14°C
„Rozhodně toho nelituji,“ jasně odpovídala na to, zda by nějak změnila svá životní rozhodnutí, kvůli kterým se protloukala životem bez střechy nad hlavou. V osmnácti totiž opustila domov kvůli nepříliš přívětivému prostředí.
Přestože byla vymodleným dítětem rodičů, kteří měli svého prvorozeného potomka v pozdějším věku, jejich nároky ji ubíjely. „Moje máma byla vždy takový velký generál. Někdy se to nedalo vydržet. Dost jsem se jí bála,“ vysvětlila, proč se v roce 1989 rozhodla pro rebelský odchod. A jelikož bydlela v Praze, začala nejprve přespávat po přátelích, až se dostala i k životu ve squatech. Na lavičkách ale nikdy nepřespávala.
Změna o 180 stupňů
„Tři měsíce jsem žila na azylu. Poté jsem tři roky bydlela v ubytovnách. A nyní jsem už rok v podnájmu,“ prozradila. Nyní má střechu nad hlavou i vztah s vysněnou partnerkou, kterou poznala v azylovém domě před třemi lety. Práci získala díky organizaci Kuchařky bez domova, ke které se dostala už v roce 2012. Více než vaření má však ráda lidi. A právě díky tomu, co zažila, se nyní může věnovat práci sociální pracovnice v terénu. Zároveň by se ráda pustila do primární prevence už na školách.
Už ale při životě bez střechy nad hlavou si přivýdělek našla. „Můžete uklízet, dělat ve skladu, hlídání objektů. Bohužel to však bývá velmi podhodnocené, kdy mnohdy nemáte ani padesát korun na hodinu nebo tři kila za osm hodin práce na ruku,“ prozradila, jak jsou sociálně slabší lidé využíváni.
Právě díky stabilní práci se dostala ke svému snu spokojeného běžného života. Zároveň se aktivně věnuje otázce sociálního bydlení. Zastupuje organizace Jako doma v Platformě pro sociální bydlení a je členkou skupiny Chceme bydlet. Dokonce se dnes už ani nestraní rodině. Otec už bohužel nežije, s maminkou však udržuje kontakt nadále. To, co jí zazlívala v dětství, už dávno pochopila – že každá z nich má jiný pohled na život, a odpustila jí.
