14°C
Matka, které vypadl syn (†5) z vlaku, poprvé promluvila: Nejhorší je identifikace a vybrat rakvičku pro dítě!
Své osobní peklo prožívá už deset let Františka Chrástecká (47) z Olomoucka. V roce 2006 jí vypadl syn Matěj (†5) z vlaku a zabil se. Téměř na stejném místě jako holčička (†3), která před čtrnácti dny také vypadla z vlaku mezi Olomoucí a Štěpánovem. Na pozadí této události se žena nyní poprvé odhodlala promluvit exkluzivně pro Blesk.
„S tím se prostě nedá naučit žít. Každý den se s tím ráno budím a večer usínám. V takových případech rozhodně neplatí, že čas by něco zahojil,“ řekla Blesku Františka Chrástecká. Nyní by chtěla alespoň svou zpovědí podpořit nešťastnou maminku holčičky, které se před pár dny stalo totéž.
„To, co jsem tehdy prožívala, se nedá popsat. Víte, co to je, vybírat rakvičku pro své malé dítě, oblečení... A vůbec nejhorší je identifikace. U nás to navíc bylo po týdnu. Po týdnu, co jsme ho hledali, dokonce až na Slovensku, kdy jsme doufali, že se najde a bude v pořádku. To nejde vypovědět a těžko si to někdo dokáže představit,“ prozradila nešťastná žena.
„Každý den teď myslím na to, jak by asi Matýsek vypadal. Měl by patnáct. Vyřizovali bychom občanku, hledali vhodnou školu. Místo toho ho mám doma v urničce. Teď, co se to stalo té holčičce, to všechno prožívám zase znova a znovu mě to strašně drtí,“ povzdechla si žena.
Františka Chrástecká ví přesně, co nyní prožívá maminka tříleté holčičky. Popsala to jedinou větou: „Chtěla jsem tehdy umřít,“ přiznala Blesku a dodala: „Byla jsem naprosto na pokraji sil, a kdybych neměla ještě tři dcery, které mě potřebovaly, tak už bych tu nebyla.“
„Vyrovnat se s tím nedá. To prostě nejde. Je to, jako když vám vytrhnou kus těla. Člověk ale musí žít pro ty děti, co mu zbyly, i když čas nic nezahojí,“ povzdechla si paní Františka a dodala: „Té dnešní mamince bych přála, aby byla hodně statečná. Ráda bych se s ní setkala a třeba nějak poradila, podpořila ji. V každém případě bych jí ráda vzkázala, že musí žít pro děti, které jí zbyly. Ale že ji čeká boj na celý život, který nejde vyhrát. Vyrovnat se s takovou tragédií se totiž nedá!“
„Soudkyně mi tehdy doporučila, abych přiznala vinu, a tak jsem skončila s podmínkou. Stejně jsem ale byla 10 let jako zavřená. Úplně jsem se odloučila od lidí a byla jsem pořád zalezlá doma. Když jsem potřebovala jít ven, měla jsem vždy černé brýle a kšiltovku naraženou do čela. Teď, po deseti letech, se mi konečně daří zase chodit do práce,“ prozradila žena a dodala: „Stále ale sama sobě dávám největší vinu. Proč jen jsem s ním tenkrát na ten záchodek nešla?“
Témata:
Související
Já bych se taky neodvažovala poslat dítě samotné na záchod ve vlaku .