Adam Čížek: Na první krok čekal 8 let!

31. 1. 2010
04:47

Adam Čížek (29) byl ve svých dvanácti letech mimořádně pohybově nadaný kluk. Chtěl na taneční konzervatoř. V říjnu 1992 ho ale na přechodu srazilo auto a všechno se změnilo.

Jeho osobní tragédie ho přivedla do projektu (NE)zvratné osudy, jehož cílem je snížit počet podobných tragédií na silnicích. Adam má – bohužel – o čem vyprávět.

Přechod pro chodce byl viditelný zdaleka, i když kolem osmé večer se tehdy už pomalu šeřilo. Adam se vracel z kroužku domů. Rozhlédl se, vstoupil na přechod… „A pak si už nic nepamatuju. Když jsem přišel k sobě, museli mi doktoři říct, jak se jmenuju. Já byl schopen jenom opakovat, že mám hlad,“ vzpomíná Adam na událost, která mu zkazila život.

První dny po probuzení z umělého spánku u Adama byly téměř nepřetržitě sestřičky z nemocnice v MotolePrvní dny po probuzení z umělého spánku u Adama byly téměř nepřetržitě sestřičky z nemocnice v Motole | 

Tělo rozbité na kusy

Jednoznačným viníkem byl jakýsi Jaroslav Prokop, autoopravář z nedalekého servisu. „Policajti mi potom řekli, že neměl ani řidičák a že předtím řídil jenom motokáry,“ vybavuje si Adam. Prokop tehdy projížděl vůz, který opravil kamarádovi. Když pochopil, co způsobil, pokusil se ujet. Kolem jedoucí řidiči ho ale svými auty zablokovali.

„On se mi ani nepokusil omluvit, nikdy mě nenavštívil, nenabídl odškodnění. Dělal mrtvého brouka, a když soud projednával to, co mi udělal, byl vždycky nezaměstnaný a nemajetný. Alespoň, že léčení mi zaplatilo povinné ručení toho auta.“

A bylo co platit. Adam Čížek byl rozbitý doslova na kusy – měl zlomené obě nohy, levou dokonce nadvakrát, roztržené plíce, zhmožděný hrudník, naštípnuté kosti paží a ramen, o dalších zhmožděninách nemluvě. Nejhorší bylo ale poškození lebky a následné krvácení do mozku. „Měl jsem štěstí, že mě sanitka odvezla do Motola,“ tvrdí Adam. „Hned jsem šel na operační sál na neurochirurgii.“

Kóma i umělý spánek

Možná bylo štěstím v neštěstí, že Adam byl tři měsíce v kómatu. Jeho mladé tělo se tak paradoxně snáze vyrovnalo s devastujícími zraněními i s bolestí. „Já jsem vlastně rád, že jsem o ničem nevěděl. Vždyť třeba z hlavy mi několikrát odsávali krev a doktoři měli spoustu práce i s otokem mozku, který přišel pak.“

Po třech měsících balancování mezi životem a smrtí se lékaři rozhodli nechat Adama v umělém spánku. Prospal dalších šest měsíců. „Rodiče i bratr za mnou chodili pořád, ale já o tom nevěděl. Ale maminka dodnes vzpomíná, že když za mnou přišla poprvé, tak se jí doktoři ptali, jestli má ještě nějaké další dítě. Byl jsem opravdu na umření.“

Do Jánských Lázních jezdil jako vozíčkář. Celkem v nich byl šestnáctkrát.Do Jánských Lázních jezdil jako vozíčkář. Celkem v nich byl šestnáctkrát. | 

Po šestiměsíčním umělém spánku si musel Adam znovu zvykat na svět kolem sebe. Bylo to o to horší, že ho čekal ještě rok na lůžku. Svalstvo mu ochablo, musel intenzivně rehabilitovat, a to znamenalo další bolest. „S rukama to ještě jakžtakž šlo, ale nohy jsem měl jako hadry. Bál jsem se, že už nebudu chodit.“

Čtyři vozíky

Kdo ví, jak by Adam bojoval o svůj další život, kdyby věděl, že ho ještě čeká dlouhých osm let na vozíku. Přesněji – na čtyřech, jeden mu vydržel asi dva roky. Nohy měl deformované a pokroucené, šlachy stále zpřetrhané a ruce ho neposlouchaly. Přesto šel do školy, do šesté třídy. „Ten rok moji tehdejší spolužáci ze školy vycházeli, já musel začít znovu.“

Psát nedokázal ( „Ale to nemůžu ani teď, když chci psát, musím si na ruku lehnout, ale to vydržím jenom chvíli…“), všechno si musel pamatovat. Doma lezl po čtyřech nebo se plazil. Hodně mu pomohly Janské Lázně s tamními procedurami a dokonalým systémem cvičení. „Tam mi nohy začaly přicházet k sobě a pravá se docela srovnala.“ Levou mu nakonec spravil doktor Mařík, nejprve mu ji dal do dlahy a nutil Adama k chůzi. „Na vozík alespoň na čas zapomeň, zkoušej chodit,“ říkal mu. Adam měl nohu do krve sedřenou, ale zaťal zuby a šel. Nejprve pár desítek metrů, pak i pět set. V roce 2001 mu doktor Mařík operací prodloužil šlachy v levé noze, i Achillovku. Místo vozíku začal používat berle. Chodil.



Musí se chtít

Adam Čížek nyní žije v podstatě tak jako ostatní. „Umím všechno, postarám se o sebe, včetně hygieny, úplně sám. Jenom psát a vařit nedokážu,“ říká a dodává, že jeho velkou touhou je založit rodinu a mít děti. Přes všechna svoje postižení, která mu zůstala poté, co ho málem zabil neohleduplný řidič a která s sebou ponese možná do konce života, se nikdy nevzdal. „Musí se chtít, strašně chtít, a pak to jde,“ říká.

Vystudoval střední školu, díky své paměti, protože psát nemůže, a k sedmi tisícovkám plného invalidního důchodu si přivydělává jako uvaděč v několika pražských divadlech – třeba Na Zábradlí – i v kině Světozor. Kamarádí se se stejně postiženými, chodí plavat s paralympionikem Petrem Kovářem a hercem Janem Potměšilem. Zapojil se také do programu (NE)zvratné osudy Ministerstva dopravy ČR a Českého sdružení obětí dopravních nehod. „Jezdím po přednáškách a vyprávím, co a proč se mi stalo. Nechci, aby někdo musel prožívat to, co já.“

monikare ( 2. února 2010 07:59 )

jste velmi milý a sympatický mladý muž. Máte můj obdiv a držím vám palce, aby vám v životě vyšlo všechno tak jak si představujete a našel jste si prima partnerku, se kterou vám bude hezky Mám stejně starého syna a neumím si ani představit, kolik trápení a síly vás dosavadní situace musela stát. Tak snad už teď bude jenom líp!!!!

Zobrazit celou diskusi
1080p 720p 360p
Další videa