Jaká jste, když nehrajete?

„V civilu nemám velké množství přátel, nejsem příliš vtipná, ačkoliv moje mamka říká, že jsem. V určité situaci umím říct něco trefného, ale jinak jsem uzavřená. Asi je to tím, že při svém zaměstnání neustále ukazuji emoce a v soukromí si chci odpočinout.“

Působíte trochu unaveně…

„Únor a leden jsou pro mě vyčerpávající měsíce. Všude je zima, tma, sychravo, jakmile se to překlene přes březen, bude to lepší.“

Jste spokojená?

„Teď moc spokojená nejsem. Zavírají nám Divadlo Komedie z důvodu nedostačujícího grantu. To je smutný. Současná politika vůbec nepřeje umělcům. Třeba v Polsku je kultura mimořádně dotovaná. V Německu a v Rakousku taky, a tady vůbec ne. V Česku se hrají hlavně bulvární taškařice. Nepřeberné množství dveřových komedií, muzikálů na motivy bůhví čeho, které jsou hudebně jednoduché a není v nich žádný velký nápad.“

Proč myslíte, že to tak je?

„Všichni asi chtějí po práci vypnout mozek a netouží po vzdělávání. Mám pocit, že naše divadlo chtějí zavřít, protože se zabýváme tématy, která jsou pro někoho nepohodlná. Jestli to bude takhle v Česku pokračovat, pak bych to pro sebe považovala za jízdenku do pekla nebo někam jinam.“

Vy byste chtěla žít v jiné zemi?

„No možná bych to zvažovala.“

Už jste hrála v americkém filmu Dítě číslo 44. Lákalo by vás prosadit se v Hollywoodu?

„Myslím, že člověk by měl mít pořád nějaké cíle. Samozřejmě že většina českých herců by se ráda prosadila za velkou louží, a když to dokázala Mila Jovovic z Ukrajiny nebo Karel Roden, proč bych to jednou nemohla zvládnout i já.“

Podnikla jste v tomto směru už nějaké kroky?

„Účastnila jsem se workshopů castingové režisérky hollywoodských filmů Nancy Bishop. Učí herce, jak se chovat na konkurzech, pořádá kurzy, v nichž vyučuje Meisnerovu hereckou metodu, která spočívá hlavně v reagování na hereckého partnera, kdy vycházíte z toho, co říká, předjímáte jeho myšlenky, což je v angličtině pro Čecha poměrně obtížné.“

Zvládala byste hrát v cizím jazyce?

„S jazyky nemám problém. Nedávno jsem se účastnila čtrnáctidenního kurzu v Kanadě, kde jsem se učila francouzsky. Naštěstí jsem měla základy ze školy, proto stačilo oprášit vědomosti, které už jsem v hlavě měla, a jelikož jsem tam nikoho neznala, musela jsem pořád mluvit.“

V zahraničí byste se tedy neztratila…

„Jenže kdybych se odstěhovala do jiné země, utíkala bych před problémem současného postoje českých politiků ke kultuře a to by ho nevyřešilo.“

Proč vlastně chtějí Divadlo Komedie zavřít?

„Asi chtějí do těch prostor někoho jiného. Diváci tam chodili a bavilo je to. Napsali spoustu dopisů a petici pro naši podporu, ale zbytečně. Grant jsme nedostali.“

Jsou přece divadla, která fungují bez dotací.

„To jsou, ale tam se hrají jenom řachandy. Přála bych si, aby v kultuře byla větší svoboda, aby nebyla svázaná penězi, aby vznikaly věci, které za to stojí. Já vlastně neznám soukromé divadlo bez dotací, které by hrálo něco vážnějšího.“

Myslíte, že vážnější kusy by znamenaly menší návštěvnost pro taková divadla?

„Možná. My v Divadle Komedie hrajeme také komedie, ale nejedná se o prvoplánové legrace. Jsou to hry, s jejichž postavami se mohou diváci ztotožnit. Jednou z nich je například Testosteron. Hořkosladká hra o ženách, kde všechny role ztvárňují chlapi. Každý se tam najde. Nebo v Divadle Palace hrajeme P.R.S.A. – První radikální suverénní alianci, s podtitulem Klub žen za eliminaci samčí role v životě plodu. No a to je taky hodně navštěvované představení.“

Šťouravý sprosťák Prachař: Před Leichtovou si lovil holuby v nose, pak jí civěl na prsa!

Když už jste zmínila prsa, vzpomněl jsem si, že jste se ve filmu Účastníci zájezdu, v Bastardech nebo v muzikálu Obraz Doriana Greye objevila nahoře bez. Jaký máte k nahotě vztah?

„Musí být opodstatněná. V Účastnících zájezdu je to podstatné proto, aby kamarádka mojí hrdinky odešla s křížkem po funuse, u Bastardů moji postavu znásilňují a u toho se většinou potrhá oblečení a v muzikálu Obraz Doriana Greye jsem hrála mrtvolu…“

Mrtvola může být přece zahalená prostěradlem.

„To jsme zkoušeli, ale navíc tam potom jako ta mrtvola chodím, a kdybych si měla držet před sebou prostěradlo, vypadalo by to divně.“

Je nějaká hranice, za kterou byste při filmování nešla? Svolila byste k odvážným erotickým scénám?

„To už by záleželo na hodně okolnostech. Na scénáři, na režisérovi, na hereckém partnerovi.“

Stydíte se?

„Paradoxní je, že když jsem byla mladší, tak jsem se styděla více, ale teď mi to je prakticky jedno. Asi jsem více srovnaná se svým tělem.“

Zvete na takové představení svoje rodiče?

„Ano. Nyní v Divadle Komedie hrajeme inscenaci, která se jmenuje Korunovace. Já tam hraji prostitutku a v jedné scéně markýruji milostné vzdechy. To se mamince moc nelíbilo.“

Jak to máte s nahotou v soukromí. Chodíte ráda na nudapláž?

„To vůbec ne. Dokonce ani teď, když jsem byla v létě v Karibiku, jsem horní díl plavek nesundala.“

Proč?

„Nevím, v soukromém životě mi to není příjemné. Raději nechodím ani moc na bazén, a když už tam jdu, vezmu si koupací čepici a brýle, abych byla trochu maskovaná. Případně jezdím k moři nebo se koupu v rybníku, kam moc lidí nechodí.“

Máte svoje tělo ráda?

„Já si myslím, že docela jo. Pro naši profesi je tělo prostředkem obživy. Herec si musí dát záležet, aby dobře vypadal. Vím, že dnešní doba přeje i plnoštíhlým modelkám, ale chci se sobě věnovat, abych netloustla a neměla faldíky z lenosti.“

Co pro to děláte?

„Cvičím. Mám skvělého osobního trenéra, se kterým pravidelně posiluji. V poslední době svoje tělo čím dál více poslouchám. Říká mi, co chce a co nechce. Například dodržuji maso půst.“

Uvažovala jste, že byste fotila akty?

„Nafotit akty mi přijde jako hezká věc, pokud jsou vkusné. Až budu stará, tak se můžu prohlížet a říkat si: To jsem byla hezká. Určitě ale nenafotím kalendář, kde budu vystavovat všechno na odiv. Asi před rokem jsem si říkala, že bych mohla nafotit kolekci ve spodním prádle pro propagaci obchodu mojí maminky, která prodává kalhotky a podprsenky.“

Reklamu už jste ostatně dělala. Točíte seriály, filmy, hrajete divadlo. Co vás nejvíce baví?

„Každé z těchto odvětví má něco do sebe. Divadlo Komedie je ale má domovská scéna, kde mám svůj stůl, šuplíčky, zrcadlo, což mi dohromady vytváří zázemí. Hlavně se těším na večerní představení a na kontakt s divákem.“

Kristýna Leichtová: Nebojím se dělat v životě chyby

Vy byste diváka ráda vedla k čemu?

„Asi aby nezapomněl věci, které se odehrály v historii, aby to nebylo jenom tak, že si sedne do křesla a řekne si, abychom ho bavili.“

Když hrajete komedii, slyšíte smích. Jak poznáte, že publikum baví drama?

„Slyšíte naprosté ticho. Kdyby si lidé v hledišti povídali, bylo by to špatně. Pro střední školy jsme například hráli představení Naše třída, které je o masakru Židů v Polsku, a v hledišti bylo hrobové ticho. Studenti pak možná přišli domů a začali se o problematiku genocidy více zajímat, a právě proto má smysl hrát takové divadlo.“

Většina divadel asi sází na jistotu. Prázdné hlediště nikdo nechce. Kolik nejméně diváků jste zažila?

„Když jsme hráli ve Strašnicích představení Kebab, tak než se rozneslo, že tam hrajeme, přišlo jednou jenom pět lidí. To byl takový malý prostor, kam se vešlo 25 diváků, ale bylo to hodně divné. Nedávno jsme měli hrát pro sedmdesát lidí, a když jsem vešla na jeviště, sedmdesát jich tam rozhodně nebylo. To mi vzalo úplně energii. Měla jsem pocit, že tam spí, ale pak jsem se nakopla s tím, že budu hrát pro sebe.“

Oproti tomu seriál většinou sledují statisíce lidí. Snažíte se každé roli dát vždycky něco navíc?

„Samozřejmě. Někdy je ale na samotnou přípravu málo času. Ohnivý kuře točíme hodně rychle a dostaneme čtyři scénáře, z nichž každý má sto stránek, které si musíme přečíst za dva dny, abychom věděli, kam se vyvíjí naše postava. Naučíme se text, pak přijdeme na natáčení, a jelikož se točí na přeskáčku, občas nevíme, jakou přesně máme hrát emoci, jestli se smát, nebo být na svého hereckého partnera naštvaní. Naštěstí máme výbornou skriptku. Ta všechno vidí, bedlivě vše hlídá a nejvíce se ve scénáři orientuje.“

Vy se herecky orientujete jak? Musíte se do role vcítit, nebo dokážete hrát technicky?

„Obojí. Velká výhoda hereckých škol je, že vás tam naučí oba tyto způsoby a vy si pak můžete vybrat, který při tvorbě konkrétní postavy zvolíte. Herec, který školu nemá, často neumí ve vteřině přepnout a hrát veselého. Nebo když má komparzista říct jednoduchou větu, bývá to pro někoho nepřekonatelný problém. Najednou nedokáže mluvit přirozeně. Hlas mu přeskakuje, zadrhává se, koktá.“

Možná mají trému z vás, protože jste slavná. Využila jste někdy svoji popularitu ke svému prospěchu?

„Před pár lety jsem na své narozeniny točila dopoledne Comeback a od dvou hodin jsem hrála představení. Zaparkovala jsem na Mariánském náměstí v Praze, vyběhla do divadla Ta Fantastika, odehrála, přišla k autu a na kole měla botičku. Začala jsem se litovat, proč se mi tohle stalo zrovna na moje narozeniny, volala jsem policistům, oni chtěli po mně občanku a řekli: Vy jste ta z televize, že? Víte co? Usmějte se na nás někdy z obrazovky. Sundali mi botičku a jela jsem.“

To jste měla štěstí. Máte radost z popularity?

„Já bych nerada byla nevděčná, ale je to složité. Lidi, kteří se koukají na seriály, mají pocit, že mě znají, a potom, když mě potkají, hned mi tykají, a přitom já je vidím poprvé v životě.“

My se poprvé nevidíme. Před deseti lety jsem s vámi natáčel jako režisér krátký film Pára. Vzpomínáte si na to?

„No vidíte, já jsem si říkala, že vás odněkud znám.“

Vy jste tehdy měla za sebou film Žralok v hlavě a Účastníci zájezdu a já se hlásil na FAMU. Proč jste tehdy vlastně svolila k natáčení?

„U mladých filmařů si člověk může vyzkoušet něco, co s profesionály nezažije. A mě bavilo poznávat nové věci.“

Co jste poznala na našem natáčení?

„Je to už hodně let zpátky a byl to jen jeden den. Vzpomínám si, že jsme točili v panelákovém bytě v pražské Krči…“

Tehdy jsme museli některé scény opakovat…

„Ano, to je pravda, ale za ty roky už jsem přišla na to, kdy mám v hereckém projevu ubrat a kdy zase naopak přidat. Opravdu to je jen deset let zpátky? Přijde mi to mnohem déle.“

Byl to rok 2006. My se od té doby neviděli. Jak se vám film vlastně líbil?

„Byla to taková prvotina.“

Tehdy jste hrála úplně zadarmo. Jste i dnes ochotna zahrát si bez honoráře?

„Já bych si klidně ráda zahrála, ale teď je to jiné než tenkrát. Poslední dobou jsem časově velmi vytížená, takže mě studenti ani neoslovují.“

Maluje, sochaří, renovuje

„Když chci vypnout, lehnu k televizi a koukám na cokoliv. Na seriály, na zábavné pořady, na reality show,“ říká Leichtová. Kromě toho ráda chodí do přírody v oblasti Kokořínska. Líbí se jí, že se tam vyskytují druhy rostlin a zvířat, které nikde jinde nejsou. Pokud má však chuť na aktivnější odpočinek, renovuje starý nábytek, sochaří či maluje obrazy.