„Gangsta“ Ivan Jonák, Viktor Kožený se svou jistotou desetinásobku a Peter Kovarčík s blondýnkami byli těmi, kdo k divoké porevoluční éře neoddělitelně patří. Všichni jsme věřili, že je možné všechno, a někteří to „všechno“ i dělali.

Někteří lidé mají to štěstí, nebo tu smůlu, že je veřejnost vidí v jednoznačné roli. Kovarčíka viděla jako nepohledného boháče, kolem kterého se vždycky ovíjela pohledná blondýna. S Kateřinou Brožovou tvořil pár vpravdě archetypální (ač jejich city samozřejmě mohly být upřímné a vážné, láska je mocná čarodějka) a i jeho další lásky by zapadaly do pohádky o bohatém mecenáši, co si vyvolí pohlednou subretku.

Stejně jako v životě ostatních devadesátkových „hráčů“ však zřejmě ve skutečnosti nebylo všechno tak zalité sluncem a zlatonosné, sláva začala uvadat spolu s tím, jak mizel svět porevolučních kouzel, porevolučních politiků a síť vztahů, které je jistily.

Poslední děkovačka
Doba fialových sak byla divoká a po počátečním nadšení mnozí z nás s údivem sledovali, kdo se propracoval na špici. Jenže stejně jako některé písně a knihy i někteří lidé mají dobu, do které patří, a když ta skončí, chřadnou.

Peter Kovarčík se snažil, aby jeho éra ještě chvíli trvala, a s filmem Baarová měl velké plány, jeho smrt je ale tak trochu symbolická.

Jedna garnitura hráčů jde pomalu od válu a nahrazuje ji jiná. Fialová saka už nemá a společnost už také přivykla faktu, že někdo má blondýnky, vily a sporťáky a někdo osm tisíc čistá ruka po směně v samoobsluze. Forma se změnila, obsah je ale pořád stejný.
Možná že pochybní porevoluční hrdinové se nakonec stanou součástí národních „pověstí“ stejně jako Lída Baarová a její souputníci a možná se tahle trochu bizarní parta nakonec dočká i svého filmu. Takových čtyřicet let odstupu by k tomu mohlo stačit.