18°C
Víte, co nechápu? Vás modelky a ty vaše nadace. Snad každá máte nějakou.
„Před šestnácti lety v Čechách nadace osobností skoro neexistovaly. V té době pár modelek ve světě podporovaly různé charitativní organizace, ať už to byl boj proti HIV, v době, kdy AIDS byl tabu, nebo pomoc zemím třetího světa. I já jsem v Americe, v době, kdy jsem bydlela v New Yorku, přispívala finančně nejrůznějším projektům, ale nikdy jsem nedostala zpětnou vazbu, kam peníze jdou. V roce 1996 jsem navštívila rodinu v Čechách a tehdy jsem se rozhodla podpořit někoho konkrétně. A tak jsem poprvé zaklepala na dveře pražského kojeňáčku.
To musela být síla, mám pravdu?
„Bylo to plné emocí. Vidíte děti tváří v tvář, spoustu nespravedlnosti a skutečnost, že trpí nezodpovědností dospělých. Člověk nemohl jen tak odejít a dělat, že nic nevidí. V roce 1997 přišly povodně a my jsme místo jednoho kojeňáčku začaly podporovat více dětských domovů. Časem se naše pomoc rozrostla, ale smysl naší práce – umožnit každému dítěti život vyrůstat v rodině zůstává stejný.“
Co bylo na začátku nejtěžší?
„Spoustu věcí. Začínali jsme v týmu tří lidí a chtěli jsme pomoct, i když jsme úplně přesně nevěděli, do čeho jdeme. Byť nám z počátku chyběly zkušenosti a spoustu věcí jsme dělali instinktivně, měli jsme chuť věnovat tomu čas a energii. Začali jsme shánět peníze na úplně základní věci – nábytek, sanitku, hřiště a jiné potřeby… Po sedmnácti letech je znát, že situace se změnila. Ústavy jsou na tom materiálně lépe. Ale to hlavní se nezměnilo. Pořád je spousta dětí, které vyrůstají bez rodiny.“
Já myslela, že řeknete peníze.
„To samozřejmě taky. Spousta rodin má finanční problémy, díky nimž hrozí, že dítě bude odebráno do ústavu a jen kvůli nezaplaceným složenkám můžou přijít nejen o střechu nad hlavou, ale hlavně o dítě.“
Jaký dětský příběh vám nejvíc uvízl v paměti?
„Za ta léta je jich spousta a každej osud dítěte vyrůstající mimo rodinu, je smutnej. Navíc, když znáte jméno, stane se to osobní. Mám radost, když mají některé příběhy šťastné konce. Jako dvojčata, která měla velké štěstí a se dostala do adopce. V Anglii našly fungující domov a rodinu. Byli to kluci, kteří téměř neměli šanci dostat se do rodiny. Byly jim už čtyři roky a byli romského původu. Znala jsem je odmalinka, brávala jsem si je domů, a tak jsem jejich novým rodičům tehdy mohla dát pár fotek, které jim chyběly do rodinného alba. Dnes chce být jeden právník a druhý návrhář.“
Víte i o případech, kdy to nedopadlo?
„I takové se najdou. Nejhorší je, když dítě vyrůstá dlouho v ústavní péči, dochází k citové deprivaci i celkovému opoždění. V pozdějším věku je pro něj velmi složité navázat citovou vazbu. Když potom odcházejí v 18 letech z dětského domova, nemají kam jít, nedokáží si udržet práci ani vztah, nemají na čem stavět. Pak mohou končit tyto příběhy špatně. Člověk ale nesmí ztratit tu naději a přestat dávat šanci.“
Jak sháníte peníze? Nepředpokládám, že jdete s rukou nataženou: Já jsem Tereza Maxová a mám nadaci…
„To samozřejmě ne. Chodím ale na schůzky, kde oslovujeme dárce a snažíme zapojit do řešení problému. Nemusí to být jen peníze, ale také čas a nápady. Je třeba ukázat, komu konkrétně pomáháte a kam přesně ty peníze půjdou. Nepřispívají ale jen velké firmy. Jednou přišla stará babička s igelitkou a v ní nesla peníze s tím, že na dar šetří pět let. Nebo pán ze Švýcarska dal finance s tím, že jeho děti si to nezaslouží a ty naše ano.“
Pamatujete si na první šek, který jste dostala?
„První peníze jsem věnovala sama. Celý výdělek z jedné práce jsem dala na kojenáček a povodně. Potom jsem začala oslovovat spoustu lidí, které jsem znala a stejně tak jsem jim začala vyprávět příběhy dětí, s kterýma jsem se setkala. Když nám přišel poštou šek na 150 tisíc dolarů od sira Michaela Smurfita, kterého jsem znala, tak jsem tomu nechtěla ani věřit. “
Ví o tom, že byl tak důležitý?
„Ví, byla jsem s ním v kontaktu. Když nadace slavila desáté narozeniny, tak jsme jej pozvali na přehlídku Fashion for kids, kde jsme mu veřejně poděkovali. Myslím, že si toho váží, ale není to jen on, komu patří náš dík. Děkujeme každému za jeho příspěvek, ať už je to jedna koruna či čas, který nám věnuje. To je to nejmenší, co můžeme udělat.“
Přišlo za vámi někdy po letech dítě s poděkováním, že jste mu pomohla?
„Několik. Teď nedávno jsem seděla v hospůdce, kde mě obsluhovala jedna dívka, která mi řekla, že dostala pomoc díky našemu projektu Start do života. Minulý rok jsme zase třeba byli na promoci klukovi, kterému jsme pět let platili školné na vysoké škole. A doufám, že se dostanu na promoci i Vojtíška z Vizovic, který se mnou poprvé letěl v letadle za odměnu do Londýna, kde jsme křtili fotbalový dres reprezentace s fotbalovou legendou Pelém. Po cestě se tak zamiloval do letadel, že doufá, že se dostane na vysokou školu a bude studovat letecké inženýrství.“
Vy pořád cestujete po celém světě. Jak často se dostanete do Čech?
„Většinou každé dva měsíce, kdy spojím příjemné s užitečným. Práci v nadaci s návštěvou rodiny, přátel. Jsem ráda, když stihnu i nějakou českou kulturu.“
Ale to je práce tak na týden. A vy jste tu jen čtyři dny!
„Rozhodně to chce dobře naplánovat, někdy i na minuty. Dnes ráno jsme se postarala o děti, v 9:30 jste přišla vy. V jedenáct mám být u Kláry Nademlýnské pro šaty na akci Bohemia Sekt, odpoledne dělám další rozhovor a máme schůzku v nadaci nad dokončením příprav koncertu LUCIE a dětského dne TERIBEAR. Večer křtím nový sekt. No a zítra opět, Mína do školky, dopoledne mám volno, takže tak oběhnu všechny lékařské prohlídky. Odpoledne děti, nadace a těším se, až večer přiletí Burak a zajdeme si v klidu na večeři.“
Vy dáváte Mínu do školky?
„Na pár hodin, aby byla s dětmi. Chodila tam, když se narodil malý Aiden. Je to anglická školka, ale paradoxně si tam s českými dětmi procvičila i češtinu.“
Jak vy vůbec doma mluvíte?
„U nás doma slyšíte čtyři jazyky: češtinu, francouzštinu, turečtinu a angličtinu, ale když se chce nás pět dorozumět, tak anglicky.“
Stane se vám, že když mluvíte česky, zadrhnete se, protože prostě nevíte, jak se to řekne?
„To se mi nestává. Hodně česky čtu, často mluvím s rodinou, takže ne. Angličtina mi přijde mnohem jednodušší na vysvětlení věcí, ale čeština je můj rodný jazyk a je podstatně barvitější. Přiznám se, že ale mnohem bohatší anglickou slovní zásobu má náš Tobiáš. Moje je tak na úrovni Míny.“ (Směje se)
Žijete v Monaku. Sledujete, co se tady děje?
„Každý den si na internetu přečtu zprávy, a to všechny portály. To mám možná po dědouškovi, který četl úplně všechny noviny, aby měl všeobecný přehled.“
Co vám nejvíc z domova schází?
„Spoustu věcí. Lidé, jazyk, dobrá česká kuchyně, smysl pro humor, ale hlavně rodina a přátelé. Teď mi udělalo radost, když mi v Monaku nainstalovali českou televizi a můžu dění doma sledovat v přímém přenosu.“
Jak z odstupu vidíte Čechy?
„Idealističtěji. Když tu člověk nežije, neřeší každodenní problémy, byrokracii, finanční starosti, politickou situaci. Vidíte to, ale jen to pozorujete z povzdálí. Mám jen hezké vzpomínky, na rodinu, mládí. Když máme rodinnou sešlost, vybaví se mi veškeré dětské příběhy, prázdniny v jižních Čechách, letní tábory, sportovní škola, zkrátka všechny bezstarostný chvíle.“
Třeba?
„Třeba když jsme připravovali dětský den TERIBEAR se mi vybavily moje dětské dny na sídlišti v Ústí nad Labem, kde se organizovaly soutěže, skákání v pytli, běhání… a všichni se účastnili, protože jste dostali sušenky za účast, ne za výhru. Tak jsem stála v řadě u všech disciplín.“
I vaše děti to znají?
„V Monaku je velmi malá česká komunita, tak to úplně nejde slavit MDD tak, jak jsem jej slavila já. Ale samozřejmě Vánoce a Velikonoce slavíme. Často s námi tráví čas i moje mamka, takže dětem ty tradice předává spolu se mnou a doufám, že se neztratí. Ale co mě pobavilo, když Monako oslavilo MDŽ. Je zde poměrně dost Rusů a všichni kupovali ty karafiáty, hodili se do gala, pořádali večírek a uměli si to užít.“
Ještě že ty mamky máme.
„Když přijdou vlastní děti, uvědomíte si, kolik to stojí péče a úsilí, a tak si dnes vážím svojí mamči, jak nás s bráchou, ne vždy v jednoduchých podmínkách, vychovala. Dnes mi pomáhá, kdykoli potřebuju. Díky ní mají děti tu babičku, která s nimi lyžuje, plave, čte české pohádky…“
Vzpomenete si, o čem jste si říkala, že vy tohle na rozdíl od své mámy dělat nebudete, ale dnes je to přesně jako přes kopírák?
„Když je mamka s námi, neustále vnoučata hlídá. Tobíku, nelez tam, Míno, běž si umýt zuby, děti, jedly jste… Jakmile odjede, dělám to já. Najednou zjišťujete, že se svým rodičům podobáte, ač jsem za mlada říkala, že jsem jiná generace, můj život bude jiný. To samé teď slyším u Tobíka. Když něco nechce jíst, tak mu říkám: Víš, že jinde děti mají hlad? Klasika. (směje se) A on na to odpoví: Mamko, víš, já jsem jiná generace.“
A vy?
„Že je to sice fajn, ale ať vstane od počítače, udělá domácí úkoly a dojí to jídlo. Chci jim dát maximum svobody, ale nějaká pravidla respektovat musí.“
Ještě k tomu pohledu zvenčí – jací Češi jsou?
„Myslím si, že jsme přátelský a pohostinný národ s obrovským smyslem pro humor.“
A děti?
„Všechny jsou stejné. Ať to jsou turecké, nebo české děti. Spíš záleží na charakteru, osobnosti a působnosti rodičů. Pak už je ovlivňuje škola a přátelé… Když přijde dítě do puberty, tak má určitě jiné idoly než tatínka s maminkou. To vidím u Tobiáše.“ (směje se)
Vrátíte se do Čech?
„Mám to tu ráda a cítím se tu doma. Ale zatím na to ten správný čas nenastal.“
Očima autorky
S Terezou jsme se na schůzce domlouvaly půl roku. Podařilo se nám to, až když se na čtyři dny zastavila v Praze. Byla příjemná, usměvavá a měla v sobě jistou vznešenost, přestože dorazila jen v botaskách, teplákách a bez líčení. O všem mluvila s takovým nadšením a přesvědčením, že jsem pochopila, jak dostává z top manažerů pro svoji nadaci ty tučné částky. Má pro to snad speciální charisma! Po celou dobu našeho povídání se jí jen jednou zaleskly oči, a to, když mluvila o dětech z kojeňáčků.
