9°C
Pan Zdeněk pochází z Kutné Hory. Padesát let však žije v Praze, momentálně konkrétně v Újezdu nad Lesy. Jeho celoživotní vášní se stalo včelaření, které jej zaujalo už jako malého chlapce. Dnes se stará o několik včelínů po celé republice a ani zdaleka nelituje své píle, trpělivosti – i utržených žihadel.
Žihadlo v nose
„Každý rok mám v sobě tak 200 žihadel,“ vypráví pan Zdeněk. Na včely tak jako tak nedá dopustit. Většinou podle něj útočí buď kvůli rozmaru počasí, kdy jsou zmatené, anebo protože jim sám nedopatřením nějak ublížil, třeba když je nechtěně přimáčkl při kontrole úlu.
Po čase si na včelí žihadlo prý člověk dokáže zvyknout, ale některá žihadla jsou obzvláště nepříjemná. „Když vás bodne včela, její žihadlo po sobě zanechá feromon, který láká i ostatní včely,“ vysvětluje zkušený včelař. „Následně útočí na jedno místo,“ přibližuje s tím, že nejčastěji se jedná o oči, nos a ústa, protože právě tam jsou nejvíce zranitelní medvědi, odvěcí nepřátelé včel a zároveň labužníci, co se jejich medu týče.
Pan Zdeněk si se včelami sám užil své. „Mě když píchne včela, nebývá to nic moc, jak už jsem na ten její jed uvyklý,“ vysvětluje s tím, že si z jejich bodnutí zase až tolik nedělá. „Leda když mne píchne pod oko, tak to už uroním třeba slzu. Nejnepříjemnější to však bylo tehdy, když mi jich několik zaútočilo na kotník, nebo možná spíše tehdy, když mi jedna vlétla do nosu a ďobla mne tam.“ Každý si přitom dovede alespoň zdánlivě představit, jaké to muselo být.
Rodinná záliba
Včelaření „nepodlehl“ pan Zdeněk sám. Jak sám přiznává, včelaří i jeho manželka spolu se synem Filipem (19), se kterým absolvoval Střední odborné učiliště včelařské v Nasavrkách. „Dnes máme včelstva v lesích listnatých i jehličnatých. Ale v Praze jsou včelstva nejsilnější,“ vysvětluje pan Zdeněk, který mimo jiné opečovává včelstva na střeše pražského magistrátu.
Na střeše magistrátu hl. m. Prahy stojí pětice včelích úlů. Přežívají v nich na sta tisíce včel, které vytváří jeden z nejlepších medů v republice. David Zima
Řehole včelaře
Starat se o včely není nic jednoduchého. Proto pan Růžička případné „nadšence“ rovnou vybízí k tomu, aby si prošli minimálně nějakým kurzem včelařství, nebo nejlépe absolvovali školu, aby řemeslu lépe porozuměli, a neškodili tak sobě ani jiným včelařům v okolí. „Před třemi roky byl v Praze včelí mor. Stává se totiž, že když nezkušení včelaři na mor přijdou, zatají to, čímž uškodí i těm dalším včelínům, kam jejich včelky zamíří a ten mor roznesou,“ vysvětluje. A zdaleka nejde o jedinou záležitost, která včelám ubližuje.
„Pro mne je nejdůležitější, když med, který naše včely produkují, je kvalitní, což poznáme z laboratorního rozboru,“ vysvětluje. Kvalita medu přitom leccos napovídá o zdraví včel, které jej vyrobily. Právě o ně musí jejich včelař dbát podle pana Růžičky, který je mimo jiné držitelem několika prestižních ocenění z různých soutěží, obzvláště. „Takové sršně dokáží odhadnout slabý úl, který pak napadnou,“ vysvětluje pan Růžička. „Žerou jen maso ze včel, především jejich trup, který je nejmasitější.“ Vyprázdněný úl je tak prakticky k ničemu. Častěji se však včelaři musí potýkat s útoky vos. „Kolikrát už jsme si v Praze všimli, že nějaká vosa zalétla do úlu a nadělala tam paseku,“ vysvětlil pan Růžička. „Med je spíše druhořadá záležitost, odměna za to, že se o včely dobře staráme,“ uzavírá.
