14°C
Už v pátek začne vaše velké turné Road to Abbey Road s Marikou. Jste připravení?
„To je pořádně znervózňující otázka! Budou to asi nejdelší koncerty, jaké jsem kdy měl. Je to logické, protože tam budu mít hosty z Británie, kteří musejí dostat prostor, abychom představili skladby, které jsme natočili v Abbey Road, s textařem, který spolupracoval třeba s Erikem Claptonem. A kromě dalších hostů tam bude samozřejmě i Marika, což je další obrovský závazek a událost! Z těch koncertů to pro mě dělá naprosto něco jiného než obyčejně. Snil jsem o tom, že by Marika mohla přijít, a teď, když se to blíží, jsem jako na jehlách. Hodně mi na tom záleží.“
Marika Gombitová na veřejnosti vystupuje jen sporadicky, čím jste ji přesvědčil?
„Zprostředkovaně jsem se jí zeptal, jako už několikrát předtím, jestli by nepřišla. A tentokrát ten rozdíl byl v tom, že řekla, že přijde! Pokoušel jsem se o to vždy a nepřestal jsem věřit, že by se to mohlo povést. Spolupráci jsme udržovali, nahrávali nové písně, měli jsme televizní vystoupení. Ale koncert, to je něco jiného! Ten jsme spolu měli naposledy snad ještě jako Modus, a to už je velice dávno. Že se to teď znovu blíží, je pro mě neuvěřitelné.“
Kdy jste se vlastně poprvé setkali?
„Pamatuju si to naprosto přesně. V bratislavské čtvrti Lamač byl kulturní dům, kam jsem přišel na zkoušku s kapelou Modus, do které jsem se vracel. S Jankem Lehotským tam byla taková blondýnka, která zpíval písničku Skúšam nájsť. Dávala do ní feeling, na jaký jsem v našich končinách nebyl zvyklý. Jankovi ji doporučil jiný muzikant, že prý na východním Slovensku je skupina Profily a Marika byla jejich zpěvačkou. Takže Janko ji angažoval, já se k tomu nachomýtl a nový Modus byl na světě.“
Jaká je Marika jako člověk?
„Perfekcionistka. Byla z nás nejmladší, my jsme byli ostřílení hudebníci, ale třeba jsme neřešili věci, jako jak máme být na vystoupení oblečení, jakou máme mít image a podobně. V tom nás dirigovala a kočírovala. Když třeba někdo přišel ve svetru, v němž se fakt vystoupit nedalo, tak do toho vstoupila. Hudebně jsme byli zralí, ale ona pro nás znamenala tuto nadstavbu. Byla mladičká, ale zároveň velký profík. To je podle mě jeden z důvodů, proč tak raketově vyletěla.“
Ten její perfekcionismus, je to důvod, proč se po nehodě stáhla? Protože všechno už nemohlo být tak dokonalé?
„Ona se nestáhla hned po nehodě, ještě poměrně dlouho fungovala. To její ubývání bylo pozvolné. Je to otázka, kterou mi často kladou, ale na ni může odpovědět jen Marika. Bylo období, kdy to vypadalo, že už pracovat nebude. Nikdo tomu nevěřil, ale já stále čerpal naději, že ano. A měl jsem určité úspěchy, vždy po čase. Natočili jsme písničku. Pak pět let nic, pak další píseň. Ovšem jak říkám, koncert, to je něco jiného, přece jen je to Praha, Ostrava, Bratislava, Košice, projedeme celé bývalé Československo. Pro Mariku to jistě bude namáhavé, ale o to více si ceníme, že bude s námi.“
Máte s Marikou na koncert nějaké speciální požadavky?
„Když se ptají, jaké mám požadavky, vždycky přemýšlím, co bych si tak poručil – a jeden po druhém ty nápady zavrhuji. Těžko chtít lahev whisky, to bych se pak motal na pódiu. Ani víno se nehodí, takže jsem skončil u vincentky.“
Načerpal jste síly přes léto?
„Měl jsem ho takové polovičaté. Část jsem si užil, část promarodil. Nebylo to úplně ideální. A ve chvíli, kdy jsem se dal do kupy, mi řekli, že se blíží moje zářijové koncerty. Takže v zásadě jsem si odpočinul, ale kdyby toho času bylo více, nezlobil bych se.“
Takže žádná dovolená?
„Byl jsem v Londýně. Ale jakmile někam letíte, tak stačí, aby jeden kýchl, a z toho jsou potom ty nemoci!“
Co vám dělá v životě radost?
„Úplně banální věci! Jsem v takovém nostalgickém období. Měl jsem první magnetofon Sonet Duo a občas si ho zprovozním. Ještě mi funguje, představte si! Dám si tam starou pásku, zapnu to a poslouchám Dave Clark Five. Je to zajímavá terapie.“
