Narodila se v Praze, jednom z měst tehdejšího Rakouska-Uherska. K její herecké kariéře neodmyslitelně patřil kolega Theodor Pištěk. Spolu tvořili neodolatelnou filmovou dvojici často manželského páru. Antonie Nedošínská (1885 - 1950) proslula postavami žen z chudých poměrů, s dobrým srdcem a jazykem jako břitva. Život na filmovém výsluní byl ale jen malou záplatou. Po smrti milovaného muže zůstala desítky let až do smrti bez lásky. Její kolegové v Národním divadle jí pohrdali a nikdy ji nepovažovali za jednu z nich. Její jedinou útěchou byla dcera, kterou jí šťastné, ale krátké manželství přineslo. Když se rozhodla maminka Toničky svou dceru poslat do učení na švadlenu, ještě netušila, že z vysněného salónu, který by Antonie mohla někdy vlastnit, nebude nic. Její dceři totiž beznadějně učarovalo divadlo. Hereckou dráhu odstartovala s kočovnou hereckou společností, kde se seznámila s láskou svého života, budoucím manželem Jiřím. Oba získali angažmá v pražském Švandově divadle. Jejich kariéra se začala rozvíjet již za první světové války. V roce 1921 se před kamerou ve filmu Děvčata, vdávejte se! poprvé setkali dva z nejvýznamnějších herců meziválečné doby - Theodor Pištěk a právě Antonie Nedošínská. Dva roztomile kulatí herci spolu za svou éru natočili desítky snímků, které dodnes rozesmějí tisíce diváků. Jen o pár let později ale rodinu Nedošínských zasáhla krutá rána. Jiří ve svých teprve šestačtyřiceti letech náhle umírá. Antonie se tak v roce 1923 stává vdovou a v této smutné roli ještě zůstala dalších pětadvacet let. Nikdy se pak už nevdala, svému muži zůstala i po jeho smrti věrná. Jako vzpomínka jí však zůstala dcera. Ta svou slavnou maminkou neopustila až do konce jejího života. Pět let po úmrtí manžela se na Antonii usmálo štěstí. Vedení Národního divadla jí nabídlo stálé angažmá. Sen mnoha herců se pro ni stal skutečností. Její přítomnost ve Zlaté kapličce ale měla nepříjemné trhliny. Zřejmě to byly její filmové role lidových a obyčejných postav, rázných žen se slovníkem blízkým národu, kvůli čemuž byla členkou přehlíženou. Jako by nebyla hodna stát na prknech nejslavnější české divadelní scény. Láska lidí k herečce i její úspěch byly spouštěči závisti u jejích kolegů. Antonie Nedošínská ale o roli nikdy nebojovala intrikami. Pokora a kolegialita se z jejího chování nikdy nevytratily. Zatímco velké osobnosti divadla nemohly většinou přijít Nedošínské na jméno, pro mladou nastupující hereckou generaci se stala miláčkem. Svým mateřským přístupem si získala jejich srdce a ti na svou divadelní mámu nedali slovem dopustit. V Národním divadle ale postupem času dostávala stále méně hereckých příležitostí. Její odchod v roce 1940 se zdůvodnil narušením zdraví. Ukončení angažmá ale Nedošínská nesla velmi těžce. O rok později si naposledy zahrála ve filmu, protože v německých snímcích účinkovat v žádném případě nechtěla. Po druhé světové válce se na očích veřejnosti mihla jen zřídka. Stáhla se do ústraní, žila jen pro svou dceru. Když v roce 1950 zemřela v Poděbradech, kam si jezdila léčit nemocné srdce, jen několik nepříliš významných médií věnovalo herecké mámě Antonii Nedošínské pár vzpomínkových řádek.