Slepý horolezec: Hory nevidí, ale zdolává je!

cestě na vrchol Gerlachovského štítu dělala Honzovi největší problémy kamenitá cesta. „Problém je, že nevíš, kam šlapeš, a kolena více trpí. Nejhorší je ale sestup. Člověk, který vidí, tak to seběhne v pohodě. Já jdu samozřejmě pomalu. Musím dávat bacha, na co šlapu, a maximálně se soustředit. S tím se ale musí počítat. Jiné komplikace nebyly,“ vypráví Honza.

S vůdcem na Gerlach

Jan Říha varuje, že Češi Tatry dost podceňují. Přitom je nutné si zjistit předpověď počasí a nevydávat se do Tater během bouřek a velkých mrazů a také si zařídit pojištění do hor. „Nedávno před naší návštěvou tam zrovna zemřeli dva Japonci,“ říká nevidomý horolezec. Honza dále upozorňuje, že na vrchol Gerlachovského štítu nevedou turistické cesty a lze tam jít pouze s horským vůdcem nebo horolezeckým instruktorem. „Jsou tam volné šutry a člověk tam může kdekoliv sklouznout. Vůdci a instruktoři vědí, kudy jít, aby se to nestalo.“

Zdolal i Kilimandžáro

Kromě Tater, které navštívil už několikrát, si Honza v posledních deseti letech zalezl také po skalách ve Walesu, ve Francii, v Tanzanii a také ve Spojených státech. V Tanzanii přitom zdolal nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro, ve Francii nejvyšší horu Evropy Mont Blanc a v Americe pro změnu vyšplhal na El Capitan, což je skála s kilometr dlouhou kolmou stěnou. „Byl jsem druhý nevidomý na světě, který to vylezl,“ doplňuje Honza, který je od narození bez zraku. Ve Walesu ho zase zaujal břidlicový skalní materiál. „Když jsem po tom šlapal, tak jsem říkal: Člověče, to je jako sklo. Bylo to pro mě seznámení s jiným druhem povrchu, než jsem byl zvyklý.“ I když to zní neuvěřitelně, tak Honza na skalách a v horách ještě nikdy nepřišel ke zranění. Nic mu tedy nebrání ve splnění dalšího cíle – zdolat Aconcaguu, nejvyšší horu amerického světadílu.

Poprvé lezl na učňáku

Při osobním shledání s Honzou je evidentní, že je to chytrý muž. Člověk by si těžko tipnul, že chodil na zvláštní školu. Jak se tam dostal? „Kvůli komunistům. Nechtěli mě dát na základku, ale dali mě do zvláštní. To znamenalo dělat pak s rejžáky, smetáky a košťaty, anebo nejít nikam a být doma bez výučního listu. To bylo hodně smutný a dost jsem s tím zápasil. Nakonec jsem ale šel na kartáčníka, i když mě to moc nelákalo,“ krčí rameny Honza. Všechno zlé je ale k něčemu dobré, na učňáku Honza poznal svou největší vášeň – horolezectví. Poprvé se s ním setkal v roce 1992, když mu bylo patnáct let. „Na odborném učilišti v Krči se postavila jedna z prvních umělých lezeckých stěn u nás. No a mně to celkem šlo. Hodně mi pomáhal můj kamarád Michal Absolon, který tam tehdy pracoval a když viděl, že mě to baví, tak mi sehnal první vybavení,“ vzpomíná inspirativní sportovec bez zraku.

Běhá maraton

Vedle horolezectví se Honza tenkrát věnoval i jiným sportům, hlavně atletice - běhal, házel kriketovým míčem, vrhal koulí a skákal do dálky. Něco mu přitom vydrželo dodnes, rád běhá půlmaratony, letos běžel poprvé dokonce i celý maraton, tedy dvaačtyřicet kilometrů. „Dal jsem ho za čtyři hodiny a necelé čtyři minuty,“ chlubí se Honza a dodává, že v zimě rád jezdí na běžkách.

Pracuje pro prezidenta

Po škole Honza chvíli pracoval ve firmě, která vyráběla pomůcky pro nevidomé. Tam byl ale jen rok, poté skončil jako nezaměstnaný. V tu chvíli už komunismu odzvonilo a Honza se rozhodl doplnit si mezery ve vzdělání na střední obchodní škole. Po jejím absolvování rozeslal životopisy všude možně. Zkusil i Kancelář prezidenta České republiky. A vyšlo to! Tehdy ještě za Václava Havla přijali Honzu na Pražský hrad na pozici vnitřního kurýra. Na této pozici vydržel do dnešních dnů. Václava Klause občas potkává, ten vždy prý řekne: "Á, pan kolega horolezec," usmívá se Říha.