Lukáš Krejčí: Pašoval jsem 16 kilo kokainu z Ekvádoru

Lukáš byl ochoten pašovat drogy, přivézt s nimi do Prahy možná i smrt pro desítky lidí, byl ochoten se podílet na ničení osudů. Chtěl peníze a to, jak se k nim dostane, bylo podružné. Na jiných mu nezáleželo. V Limě to bylo jako ve špatném filmu.

Zvracejícího Lukáše i Janu nejprve surově zbili, vzali jim doklady i téměř všechno oblečení a stornovali letenky do Prahy. Tamní kápo jim vyhrožoval, že škodu, která vznikla nedoručením zásilky do Čech, si odpracují.

On na plantáži v džungli, ona na ulici. Ovšem v pravý čas – jako ve špatných filmech – se objevila dobrá duše. Čech, krajan, který v Limě taxikařil a kolegovi z branže nabídl pomocnou ruku i peníze. „My taxikáři si přece musíme pomáhat,“ řekl mu tehdy.

Něco bylo špatně

To všechno se Lukášovi rodiče, otec Josef Krejčí (65) a maminka Jana (62), dozvěděli až mnohem později. „Věděli jsme, že Lukáš letí někam do Jižní Ameriky,“ vzpomíná otec. „Řekl nám, že prý za obchodem.“ Lukáš totiž žil v Praze, na rozdíl od rodičů. Ti se spolu s mladším synem Jakubem odstěhovali v roce 1993 do Rumburka. Založili si tam stavební firmu („byly časy, kdy jsem zaměstnával šedesát lidí,“ chlubí se pan Josef), a protože se jim dařilo, zpátky do Prahy je nic netáhlo.

Čas od času sice Lukáše a jeho ženu Veroniku – ale hlavně svou pětiletou vnučku Kamilku – navštívili, ale jinak žili každý po svém. „Že je něco špatně, jsme pochopili, až když od Lukáše žena s dcerkou odešly,“ vzpomíná jeho otec.

Přestal dokonce vystupovat s kapelou Vorvani, kterou založil a na které mu hodně záleželo. „Neprorazil s ní,“ krčí rameny pan Josef. „Nepochopil, že když dneska nedá manažerovi čtyřicet procent výdělku a nebude dělat a hrát, co se mu řekne, skončí.“

V Lukášovi Krejčím mezitím rostlo zklamání, pocit zneuznání, kdekoho obviňoval ze svých neúspěchů. Přišel nejen o rodinu, ale i o přátele.

Klouzavý pád

Další život Lukáše klouzavý pád opravdu připomínal. Na chvíli jako by se zachytil a uspěl, ale pak to bylo ještě horší. Založil si stavební družstvo a od známého dostal zakázku na zateplení paneláku. Najal deset lidí a práci odvedl, ale bez toho, aby si nechal vystavit živnostenský list. Jako absolvent stavební průmyslovky by ho dostal bez problémů, ale on byl nad takové »maličkosti « povznesen.

Jeho známý se mu pak vysmál. „Jaké prachy chceš, vždyť jsi to udělal načerno,“ a nedal mu nic. „Dělníci Lukáše tehdy málem přizabili, tak jsme mu pomohli a jeho dluh vyrovnali,“ vzpomínají rodiče. Lukáš se časem seznámil s Janou, trochu záhadnou existencí, začal s ní žít a vrhl se na taxikaření.

„Pořád o ní nic moc nevíme, ale ona byla motorem, který Lukáše popoháněl,“ shodují se otec a matka. Hledání východiska Lukáš s Janou začali podnikat v oboru eskortních služeb. Řečeno přímo – zajišťovali dodávky prostitutek zákazníkům až do bytu.

„Lukáš ji taxíkem přivezl a počkal, až si to odbudou. Pak tu dotyčnou naložil a jelo se jinam,“ vysvětluje pan Josef Krejčí. „Jenomže ty dámičky mu neplatily, co měly, a klukovo podnikání brzy skončilo dalším krachem.“ Právě v opakujících se neúspěších vidí Lukášovi rodiče důvod, proč jejich syn dopadl tak, jak dopadl.

„Brácha není grázl, byl nesmírně společenský a důvěřivý a dojel na to,“ připojuje se k tátovi a matce Lukášův mladší bratr Jakub. „Vyrůstali jsme v pohodě, měli jsme, co jsme potřebovali, a žili spokojeně. Jenomže se chytil špatné party a spadl do toho.“ Přidala se i tvrdohlavost.

„Jediný, komu nevěřil, jsem byl já, protože jsem mu říkal pravdu do očí,“ tvrdí otec Josef. „On jenom opáčil – no jo, ty zase něco vidíš…“

Cesta domů?

Lukáš se teď rodičům svěřuje z ekvádorského vězení v Quayaquilu, píše si totiž deník a posílá jim ho. A tak vědí, čím vším si musel projít… Když v Limě nesplnil očekávání drogového gangu (úloha Jany je v tomto směru nejasná, není vyloučeno, že měla na Lukáše jen dávat pozor a že ve skutečnosti ke gangu patřila) a přihlásil se k němu »hodný krajan, kolega taxikář«, myslel si, že má vyhráno.

„Nabídl mi pomoc, abych se dostal do Prahy. Tam jsem měl sehnat peníze na vykoupení Jany i uhrazení výloh té naší cesty a vrátit se,“ sdělil rodičům. Letět domů ale měl přes ekvádorský Quayaquil, prý by v Limě mohl vzbudit podezření – co když má policie záznam, že přiletěl s jakousi ženou?

Krajan dal Lukášovi nějaké peníze na šaty, nakoupil suvenýry pro jeho rodinu a známé i dárek pro dcerku Kamilu. Obstaral mu i kufr, aby to všechno měl kam dát, a doprovodil ho na letiště.

Rychlé dopadení

Pak už mělo všechno rychlý spád. U odbavení zavazadel asistoval policista se psem, který se na Lukášův kufr vrhl se vzteklým štěkotem. Z dvojitého dna a boků zavazadla i z některých dárků pak celníci vyňali šestnáct kilogramů kokainu… To vše se stalo 20. května loňského roku.

Soud zasedl 17. června a jeho rozsudek Lukášem otřásl – dvanáct let odnětí svobody. A protože Česká republika nemá s Ekvádorem dohodu o vydávání odsouzených, bude si je Lukáš zřejmě muset odsedět v plné výši.

Rodičům doma řekl v povoleném telefonátu, co s ním je. „Byla to hrůza a děs, ale začali jsme hned uvažovat, jak Lukášovi pomoci,“ má slzy v očích maminka Jana. Dotázali se na pražském ministerstvu zahraničí, jak postupovat, a získali tam spojení na český honorární konzulát v Quayaquilu.

„Sekretářka konzula Petra Stoklasová za Lukášem zašla, snaží se mu od té doby pomáhat a radí i nám, co a jak nejlépe udělat. Bez ní bychom byli úplně bezradní,“ neskrývají svůj vděk Lukášovi rodiče.

Sekretářka pomohla i Janě, která se neznámo jak do Quayaquilu dostala a díky konzulátu odletěla do Prahy.

Ekvádorské mříže

Návštěvy mohou do vězení ve středu a neděli, a jak Lukáš rodičům napsal, večery těch dnů jsou pak strašné. „Ženy, milenky nebo jiní z rodiny přinášejí vězňům nejenom jídlo a tabák, ale hlavně drogy. Ty tady užívá kdekdo, dozorce to vůbec nezajímá a mezi nás se bojí i chodit,“ stojí v jednom z deníků, které do Rumburka posílá.

Život za mřížemi kontroluje mafie, má monopol i na prodej drog. Její zabijáci po návštěvách prohledávají cely i vězně. Drogy jim seberou a zbijí je až do krve, někdy je i zabijí. „Dozorci pak mrtvoly posbírají a jede se dál.“

Lukáš je na cele s indiánem Josém a Němcem Rolfem – José někoho přizabil a Rolf je na tom jako Lukáš, také pašoval kokain. „Rozumíme si, pomáháme si. Tady to jinak nejde,“ napsal Lukáš domů do Rumburka a dodal, že si v posledních dnech obstarali visací zámek.

Cely jsou totiž stále otevřené a vězni chodí, kam chtějí. „Na noc se zamkneme a máme jistotu, že se k nám nikdo nedostane,“ vysvětlil rodičům Lukáš.

Konec? V nedohlednu

Lukáš se proti rozsudku odvolal a rodiče mu zaplatili místní advokátku. „Byla přijatelná, účtuje si dva a půl tisíce dolarů plus výlohy, ostatní chtěli mnohonásobně víc a na to jsme neměli,“ shrnuje otec Josef. Rodina je se synem v kontaktu pravidelně, čtou si jeho deníky a odpovídají mu stejně.

Maminka Jana totiž začala podrobně popisovat, jak žijí oni, a do vězení synovi texty posílá. „Už od nás má také učebnici španělštiny i slovníky, snad mu to tam pomůže,“ doufá. Pan Josef si neštěstí („a taky neuvěřitelnou hloupost,“ dodává) svého syna nenechal pro sebe.

Zajel do Prahy na protidrogovou policii, setkal se s několika jejími důstojníky a řekl jim všechno, co věděl. „Myslím, že minimálně tu Lukášovu přítelkyni Janu dobře znají,“ dohaduje se. Jeho syn zatím v ekvádorském vězení učí indiány české kuchyni.

Podařilo se mu tam získat místo kuchaře za šedesát dolarů měsíčně. Zatím největší úspěch prý sklidil s vdolky. „Čeká a doufá, že to dobře dopadne. A my s ním,“ nevzdávají naději rodiče Josef a Jana. „S jeho příběhem jsme se svěřili proto, aby se už nikomu nic podobného nepřihodilo. Ať to lidé vědí, aspoň si dá každý pozor.“

ZNÁMÍ ČEŠTÍ PAŠERÁCI DROG:

Radek Hanykovics (†38)

V roce 1996 byl v Thajsku odsouzen na padesát let za pokus propašovat do země 2,4 kg heroinu. Polovinu trestu mu umazala královská amnestie. V roce 2002 vstoupila v platnost česko-thajská dohoda umožňující vydání odsouzených pachatelů do státu, jehož jsou občany, Hanykovicz požádal o přemístění do Česka. Došlo k němu v lednu 2004, to už byl nemocen rakovinou, která se mu ve vězení prudce zhoršila. Proto se doma léčil na svobodě. Zemřel v lednu 2007.

Emil Novotný (36)

Z Thajska do Kambodže se v roce 1996 pokusil propašovat 5,6 kg heroinu. Trest padesáti let mu byl postupně krácen a v roce 2004 se dostal do Čech, kde mu o 4 roky později prezident Klaus udělil amnestii. Na Thajsko nezanevřel. Ve vězení se naučil thajsky a v Pardubicích si založil velmi úspěšný masážní salon Thajský dotek. Podle svých přátel momentálně pomáhá Thajcům, kteří se chtějí usadit v Česku.