14°C
Byly pro vás Sněženky štěstí, či smůla?
„Osud – v dobrém i ve zlém. Absolvoval jsem sice konzervatoř, hrál jsem dost v divadle, objevil jsem se i v několika dalších filmových snímcích. Ale slyšel jste třeba někdy o filmu Zelená léta nebo Noc smaragdového měsíce? Asi ne, co? Prostě viditelných rolí moc nebylo. Jenže pak přišli Sněženky a machři po dvaceti letech. Někomu se líbili, někdo je zkritizoval. Ale rozvířilo to hladinu a pro mě to znamenalo návrat. Najednou se pro mě objevily kromě divadla i jiné příležitosti jako seriály Gympl, Okresní přebor nebo Ulice, takže mě vzal na vědomí i televizní divák. Jsem za to Sněženkám vděčný, ono je tady plno talentovaných herců, kteří tohle štígro neměli.“
Kromě divadla jste se v tom mezidobí živil muzikou a psaním textů. To byl jen náhradní program?
„To bych neřekl. Muzika pro mě byla vždycky důležitá. Kromě toho jsem měl tátu textaře a pohyboval jsem se odmala v uměleckém prostředí. Poznal jsem, jak je úspěch vrtkavý – a jak je užitečné mít i kus obživy »od stolu«. Takže i to textování ani muzikály, které jsem dělal s Petrem Maláskem, rozhodně nejsou vedlejší kolej. Je to pro mě rovnocenné s hereckou prací.“
Texty jste začal psát díky svému otci, textaři Pavlu Koptovi?
„Když táta dělá podkovy, syn mívá blízko k výhni a kladivu. A syn pekaře umí obvykle upéct dobrý chleba. Prostě jak praví vědecké úsloví, geny nevyčůráš. Takže při vší skromnosti – nějaký talent jsem asi podědil. Tak už to bývá, proto je taky tolik hereckých dynastií. Navíc já jsem tehdy pořád seděl u piana. Táta mě otcovsky sledoval, a když zjistil, že i textování mi docela jde, hned mi podstrkával papír a tužku.“
Byl jste v tom poslušný syn?
„No, já si ho celkem vážil, ale to, co on dělal, tedy šansony, mi vůbec nic neříkalo. Já měl jiné idoly – rockery a bluesmany. Chtěl jsem jako oni vést »zvrhlý život« a pít pivo.“
Pamatujte si svůj první text?
„Jen první verš: Už opadává pěna z piva. V tom jsou ale všechny ty mé tehdejší naivní představy – ta moje tehdejší touha po hospodách na Hanspaulce a po »životě umělce«. Bylo mi asi třináct a vypadal jsem jako hubeňoučký andílek.“
Teď bych odhadoval, že máte o dost kilo více…
„Asi o pětadvacet. Občas, když si třeba nevidím na tkaničky, tak se chvíli snažím s tím něco dělat, ale jinak to nechávám být. Rozhodně to není nic, kvůli čemu bych měl bezesné noci. Ono to má i své výhody. Přináší mi to dost hereckých zakázek a pak taky mám ještě jednu dobrou výmluvu – pamětníci mi říkají, že jsem celý děda, spisovatel Josef Kopta. Ten si prý taky potrpěl na jídlo – a ke stáru nabral pořádně váhu.“
Diváci vás berou jako komika. Jste takový?
„Spolužáky a jiné okolí jsem měl tendenci bavit už jako robě. Jen jsem byl krapet plachý. A pak mám taky problém, že mi všechno dlouho trvá. Když mě někam postavíte, tak mě tam za třicet let najdete! Ale rád vyprávím historky a lidi se smějou, takže komik asi jsem.“
Vždycky když takové historky poslouchám, mám pocit, že jejich vypravěči musejí zažít mnohem víc věcí než my, obyčejní lidé.
„Ale kdepak! Vtipní vypravěči jako Halina Pawlowská, Mirek Donutil či Bolek Polívka jsou spíš nadáni z minima vtipných okolností vytěžit maximum. Určitě je spousta vědců nebo popelářů či manažerů, kteří dnes a denně zažívají vtipné situace doma, v práci, ve výtahu, na cestách. Ale není jim dána schopnost to vtipně podat. Ostatně ti vtipní vypravěči by vám asi nakonec přiznali, že si spoustu historek přibarvili nebo vypůjčili. I když – některé vtipné situace je opravdu třeba zažít, to ano.“
Uvádíte obnovený pořad Zpívá celá rodina. Líbí se vám?
„Jak napsal Cimrman v jedné své hře: Mě to baví! Moderovat tu soutěž mi působí velkou radost, protože se setkávám se spoustou nesmírně pozitivních lidí.“
Pozitivních?
„Ano. Do Zpívá celá rodina jdou skoro bez výjimky funkční rodiny. Nejsou to maminky, které zanedbávají děti, ani alkoholičtí tatínkové, kteří neplatí výživné. Nejsou to lidé, co plní černé kroniky, ani děti, které mají problémy ve škole. U našich soutěžících většinou všechno doma funguje, a tak mají radost ze života, přicházejí do televize uvolnění a tu soutěž berou jako zábavu. A kdyby to vyšlo, jeli by prostě spolu na pěknou dovolenou. A není tam žádná obrovská rivalita. Ti lidi jsou v pohodě.“
A co vy? U vás taky zpívá celá rodina?
„Mladší dcera Jana, ta zpívání docela propadla už jako malá. Nejprve jsem ji vzal na jeviště v Semaforu a tam ji to chytlo. Pak se sama přihlásila do Dětské opery Praha, působící u Národního divadla. Zazpívala si už několikrát i v historické budově Národního divadla. Zpívala třeba v dětských operách Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka, ze kterých posléze vznikl film Tři bratři. Starší dcera Františka je jiná, zkouší spíš psát povídky.“
Vaší manželkou je herečka Simona Vrbická. Vy jste spolu dlouho, že?
„Od sedmnácti let. Shodli jsme se, že život je moc krátký na to, abychom si ho kazili nějakými rozchody a jinými volovinami.“
Očima autora
S Václavem Koptou jsme se sešli v kavárně u Divadla Broadway. V poslední době se totiž zavedl i jako muzikálový herec.
V Mýdlovém princi, který se v Broadwayi právě zkouší, zpívá Neckářův »vodnický« hit Znala pana pána, v Addams Family zase hraje trhlého strýčka Festera.
Rád si ale popovídá i o jiných věcech, třeba o tom, jak jeho dědeček prošel s českými legiemi Rusko, Japonsko a vrátil se domů – a napsal o tom slavný román Třetí rota.
Doufám, že bude hrát pořád, vždy se na něj těším 
Škoda, že tak moc přibral.
