14°C
S rodinou tráví léto za Prahou, ale na rozhovor se scházíme v malé kavárně pod Nuselským mostem.
„Naproti mám byt a tohle je taková moje zašívárna. Nebude vám vadiť, keď budem fajčit?“
Slovenština?
„Já som taká baba, tak tak hovorim.“
Působíte na mě bohémsky, ta slovenština a tak?
„Jsem spontánní člověk, baví mě bavit i provokovat. Miluju a ctím svobodu ducha, kdy člověk může být úplný blázen, chodit bos, zpívat si na ulici, tancovat. Být sebou. Když tím nikoho netrápíte, tak co.“
Vy si také potrpíte na různé rituály a převleky, že?
„No to máte pravdu. Rituál zpozorňuje a dává řád. Dress code, ať už je to v rámci jakékoli akce, má obrovskou moc. Z lidí spadne taková ta bariéra jako »Dobrý den, já jsem tetička od…«. Je to »Čau, já jsem Jana«, hotovo. My už teď děláme všechno s dress codem.“
Když jsme u těch rituálů, nedávno jste měli jeden rituál na přivítání syna Alfréda, který se před pár měsíci narodil. Jaké to bylo?
„Ten byl nádherný, úplně fantastický. Máme kamarády v Chomutově, kteří se věnují rituálům. Jezdí po světě a pěkně po erbenovsku je sbírají a pak zprostředkovávají zde. Tenhle byl ve jménu čtyř živlů, z nichž jsme. Jeho prostřednictvím jsme zbavili Alfréda tíží, jež nese každý rod generaci za generací. Věřím tomu, že věnuje-li se aspoň drobná pozornost takovéhle očistě, snáz se potomkům startuje vlastní životní příběh.“
Co jste mu popřál?
„Bylo to strašně zvláštní, když máte popřát oficiálně takhle před lidmi, byť blízkými, synovi »něco do života«. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se rozmluvil. Brečel jsem celou dobu… Magický okamžik. Cítíte zodpovědnost, kterou v sobě máte, ne za to dítě, ale za to, že jste ho přivedli na svět.“
Jak jste zatím stihl poznat své děti?
„Josefíně jsou tři roky a hrozně ráda se pohybuje a tančí, je taková do party. Potřebuje pozornost a je mi jasný už teď, kudy půjde. Smířil jsem se s tím, že bude ve vytahaném svetru a baleným cíčkem v ruce sedět před DAMU. Vlastně jí to přeji, taky jsem si tím prošel a v té době jsem byl strašně šťastnej.“
A co syn Alfréd?
„Nechci jim předurčovat budoucnost, ale ten na mě působí asi takto: Bude v partě lidí, kde probíhá jakási konverzace. On sedí, kouká a vstoupí do ní ve chvíli, když bude mít co říct a někam debatu posunout. Já jsem k těmto lidem vždycky vzhlížel, a k němu vzhlížím už teď. Mám k němu obrovský respekt, kolikrát se přistihnu, že si říkám: Neměl bych mu jako vykat? (smích) Ale nerad bych je omezoval vlastními představami o tom, jací budou. Nemám na to právo. Jedním z mých slibů bylo plně respektovat jejich životní rozhodnutí a být vždy poblíž coby konzultant.“
Řeknete mi nějaký recept na šťastné děti?
„Ony nepotřebují pevnou ruku, nepotřebují říkat: Dělej to a tamto. Potřebují pouze harmonii, když jste s partnerem v harmonii, tak je to vidět i na dětech a nemusíte dělat vůbec nic. Dítě je bytost lásky, to je láska ve fyzické podobě, protože vznikly z lásky a pak tou láskou jsou, a v momentě, kdy se dítěti láska dostává pravidelně běžným životem, roste do pohody.“
Říká se, že děti občas rozvrátí vztah tím, že se žena tolik nevěnuje muži, jak to máte vy?
„To je PR někoho, kdo nebyl s dětmi spokojený. Říct, že s příchodem dětí něco končí… že děti něco rozvrací. Já myslím, že právě naopak. Děti ty dva přišívají k sobě jemným stehem celistvosti, protože máte dítě a máte za něj zodpovědnost. Mně osobně už teď oba obrovsky pomáhají, jsou nejen oním příslovečným zrcadlem.“
Když už jsme u vztahů, napadá mě nevěra. Spousta lidí vás vnímá jako hudebního »bohéma«, který je určitě nevěrný.
„To je zajímavý... Víte, miluju ženy, to ano. S obdivem hledím na každé to boží stvoření a s nekonečnou úctou se skláním před vaší silou, a to jak fyzickou, stran těhotenství, tak mentální, stran nastavení společnosti, která je stále mohutně mačistická.“
A vy jste ženě věrný?
„Ano, jsem. Už nejsme jen dva zamilovaní lidé. Jsme rodina. Jedna z nejhorších věcí, které dítě může podle mě zažít, je rozvod rodičů.“
No ale pokud vztah nefunguje, tak je asi rozvod lepší, ne?
„Samozřejmě. Platí zde otřepané »jsme jen lidi«, holt se zamilujete podruhý, potřetí… Ale důležitý je, v momentě, kdy takováhle situace nastane, potlačit ego a zohlednit především fakt, že mezi námi už sice není pouto duševní – láska, ale fyzické – dítě, a to si nezaslouží pochodovat po soudech a vyprávět cizím lidem, proč má radši maminku než tatínka. Používat děti jako rukojmí svých zranění není fér. Proto dycinky říkám: jste dospělí, domluvte se. “
A v minulosti jste byl nevěrný?
„Byl. Ale hned jsem se pak rozešel. Já jsem typ člověka, co není na náhodná setkání, potřebuju cit. A když jsem ho měl, tak jsem byl totálně zamilovaný a hned jsem si chtěl dotyčnou vzít. To, že vzápětí přišla další, to se prostě stává, ale člověk je mladej, takže je to v pořádku.“
Vzít si ji? To jste mohl mít už dost svatebních hostin...
„Já mám pocit, že když vztah, tak pořádně, nebo pak vůbec.“
Říkáte, že uctíváte ženy. Jaký máte názor na ženy v politice?
„Já jsem toho názoru, že ženy by měly vládnout světu, jsou to hrdinky. Chlap je ten, co má sílu, žena je ta, co má srdce. Chlapi mají to svoje ego… takový nadutý, soupeřivý, vezměte si, když chlapa předjede na silnici ženská, co udělá? Hned na to dupne nebo si aspoň zanadává.“
Když jsme u politiky, co říkáte na dění ve světě?
„Strašný věci se děly vždycky a ještě se nějakou dobu podějou, než se podějou pryč. Jen teď máme tolik informací, a to především tragického, »čtivějšího« rázu, že se nám hned zdá, že to se světem jde z kopce. Ano, jde. Už léta. Už léta se točíme kolem téhož tématu – neumíme se snést. Z toho plyne neochota objektivně diskutovat. Bereme do hry na pravdu pouze fakta, která zapadají do pečlivě skládané mozaiky subjektivního názoru na svět, ale tu mozaiku máme každý trochu jinou. Mluvit však chceme pouze s těmi, kteří s námi víceméně souhlasí.“
Čtenáři to ale vyžadují, jak jste sám řekl, je to čtivý.
„Když už se máme nechat teda »krmit« tragédiemi, tak buďme aspoň objektivní. Informace o muslimech jsou hrozně jednostranné, a to mi vadí.“
Jak to myslíte?
„Oni jsou problém, ale my jsme pro ně také. To, že tam nějaký spojenec vyšle raketu a zabije stovky lidí, a potom udělá: Pardon, my jsme se překlikli na klávesnici, a je hotovo, to už se tady v Evropě nedozvíme. Tam ale zůstane spousta rodin a dětí, kterým je pak říkáno: Hele, to jsou ti zlí lidé, co sem pustili tu raketu. Jejich jedinou touhou pak logicky jest, pomstít své bližní.“
To jsou muslimové, ale jak si vysvětlujete atentáty?
„Pár posledních atentátů bylo spácháno lidmi, kteří nemají s Islámským státem nic společného. On se k tomu samozřejmě přihlásí, je to jeho PR, ale jde o to, že to jsou »nýmandi«, kteří mají nějaký svůj »mindrák« a řeknou si: Hele, tak tenhle to dokázal a byl v novinách, je slavnej, já to chci taky.“
A zabije sám sebe?
„Udělá to, protože jeho život pro něj nemá cenu, a aby měl, tak si vezme další čtyři životy. Cítím v tom silný vliv médií, které podobným lidem plní »sny«, když jejich příběhy plní své stránky.“
A co by podle vás v těch médiích mělo být?
„Neříkám, aby byly noviny plný zvířátek ze zoo, to je jasný. Ale jak říkám, když už tragicky, tak objektivně. A když už tyhle informace, tak si pojďme povídat i o hezkých věcech. Máme tu spoustu významných vědců, umělců, kteří jsou slavní ve světě, a my o nich ani nevíme. Proč nejsou rozhovory s nimi?“
V médiích se také píše o vás a vašem turné »RecyKlus«. Jak to vzniklo?
„Na Bali. My se k planetě chováme strašně, věřím, že planeta je živý organismus a my jsme její buňky. Máme se starat o její zdraví, protože když nebude zdravá, tak my budeme umírat.“
A proč na Bali, co se tam dělo?
„Přijdete na pláž, která je zašpiněná, že se ani nedostanete do moře. Jdete se potápět a na korálovém útesu je naražený kelímek, no úplný nesmysly. V moři jsou obrovské ostrovy plastového odpadu, a to je prostě náš život, který si takto ničíme. Tím, že kácíme pralesy, si opravdu vyřezáváme plíce z těla, aby tam mohly růst palmy a měli jsme dobrou čokoládu.“
A jakým stylem na to chcete upozornit?
„Mám o tom pár písniček a spojil jsem se s Eliškou Podzimkovou a Veronikou Richterovou, což jsou skvělé výtvarnice a tematicky nám vyzdobí prostory, kde budeme hrát. Chci mluvit v obrazech a písních, nechci nikomu nic přikazovat. Jen prostě: Hele, pojďme si o tom popovídat, což je mimochodem jedna z věcí, kterou děláme na světě nejmíň. Lidé nekomunikují a žijou v celách.“
Podle vás jsme vězni?
„Znáte své sousedy? Mluvíte s nimi? Přitom jsou to strašně blízcí lidé, ale někdo ani neví, jak se jejich soused jmenuje. Pak je jasný, že člověk chodí »schovanej« se sklopenou hlavou, protože se nikomu nechce otevřít, protože se nikdo neotevírá jemu. Z takového podhoubí pak skvěle bují pocit ohrožení, na němž se takřka samy staví populistické kampaně.“
A jak byste si to představoval?
„Je čas sdílet. Ne na internetu, pomocí sociálních sítí, které paradoxně společnost spíš asocializují, ale v běžném životě. Mluvit o tom, co cítíme, s druhými lidmi, pojmenovávat strach a rozpouštět ho zjištěním, že má svůj původ v mediální manipulaci, nikoli v nás samotných. V diskuzi, objektivní a neemotivní, v níž názorům druhých věnujeme stejnou pozornost jako svým vlastním, vidím řešení většiny palčivých problémů soudobé společnosti.“
Tak vy si povídáte hodně. Na koncertech mluvíte s lidmi i vaším »spoluhráčem« Jiřím Kučerovským…
„…geniální hudebník. On tou svojí kytarou působí jako zvýrazňovač toho, co já zpívám. Nějakou kudrlinkou na strunu udělá ten růžový zvýrazňovač, co jsem používal u šprtání maturitních otázek. Je skvělý člověk, a to je taky ten důvod, proč ty lidé chodí na ty koncerty. Není to kolikrát jen o písničkách, ale proto, že jsme parta lidí, kteří se mají fakt rádi a to, co dělají, dělají s radostí.“
Říkám si, proč nejezdíte velké haly, fanoušků máte dost?
„My jsme uvažovali o tom, že bychom jeli, s tím, že to někam takzvaně posuneme. Ale já potřebuju mít s lidmi kontakt, potřebuju je mít v »náruči«. Takže pro mě jsou ty kulturáky a prostory tohoto typu ideální.“
A to vás vůbec nelákají velké haly?
„Když je na koncertě 12 tisíc lidí, tak i ta show musí být jiná. Respektive, když jsem řekl svou představu, bylo mi řečeno, že to bude strašně drahé.“
Kolik by stál lístek na takovou show?
„Asi 1500 korun, a to za českou kapelu nikdo nedá. Není tak atraktivní jako zahraniční umělci. A já chci, aby lidé odcházeli s tím, že si něco odnesou.“
Začínáte turné koncem září a v listopadu zakončujete na Slovensku, bude zase Klus »Slovákem«?
„Hej, však ja som tak premýšľal, že by som urobil jako že RecyKlus, jako že Klus sa vráti a bude recyklovaný do Slováka. Už mám takú legendu, že som bol šesť rokov v Petržalke, mal som tam hladné okno a predaval som kebab. Pak čoko kebab, potom som urobil taxislužbu, kterú som predal a potom s Paťkom Vrbovským, ako že Rytmusom, som urobil tri treky. On sa potom stal slávny a ja som na Petržalke otvoril elektro bazar.“ (smích)
Proti poškozování planety bojujete jen svým turné nebo ještě něco pro to děláte?
„Nepijeme balenou vodu, máme plátěný nákupní tašky, třídíme odpad a snažíme se zužitkovat všechny nakoupený potraviny. Nejím maso a asi ho už ani jíst nebudu. Nejsem člověk, kterej by něco nutil jiným, ale jde mi o to, že nechci přispívat nepoměru. Mám pocit, že je v pořádku dát si jednou týdně maso, ale to kvantum a ta kvalita masa, vystresovaný zvířata, která nikdy neviděla slunce, to není v pořádku.“
A rodina maso jí?
„Josefína maso normálně jí, ztotožňuji se s tím, že je člověk všežravec a maso minimálně pro tělesný vývoj potřebuje. V tomto případě volíme maso výhradně farmářské. Jednak z důvodu kvality a druhak z důvodu, že fandím českým zemědělcům.“
Když jsme se vrátili k té rodině, chcete ještě další potomky?
„Zatím ne… Ty jo… Byl jsem u porodu a mám k vám ženám obrovský respekt, protože vím, že by porod chlap nikdy nezvládl.“
Jak jste se u porodu cítil?
„Člověk se tam musí vyrovnat s tím, že tam vlastně k ničemu není. Což je pro chlapa dost těžký, protože muž má pocit, že vždycky musí něco dělat. Ale v momentě, kdy chce on i ona, mělo by se to tak dělat.“
Je vám třicet, znamená to pro vás něco?
„Poprvé v životě cítím, že se ve mně něco mění. Hranice 15, 18, 20 let jsem nějak neregistroval, to byl jen mejdan a pak jsem se probudil. Třicítku beru jako přerod. Co jsem pochopil za ten rok pauzy, že člověk by měl vědět, co chce, a jít si za svým cílem, srovnat se s minulostí.“
A vaše cíle?
„Já už je mám splněný, mám rodinu a dělám muziku. To mě nejvíc naplňuje – tvorba – života s rodinou a písniček.“
A co filmařina?
„Já bych strašně chtěl točit! Dává mi možnost seberealizace. Jsem exhibicionista, mám rád, když se můžu předvádět, a he- rectví vám k tomu dává velkou možnost. Člověk má v sobě spoustu osobností a tímto stylem je lze ukojit.“
A nějaký sen o roli?
„Rád bych si zahrál vážnou roli.“
Ještě mne napadá, když jsme mluvili o filmech, Zdeněk Svěrák. Někde jsem četla, že ho zaujalo vaše spojení slov v písni.
„Jojo, on říkal: Pane Klus, to vy máte v té písni ten verš »spícím plícím«? Já říkám: Ano. A on: Hm, to je pěkný, to mě až trochu sere. A tohle byla pro mě jako největší textařská pocta.“ (smích)
.
