Jak jste slavila Vánoce, když jste byla malá?
„Doma. Vždycky po půlnoční mši jsme se sešli u tety, jejíž byt sousedil s naším. Tam jsme zpívali koledy, dospělí pili vaječný koňak, my jsme si četli knížky, které jsme dostali a povídali si.“

Dodržovali jste nějaké tradice?
„Rozkrajování jablek byla jediná věc, kterou jsme dělali. Taky jsme jedli kapra, bramborový salát, rybí polévku a každé vánoce dort.“

Jaký nejhezčí dárek jste v té době dostala?
„Tehdy jsem chodívala s bratrem na zimní stadion bruslit a hrozně jsem si přála bílé krasobruslařské boty. Když jsem je dostala, byla jsem nejšťastnější. S bratrem jsme pak na ledě trávili v zimě veškerý volný čas. Milovala jsem piruety a ladné otočky na jedné brusli. Někdy se mi povedly, ale nevynikala jsem v tom natolik, abych se tomuto sportu mohla věnovat závodně. A to jsem možná ani nechtěla. Když jsem začala chodit na gymnázium, tak jsem brusle pověsila na hřebík.“

Více než bruslení jste se věnovala hudbě. Od pěti let jste hrála na piano. Bavilo vás to?
„Na začátku vůbec, protože jsem se musela naučit stupnice a etudy, což byla dřina a hlavně nuda. Mnohokrát jsem s tím chtěla seknout, ale nakonec mě tatínek, který byl varhaník, vždycky přesvědčil, abych v tom pokračovala dál.“

Přesto ale v době puberty téměř každé dítě svým rodičům vzdoruje. Jakou jste měla pubertu vy?
„Chovala jsem se spíše opačně. K rodičům jsem byla slušná a i později se hlavně moje teta divila, že jsem ještě v osmnácti letech sedávala nejraději doma s příbuznými a poslouchala, co si vykládají. Ráda jsem se účastnila dospělých debat. Teta mi říkala, že když ona byla mladá, tak už dávno chodila na zábavu a diskotéky. To mě ale nelákalo.“

Váš otec měl v době, když jste se narodila, 45 let. Inklinovala jste pak ke starším mužům?
„Ano. Na gymnáziu jsem se zamilovala do svého profesora. Seděla jsem v lavici a zbožně si ho prohlížela.“

O kolik byl starší?
„Asi o dvanáct nebo třináct roků. Já jsem mu ale nikdy nedala najevo, že jsem do něj zamilovaná, i když je možné, že něco tušil.“

Jak to dopadlo?
„Po maturitě si vzal učitelku, se kterou už dlouho chodil.“ (smích)

No vidíte, dneska o mnoho mladší muži teď na koncertech vzhlížejí k vám. Co vás vedlo k rozhodnutí po dvou letech opět oživit svou kariéru?
„K tomuto rozhodnutí jsem dospěla postupně. Zpívala jsem jako host v Přerově na koncertě Jaroslava Wykrenta, který tam slavil sedmdesátiny. Když jsem viděla, jak lidi po mých písničkách aplaudují a nechtějí mě pustit z pódia, rozhodla jsem se udělat jeden krásný velký vánoční koncert pro svoje fanoušky. Pak se někdo dozvěděl, že opět zpívám, a počet koncertů se rozrostl na šest.“

Pro kolik lidí jste na turné zpívala?
„Zpívala jsem vždycky ve sportovních halách, které měly kapacitu kolem dvou a půl tisíce lidí. V Praze, v Ostravě, v Českých Budějovicích, všude bylo plno.“

Jeden z koncertů byl i v Bratislavě. Jak na vás reaguje slovenské publikum?
„Slováci mají trochu jinou mentalitu. Často tleskali už do předehry a na koncerty se chodí hlavně bavit. Hlasitě pokřikují a chovají se hodně spontánně. Někteří přiběhnou k pódiu s kyticí, kterou mi chtějí předat.“

Co vás nejvíce na turné překvapilo?
„Chlapeček ze sboru Coro Piccolo, který se mnou zpívá sólo v jedné vánoční koledě. Společně jsme vystupovali už před čtyřmi lety, když mu byly tři roky. Dnes mu je sedm, zpívá stále krásně, ale skoro vůbec nevyrostl. To mě překvapilo.“

Nedávno jste vydala desku Křídla motýlů, kde zpíváte texty Jaromíra Nohavici. Chtěla jste někdy od něj nějaký text předělat?
„Nepletu se textařům do řemesla. Jarek to psal sám. Já jsem mu dodávala nějaké zahraniční melodie, které mě oslovily, a Jarek je textoval.“

Vy jste sama taky psala texty, že?
„Já jsem si psala texty i hudbu. Tu jsem si složila asi k deseti svým písničkám a texty taky k několika. Nikdy se mi ale nepodařilo dát dohromady celou písničku sama. Možná se to ale změní, protože díky koncertům jsem nabitá tvůrčí energií.“

Psala jste jako malá básničky?
„Nepsala a nikdy jsem si nedokázala představit, že bych napsala text písničky.“

Z čeho to vzešlo?
„Múza mě políbila za volantem. Jela jsem v autě a z ničeho nic mě něco napadlo, tak jsem na nejbližší benzince zastavila, abych to zaznamenala, a jela jsem dál. Jenže když jsem ten text nedokončila celý, tak jsem na to stále myslela a o chvilku později jsem musela zastavovat znovu. Takhle jsem například na dálnici Praha–Ostrava napsala celý písňový text.“

Nebylo to někdy nebezpečné?
„Možná jo. Jela jsem po paměti a mezitím mi naskakovaly před očima slova, verše a rýmy.“

Ještě že jste nenabourala. Jak budete slavit letošní Vánoce?
„S mým synem Vítkem a jeho rodinou jako každý rok. Bude nás celkem dvanáct a k tomu ještě několik zvířat. Většinou si rozdělíme, co kdo uvaří. Vítek připravuje ryby a rybí polévku, já dělám mísu bramborového salátu.“

Cukroví nepečete?
„Nepeču, to peče moje snacha Tamara. Navíc mám fanynku, která mě podporovala už od svých středoškolských roků, wa ta mi každý rok napeče obrovskou krabici vynikajícího cukroví.“

Jaké máte nejraději?
„Medvědí pracky. Jako malá jsem měla ráda cukroví, které dělala moje maminka. Například včelí úly, kokosky či vanilkové rohlíčky.“

Uvidíte se i se svými vnoučky, kteří žijí v Americe?
„Minulý rok byli u nás na Vánoce, ale letos za nimi poletíme začátkem února. Pojedeme nejspíš na lyže do Vermontu.“

Takže budete lyžovat?
„Oni budou lyžovat a já budu nejspíš pít grog nebo svařák.“

To zní lákavě…
„Možná ale pojedeme do Karibiku za teplem. Ještě nejsme rozhodnuti. Lyžování už jsem pověsila na hřebík.“

Jaké sporty jste na hřebík nepověsila?
„Plavání a v poslední době jsem si oblíbila pilates. To mě baví.“

Máte nějaký společný koníček se svým životním partnerem Milanem Říhou?
„S mužem jsme začali chodit na salsu. Teď přemýšlíme, že bychom chodili do nějakého kurzu tance, ale uvidíme. My totiž tancujeme i doma někdy u CD.“

To zní jako velká romantika. Jste do sebe stále zamilovaní?
„Jsme, myslím si, že si skvěle rozumíme.“

O svatbě jste zatím nepřemýšleli?
„Ne. Svatbu zatím neplánujeme. Teď bych se zase chtěla naplno pustit do práce.“

Jak dlouho ještě budete vystupovat?
„Teď už si neodvažuji říct, jak dlouho budu vystupovat. Nechci o tom přemýšlet. Moje rozhodnutí ukončit kariéru bylo trochu unáhlené a poučilo mě, že už nikdy nebudu říkat nikdy. Představa, že nebudu zpívat, mi přijde divná."