14°C
České lezecké eso se stává vyhledávanou sportovní celebritou, společné fotografie po vyhlášení výsledků na brněnském výstavišti nebraly konce. Mladý muž, který loni dokončil bakalářskou práci na ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity, působí jako pohodář. Nemá hvězdné manýry, je vstřícný a otevřený. Na druhou stranu se netají tím, že má ve svém »oboru« jen ty nejvyšší cíle. Je evidentní, že v hlavě má svůj nejen sportovní život dobře srovnaný.
Řekl jste, že stěnu Dawn Wall jste nepokořil, ale slezl. Je to každopádně ve vaší sportovní kariéře velký předěl.
Bylo to naprosto nová výzva, nikdy jsem tak dlouhou stěnu – bigwall – nelezl, vždyť jsem tam přijel jako nováček. Srovnával jsem se tam s věcmi, které jsem nikdy předtím nezažil. Například, že musím zůstat ve stěně několik dní. Byla tak dlouhá, že se to rychleji ani zvládnout nedalo.
Přišla na vás krize? A kdy?
Čtvrtého dne, kdy mě čekala nejobtížnější sekvence výstupu. Ten den se to nepodařilo, musel jsem odpočívat do dalšího rána. V takových chvílích je vše psychicky náročné, přemýšlíte, jestli to vůbec dáte.
Prozraďte, na co myslíte při lezení?
Většinou na nic. Pohyby provádím intuicí, protože když přemýšlím, tak váhám a to je strašně vysilující. Ubírá to sílu, která pak chybí v jiných rozhodujících úsecích.
Při zdolávání Dawn Wall vás sledoval celý svět. Vnímal jste to, nebo jste se odstřihl?
Četl jsem komentáře na netu a sociálních sítích, pomohlo mi to. Byl jsem překvapený, jaký to mělo ohlas nejen mezi lezeckou veřejností.
Máte vůbec čas na něco jiného než lezení?
Chce to důkladnou přípravu, samozřejmě hodně trénuji. Na nic moc času nezbývá, občas si přečtu knížku a pochopitelně se musím věnovat přítelkyni. Má to ale jednu výhodu, protože ona taky leze (smích).
Kdy jste začal lézt, kdy vás to chytlo naplno?
Narodil jsem se do rodiny, kde všichni lezli a lezou. Rodiče mě brali s sebou už jako batole. Hrál jsem si pod skalou v písku a rodiče lezli nahoru. Pak přišel trochu vážnější zájem. Už v šesti letech jsem lezl tak čtyřikrát týdně.
A co strach?
Na prvním místě je bezpečnost. Používáme správný materiál, jistí vás někdo, komu věříte. Občas je to ale negativní, člověk by v rámci pudu sebezáchovy měl v sobě určitou míru strachu zachovávat. Do jisté míry ho to drží při zemi.
Lezete, ale také myslíte na to, co bude později, vystudoval jste vysokou školu. Do kdy může sportovní lezec zůstat aktivní jako profík?
Dost se to liší, ale vesměs po pětatřicátém roce už lidi na závody moc nejezdí. Je to samozřejmě široký pojem, není to jen závodění na umělých stěnách. Leze se i venku na kratších stěnách, nevadí ani slabší kondice, protože v takovýchto případech je to dost o zkušenostech. Na těch nejvyšších horách lze podávat špičkové lezecké výkony i v pozdním věku.
Jak vypadá váš trénink?
Přibližně 60 až 70 procent představuje samotné lezení, kratší silové a delší vytrvalostní úseky. K posilování používám i speciální lezecké nástroje, třeba různé chvaty a přesahy, bez použití nohou.
Dá se sportovní lezec vůbec pojistit? Pojišťovnám nejsou adrenalinové sporty příliš po chuti.
Mám základní pojistku, kterou si pořizuje každý lezec.
Zkuste říci, co pro vás sportovní lezení představuje?
Je to sport, teď i moje práce, vášeň, celý svůj život. Je to něco, co mě hodně naučilo, ovlivnilo v myšlení.
Co je pro úspěšného lezce nejdůležitější, aby v konkurenci uspěl?
Síla v prstech a v pažích, umět zkoordinovat celé tělo, lezecká intuice. Vidět, co je v dané situaci nejlepším řešením, nejefektivnější metodou, jak skálu zdolat.
Jste teď špičkou ve svém sportu. Jaké máte plány pro letošek?
Chtěl bych se vrátit do kratších cest, co možná nejtěžší cestou, několik projektů se rýsuje v Norsku. Jde o nižší stěny, mají 40 metrů, ale jednotlivé lezecké sekvence jsou mimořádné obtížné. Pokud budou zdolány, tak to bude první cesta, kterou kdo dosáhl v obtížnosti 9c. Je to výzva! A mám na to celé léto.
Kdo je Adam Ondra
Narodil se 5. února 1993 v Brně. Už ve 12 letech se zařadil mezi deset nejlepších světových lezců na obtížnost, je trojnásobným mistrem světa. Již deset let vede žebříčky skalních lezců. Světová média jej nazývají českou senzací sportovního lezení.
V roce 2009, kdy mohl poprvé závodit mezi dospělými, získal ve svém úplně prvním závodě na mistrovství světa v Číně druhé místo a celkově vyhrál Světový pohár v lezení na obtížnost. O pět let později získal jako první lezec v historii titul mistra ve dvou disciplínách – v lezení na obtížnost i v boulderingu (druh lezení provozovaný bez lana na malých skalních blocích nebo nízkých skalách několik metrů nad zemí).
Kromě závodního lezení na umělých stěnách a přírodních skalách se věnuje i sportovnímu lezení v horách a bigwallům. Loni listopadu zdolal bez návratu na zem za 8 dnů mnohadélkovou cestu Dawn Wall na masivu El Capitan v Yosemitském národním parku.
Vystudoval Gymnázium Matyáše Lercha v Brně, hovoří anglicky, italsky a španělsky. Jeho přítelkyně Iva se také věnuje lezení.
