká ho tam složitá rehabilitace, fyzioterapie, cvičení. Začíná pomalu pracovat, telefonuje si s klienty, snaží se začít zase normálně žít. Vrací se.)