Rok po úrazu se vrátil na osudovou sjezdovku

Následky byly strašlivé. „Páteř nevydržela,“ vzpomíná dnes Volf. „Doktoři mi vysvětlili, že po nárazu praskl dvanáctý obratel. Úlomky z něj mi přeťaly míchu a já ochrnul od pasu dolů.“

Jak žít dál?

Heřman Volf už měl před tím několik úrazů. Dodnes má nad levým okem dlouhou jizvu jako památku na frakturu lebky po autohavárii z dětství. Úraz při lyžování byl ale nesrovnatelně horší. Téměř rok strávil v léčebných ústavech včetně Kladrub, přestál čtyři operace. Nepomohlo nic. Otec dvou dcer, Barbory (16) a Johanky (10), se musel smířit s tím, že zůstane na vozíčku.

„Nejdřív mi to přišlo hrozné. Vždyť já s rodinou dělal pěší turistiku, lezli jsme po horách a sjížděli vodu. Co z toho mi zbude teď?“ Pak se ale rozhodl, že musí žít tak, aby se jeho postižení na rodině odrazilo co nejméně. A podřídil tomu úplně všechno. Sjezdovku, na které se zmrzačil, sjel na jednolyžné skořepině takřka přesně rok poté. „Musel jsem to v sobě zlomit,“ říká.

Cesta za snem

Ochrnutý Volf hledal sport, který by mohl dělat a při kterém by zároveň mohl být s dcerkami a taky s kamarády. „Před dvanácti lety jsme dali dohromady partu. Byli jsme tři chlapi a tři děti a jezdili jsme vodu, bez manželek, spali v kempech, byla spousta legrace. Společně jezdíme dodnes.“ Heřman Volf sjel s přáteli už jako vozíčkář dvakrát Vltavu a letos Berounku, podniká výlety, skočil si padákem, plave a také pracuje – v 3D programu navrhuje řešení pro koupelny.Svému snu o normálním životě dokázal dát konkrétní podobu.

Kolo jako ideál

„Jako ideální mi přišla cyklistika. Už ve škole jsem snil o tom, že projedu na kole celý stát.“ Od Marcela Pipka, mistra republiky v paracyklistice, koupil před třemi lety za 170 000 korun handbike, speciální kolo pro vozíčkáře. „Pomohli kamarádi a sponzoři a hodně jsem si i půjčil. Pro nás postižené je všechno strašně drahé, jako by si na sportovním náčiní pro vozíčkáře někdo mastil kapsu nebo dojil zdravotní pojišťovny,“ krčí rameny Volf.

Dodává, že jeho vozík, pár svařovaných trubek, sedák a dvě kola na ruční pohon, přijde na sto tisíc. „Pojišťovna dá polovinu, zbytek je na nás. Co je na tom tak drahého?“ diví se.

Putování do daleka

Na svém kole, které pohání »šlapáním« rukama, vloni dojel do Paříže. „Cílem byl Vítězný oblouk, pro mě to byl a je symbol, že žiju.“ Trasu dlouhou 1355 kilometrů ujel spolu s otcem („je mu dvaasedmdesát, ale jede mu to jako zamlada“) a kamarádem Mílou Doležalem, producentem dokumentárních filmů, za sedmnáct dní.

Letos, právě před týdnem, dorazil z Prahy do Banské Bystrice. V osmidenních etapách po zhruba třiaosmdesáti kilometrech, zase spolu s otcem, jednou z dcer a kamarády. „Chci žít život, který má smysl nejen pro mě, ale i pro druhé. Tím, že je někdo na vozíku, pro něj život skončit nemůže. Chce to jenom hodně chtít a mít kolem sebe přátele.“