Hlavu měl prakticky oddělenou od těla

Autor: Hana Höschlová - 
19. 10. 2008
12:46

Nikdy jsem nic nevyhrála. Až teď. A stojí to za to. Náš Michal (25) zázrakem a obrovskou péčí lékařů přežil smrtelný úraz.

Vracel se na motorce domů z Berouna, když mu řidič z vedlejší ulice vjel do cesty. Lékaři nedávali celé týdny žádnou šanci. Syn měl zlomený vaz a hlavu prakticky oddělenou od těla. A pak se stal zázrak.

14. srpna

Koukám na Televizní noviny a najednou mobil. Michal. Hlas na druhém konci ale synovi nepatří. V setině vteřiny vím, že je to špatně. „Prosím tě, nelekej se, Míša měl bouračku, vezou ho na Homolku,“ říká mi neteř. Nelekám se, jsem hrůzou úplně tuhá. Ale když neumřel na místě, tak je to snad dobrý. Snad. Synova přítelkyně Jarka mě vyzvedává, protože já řídit nemůžu. Připadám si jako rozsypané puzzle.


Stal se vám také neuvěřitelný příběh, o který byste se rádi podělili se čtenáři Blesku.cz? Posílejte nám vaše životní osudy, nejlépe i s fotografiemi, na emailovou adresu online@ringier.cz s heslem Můj příběh!


Na anesteziologicko-resuscitační oddělení pražské Nemocnice na Homolce vcházíme přesně ve chvíli, kdy syna vezou na CT. Je v umělém spánku. Sestra mi nese v pytli jeho džíny a mikinu, a až na to, že je lékaři museli rozstříhat, je oblečení neporušené. Ani Michal na sobě nemá kapičku krve a mě to uklidní. Jak naivní! Jarka usedavě pláče.

Lékař se po chvíli vrací. Kouká strašně soucitně a já cítím, jak se ve mně zastavuje krev. "Stav je kritický, zlomený vaz a zřejmě i poškozená mícha, zhmožděné plíce a srdce," říká. Zbytek neslyším. Nechávám na sebe telefonní spojení a začínám se modlit.

15. srpna

Mám svátek a už od rána mi na mobil chodí žertovná blahopřání. Ještě horší je, že má moje maminka narozeniny. Je moc nemocná, už rok nevyšla z bytu. S Michalovým mobilem v ruce váhám. Poslat falešné blahopřání, nebo je to rouhání? Vítězí pověrčivost. Při každém telefonátu a esemesce se nám obrací žaludek strachy. Jen aby to nebylo z Homolky.

Volá neurochirurg Jiří Chrobok. Nebude zlomený vaz operovat, protože není ani půl procenta naděje na záchranu. V nemocnici jsme několikrát denně. Za Míšu na 100 procent dýchá přístroj. Je kolem něj spousta budíků a vede do něj deset hadiček. Co kdyby vypadl proud? Sestřička mě ujišťuje, že mají náhradní zdroj.

Můj muž Láďa má všude Míšovy fotky. Na terase, v garáži, v pokoji. A před očima se mu promítá, jak Michal projíždí vraty směrem na Beroun. Dcera Markétka je úplně grogy. Před čtyřmi dny se jí kousek od nás zabila na železničním přejezdu kamarádka Renata. Bylo jí dvacet let. Dostávám dárky k svátku, nejcennější jsou prášky na spaní.

16. srpna

Službu má pohledná blonďatá lékařka. Mám strach, že Míšu odpojí od přístrojů, když není žádná naděje. Brání se, že tímto způsobem se to rozhodně nedělá. Říkám, že mám strach, aby nechtěla podepsat dárcovství orgánů. Hořce se usměje, že nic u Míši není vhodné na transplantaci. Pak dodává, že syn může skončit na vozíku anebo ještě hůř – jako kvadruplegik (těžce postižený, za něhož dýchá plicní ventilátor). Už nejsem rozházené puzzle, ale počítačový program. Vyhodnocuju informaci. Kdyby to tak dopadlo, nemohla bych dělat svou práci. Je příliš časově náročná. A z čeho pak budu platit leasing?

Dobrý přítel mi posílá mobil na léčitele. Je to opravdu skvělý člověk a slibuje, že pomůže. Svitla malinká naděje. Odpoledne jedu se zpožděním gratulovat mamince. „A Míša je doma?“ ptá se mě hned ve dveřích. Tak to na tu svou nemocnou osudem zkoušenou mámu vysypu. S tím, že když to dopadne úplně nejhůř, musí mě povzbudit. Třeba říct, že jsem měla to štěstí žít pětadvacet let s tím nejhodnějším synem na světě. Druhou babičku šetřím, je o deset let starší, a navíc žije sama. Ta zpráva by ji mohla zabít.

17. -21. srpna

Jeden den jak druhý, do práce, z práce a na Homolku. Láďa tady vydrží vždycky jen chvilku, pohled na bezvládného syna ho ničí. Už tady všechny známe, střídá se 28 sester a hodně lékařů. Syn je pořád zcela závislý na přístrojích, uspaný, ale když nad ním stojíme, zvyšuje se mu tepová frekvence. Vedoucí lékař ARO Tomáš Hyánek tvrdí, že i v tomto stavu není nad to, když máma vezme syna za ruku. Dojímá mě to. Před žádným chlapem jsem nikdy neplakala tolik jako před MUDr. Hyánkem. Dcera Markétka přerušuje na čas svou autoškolu. Ani se jí po těch zkušenostech nedivím.

22. srpna

Převlékám se na ARO do »empíru« a návleků. Sestra mi jde v ústrety: „Míša se nám budil a pohnul nohou,“ říká nadšeně. To znamená, že mícha je v pořádku, I doktor Chrobok okamžitě zbystřuje. Nečekaná změna. „Až nastane správný čas, budu operovat,“ rozhoduje se. Potřeboval by udělat magnetickou rezonanci, aby přesněji viděl celkovou situaci, ale s Míšou neradno hýbat. Hlavu drží jen vazy. Ještě že máme v rodině krátké tlusté krky. Dřív mě to dost mrzelo. Rezonance je umístěna v jiné budově, než leží syn. Lékaři spřádají složité strategické plány na převoz. Začínám mít nesmělý pocit, že budoucnost přece jen existuje.

23. - 30. srpna

Zdravotníci z ARO už vlastně patří k nám do rodiny. Vidím je rozhodně častěji než vlastní rodiče. Smím jezdit kdykoli, takže vím, že je to pořád strašně vážné. V jednom kuse ho volám zpátky, bojím se usnout, abych se synem neztratila kontakt. Sestřičky chtějí, abychom Míšovi přinesli holení a nějakou kolínskou, na kterou je zvyklý. I když musí být stále uspaný, přece jen ho známá vůně může uklidnit. Kolegové v práci jsou úžasní. Neptají se, čekají, až řeknu, a nedrtí mě soucitem. A mnoho přátel nepřetržitě posílá Míšovi energii. Včetně našeho léčitele.

1. - 8. září

Michal se zlepšuje den po dni. Jde to sice jen po slepičích krůčcích, ale přece jen. „Dneska tady byl ortoped. a když rovnal zlomenou ruku, řekl Míša skoro zřetelně Kurva,“ hlásí mi radostně sestra. Lékaři snížili podporu přístroji a Michal dýchá z padesáti procent sám. Ale operaci by ještě nezvládl. A pořád nad ním visí hrozba infekce, která by mohla všechno zhatit.

11. září

Dnes ten krk zafixuju,“ říká lakonicky o svém nadcházejícím zcela unikátním zákroku. Je to nečekané a rozklepu se. „Ručím vám za to, že odvedu dobrou práci, pak už bude záležet jenom na Míšovi.“ Vybaví se mi sportovci na letišti, když slibují, že budou aspoň desátí. Chrobok chce být první. Jeho jistota, že je nejlepší, se přenáší i na mě. Mám si zavolat po dvacáté hodině.

12. září

V euforii spěcháme za synem. Je poprvé po měsíci vzhůru. Bolí ho hlava, což je vzhledem k sedmnácticentimetrové jizvě na hlavě a krku pochopitelné, kvůli tracheostomii (umělé vyústění průdušnice) nemůže mluvit a kouká vyděšeně. Neslouží mu pořádně ani jeden sval na těle, všechno ochablo. Ale my pláčeme radostí. „Domů,“ prosí Míša neohebnou pusou. Chce vědět, co se stalo.

14. - 24. září

Michalovi na Homolce přezdívají Zázrak. Už se mi nedělá špatně ve výtahu. Vypadá to, že se s těmi lidmi, které bych nejraději všechny adoptovala, budeme brzy loučit. „Na začátku bychom na Míšu nevsadili ani korunu,“ říká doktorka Hložková. Dovídám se i to, že krátce po úrazu se Míšovo srdce několikrát zastavilo a museli ho »nahazovat«. Dobře, že mi to říkají až teď.

26. září

Na semiintenzivní jednotce učí Láďa Míšu už podruhé v životě chodit. Já mu zas loupu jablka a krájím je na tenké proužky, jako když mu teprve rostly zuby. Ale je to pohoda.

6. října

Jsem naivní jak drozd. Fakt jsem si myslela, že problémy skončily. Ale ozvala se dopravní policie z Berouna. Podle nich je Michal viníkem nehody. Jel po hlavní, bylo sucho, slunečno a silnice v pěkném stavu. Ten pán vyjel autem z vedlejší, odkud není kvůli vysokému plotu výhled. Pak se zastavil uprostřed křižovatky. Musím to nechat na soudu, ale vztek mám. Michal není motorkář, co se prohání stopadesátkou. Většinu roku jezdí autem.

Štve mě, že druhého účastníka nehody vůbec nezajímal synův stav, a zatímco my se modlili nad bezvládným tělem, obíhal si právníka. Věřím, že to Láďa dotáhne ke spravedlivému konci. Nejsem dobrodruh, mám ráda pravidla. Přednost na hlavní, jízda na zelenou. Jestli se to začne zpochybňovat, pozabíjíme se. Ve středu mi nějaký neumětel projel tři metry před autem z vedlejší a včera mi vyrazil chlap přímo ze stopky. To by se fakt mělo ubrzdit, než bude pozdě.

14. října

Nemocniční anabáze končí přesně na den po dvou měsících. Po operaci ruky se Míša může doléčovat doma. Balíme. Za dva týdny, až mu sundají sádru, začnou rehabilitace a pak snad konečně návrat do běžného života. Míša se sice už nikdy pořádně nezakloní, aby vzhlédl ke hvězdám a otáčet se musí spíš jako ten vrchní ve fi lmu Vesničko má středisková, ale žije a krk ho vůbec nebolí. Mám slušnou slovní zásobu, ovšem vyjádřit přesně, co cítím vůči těm obětavým lékařům a sestrám, nedokážu. Vlastně nemám nic, co bych neměla už třeba v červenci, ale připadám si nesmírně obdarovaná.

 

Doporučujeme
1080p 720p 360p
Další videa