9°C
Nedávno jsem vás zahlédl v tramvaji. To byla náhoda?
„Kdepak, hromadnou dopravou – nebo jak mi řekl můj syn mastnou tyčí – jezdím pravidelně. Nechci se izolovat v nějakém svém světě a vypěstovat si tak časem nějaký stihomam. Snažím se žít normálně, jak jen to jde.“
A na dovolené si klidně lehnete s rodinou mezi našince na chorvatské pláži?
„To zase ne, těch deset dní v roce, kdy mám volno na rodinu, chci mít klid. Vybírám taková místa, kde pokud možno nejsou žádní Češi a nikdo mě tam nezná.“
Synkovi Ondřejovi budou dva roky. Máte ještě, jako zralý muž, na takové mimino dost nervů a trpělivosti?
„Mám, já byl jako mladý hodně netrpělivý. Teď jsem ne moudřejší, to ne, jsem pořád stejný rapl, jako jsem býval, ale klidnější. Navíc už vím, co dítě potřebuje, že třeba nepláče jen tak, že nevadí, když ho občas plácnu přes zadeček. Ačkoliv by mě mohl někdo co nevidět podle posledních trendů zažalovat za domácí násilí…“
Máte i dvě vnoučata…
„Ano a ta mají proti synkovi jednu výhodu – když zlobí, mohu je vrátit rodičům, když ale zlobí Ondřej… prostě ho musíme vychovávat, aby nezlobil. Férově ale musím říci, že i když se Barunce snažím pomáhat, musí to zvládat hlavně ona. Vím, že bych nemusel brát všechnu práci, co mi nabídnou, ale tak moc mě baví, že ji neumím odmítnout.“
Upřímně – neberete ji také kvůli tomu, abyste občas díky práci takzvaně vypadl z domova?
„To ne, neutíkám z domova. Baví mě trávit co nejvíc času s rodinou. Když nejsem v práci, jsem doma.“
